Milý Jaroslave,

básník má před ostatními jedno veliké štěstí: neodchází, nemizí, zůstává, ačkoli už ho nelze potkat v šenku, zvednout sklenku, ať je to víno, nebo vodka, dokud to bezvědomé mlčení nezalehne nad krajinou… Vidíš, už díky Tobě montuju do tohoto psaní rýmy, ale Ty mi jistě odpustíš.

Když mi dnes ráno napsali, že přišel ten okamžik, kdy Tvoje místo osiřelo, snažil jsem si připomenout si Tě Tvými verši. Ale ouha! Tvá poslední sbírka veršů, tak (ne)příhodně nazvaná Veselý hřbitov, se mi v knihovně někam skryla, při nejlepší vůli dohledat ji neuspěl jsem. Nu dobrá, přičetl jsem to chaosu, o němž vyprávívám, že je to jen specifický druh řádu, a přestal jsem se holedbat, že vždycky o všem vím, kde se to nachází.  

Vzdav tuto marnou snahu, jal jsem se propátrat paměť počítače, když ta moje už tak selhává, a najít v ní to laudatio, které jsem Ti vysekl před dvěma lety v jisté galerii, kde jsi knížku uvedl za pomoci přátel do života. A tentýž výsledek: počítač nenašel v své útrobě jediného slova z toho textu, jak si maně připomínám, sepsaného v úctě k básníkovi a jeho dílu a se vzpomínkou na staré časy dávného kamarádství. Prostě jsi mi zmizel ze světa. Veškeré materiálno se odebralo v astrál spolu s Tvou rozkošnickou duší a nechalo jen odlesk vzpomínky. A výčitku: proč jen jsem tak nepořádný? Co už na tom světě zbyde, když lidé odcházejí a slova se vypařují?

Pochopil jsem, že s předurčením nemá smysl vésti spor. Nalil jsem si sklenku dobrého červeného, abych přiťukl na paměť možná poslednímu opravdovému gargantuovci, jehož české básnictví do dneška nosilo. S vědomím, že opravdový básník má před ostatními to veliké štěstí, že neodchází, nemizí, zůstává: v nás, svých čtenářích. A snad aby řeč nestála, připsal jsem Ti těchto pár řádek.