Milý Jaroslave,
básník má před ostatními jedno veliké štěstí: neodchází, nemizí, zůstává, ačkoli už ho nelze potkat v šenku, zvednout sklenku, ať je to víno, nebo vodka, dokud to bezvědomé mlčení nezalehne nad krajinou… Vidíš, už díky Tobě montuju do tohoto psaní rýmy, ale Ty mi jistě odpustíš.
Když mi dnes ráno napsali, že přišel ten okamžik, kdy Tvoje místo osiřelo, snažil jsem si připomenout si Tě Tvými verši. Ale ouha! Tvá poslední sbírka veršů, tak (ne)příhodně nazvaná Veselý hřbitov, se mi v knihovně někam skryla, při nejlepší vůli dohledat ji neuspěl jsem. Nu dobrá, přičetl jsem to chaosu, o němž vyprávívám, že je to jen specifický druh řádu, a přestal jsem se holedbat, že vždycky o všem vím, kde se to nachází.
Vzdav tuto marnou snahu, jal jsem se propátrat paměť počítače, když ta moje už tak selhává, a najít v ní to laudatio, které jsem Ti vysekl před dvěma lety v jisté galerii, kde jsi knížku uvedl za pomoci přátel do života. A tentýž výsledek: počítač nenašel v své útrobě jediného slova z toho textu, jak si maně připomínám, sepsaného v úctě k básníkovi a jeho dílu a se vzpomínkou na staré časy dávného kamarádství. Prostě jsi mi zmizel ze světa. Veškeré materiálno se odebralo v astrál spolu s Tvou rozkošnickou duší a nechalo jen odlesk vzpomínky. A výčitku: proč jen jsem tak nepořádný? Co už na tom světě zbyde, když lidé odcházejí a slova se vypařují?
Pochopil jsem, že s předurčením nemá smysl vésti spor. Nalil jsem si sklenku dobrého červeného, abych přiťukl na paměť možná poslednímu opravdovému gargantuovci, jehož české básnictví do dneška nosilo. S vědomím, že opravdový básník má před ostatními to veliké štěstí, že neodchází, nemizí, zůstává: v nás, svých čtenářích. A snad aby řeč nestála, připsal jsem Ti těchto pár řádek.
Někam prý jedeme Spíš padáme Vezeme se
Řítíme směr vpřed Ať už to neznamená cokoli
Hrajeme si na fanty a schovávanou s časem jenž nám zbyl
Jenže byl jenom přidělen a to znamená
že může být stejně dobře odňat
Kolego Nechtěl jste snad říci: sťat?
Jen žádný pesimismus Zítra bude vždycky lépe
Dožili jsme rána Pár zátek Bohu do oken
Bublinky utíkají po zástupech Vlajka za oknem se třepe
zimou A dech tvůj dochází do večerní školy
na pomocnou lekci z dialektiky
Jaképak křiky? Jaká zlost? Do božích půllitrů
čepované Hradčany To je ta naše vzletná
potají bezdětná minulost
Říká se: duch doby Ale je to doba duchů
bezduchých jak zloba
Prý začne nová epocha v níž naše podobizny
ani sám anděl nesochá z kamene Leda z vosku
A za účelem tryzny osla osedlává
Kdeže Velký vůz To co se nepříčetně klene
připomíná trosku volající Sláva
Někam se rolujeme Vrháme Spouštíme po spirále
Věčně opoždění za osudem Ale stále
opřeni o svoje pramice Svá dna Své dny
sečteni půlnocemi poledny i soumraky Mlčíme
Ano to taky Ale jedem Padáme skrz mraky kamsi nahoru
futrováni studem
Psávals o běhnách A o závrati
Marnost má mnoho podob Teď i tvoji
Usnul den v zaorlojí a shořel most
Úzkost má čas Ale čas je v úzkých
Žene nás svou – ne naší tratí
Příští stanice? Kam? Nač?
Do vzdoru cvakne vypínač – a bude
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
