Tak se z civilizace takzvané vrcholné stává civilizace dekadentní, rozkližující se a pozbývající schopnosti stát na vlastních, až donedávna zdánlivě pevných nohou.  A je nepodstatné, zda těma nohama - či těmi pilíři - jsou technické vymoženosti, ideologie a jejich propagandy, či prostě a jednoduše peníze a jiné statky za ně směnitelné. Na těchto třech výše uvedených pilířích stála civilizace 20. století, s nímž jsme se nedávno rozloučili. Co nastalo poté, už trochu víme, co nás čeká, nikoli.  A právě toto nevědomí, tato nejistota může za jistých příznivých okolností – ne že by zrovna byly v dohledu - zakládat vznik civilizace nové a snad i lepší.

Co však provází konce epoch téměř vždy a téměř bez výjimky, to je jistý retrospektivní romantismus. Hledíme vpřed s obavou stejně silnou, s jak intenzivní melancholií se ohlížíme zpět. Považujeme vše uplynulé víceméně za dobré a vše příští za podvědomě nebezpečné. Proto se dnes, stejně jako na konci toho předminulého století, hovoří o zániku morálky, konci rodiny, úbytích umění. Něco na tom samozřejmě je.  Obklopují nás náhražky: umělými margaríny či sladidly počínaje a virtuální počítačovou realitou zdaleka nekonče. Instantní pokrmy těla i duše. Má to svůj důvod.  Řečeno opět citátem, tentokrát z Jiřího Voskovce, je totiž život rychlejší, a tedy kratší.

V takovém světě, zdá se, není mnoho místa pro umělce. Neboť právě a především on víc než jiní potřebuje ke svému dílu čas.  To je základní instrument, z nějž generuje své malby, grafiky či plastiky.  On je musí vyčekat, protože múza je potvora plachá a nedá se nutit. Je jistě možné se bez ní obejít. Výsledkem však bude - jak jinak - dílo pouze náhražkové, instantní a dočasné. Ty jsi, milý Jene, byl z rodu těch trpělivých. Věděl jsi, že múzu neosedláš, a osedláš-li, zkrotne a bude bezzubá. A tedy planá. Věděl jsi, že dílo je dar shůry, který si právě v této chvíli vybral právě Tebe, aby se Tvým prostřednictvím, Tvýma rukama, zjevil lidem na zemi.

Mluvím-li o zlomu, konci a novém začátku, uvědomuji si, že právě tento fenomén je pro Tvoji, žel už osm let uzavřenou tvorbu, možná nejpodstatnější. Tvoje dílo je prostoupeno fantaskními krajinami, zalidněnými tu beztvarou masou „ublížených a ponížených", jindy rozvrácenou architekturou rozbité minulosti a nefunkční budoucnosti. Jsou to často chmurné a nevlídné pohledy na svět, jehož hlavní a jedinou vlastností je trvalý zlom, zánik - a kdesi na horizontu snad i počátek. Potud jsi byl skeptikem a sarkastou. Jenomže  - na pozadí upálených myšlenek a ukřižovaných citů Ti vždy rostl nečekaný a ryzí strom s jablky čistými. Ať už v podobě odlesku tváře či těla ženy, symbolu radosti a plodnosti, či v podobě stavby, nejspíše katedrály, co symbolu pevnosti a stability. V obou případech též víry. Protože bez ní by umění bylo jen záznamem světa bez budoucnosti, a tedy i bez minulosti.  Tvůj svět však byl neustálým střetem a prolínáním odcházejícího a přicházejícího, minulého a budoucího.