Dnes jsme si připomněli jeden z významných symbolů pádu komunismu před třiceti lety. Jsme vděčni, že se této připomínky může zúčastnit každý, kdo si cení návratu svobody do naší země. I dnes jsme však na Národní třídě byli svědky toho, že někteří z nás svobodu druhým upírají. Že někteří z nás by nejraději občany s odlišným názorem z této slavnostní chvíle násilně vyloučili. Takovým chceme vzkázat, že to, po čem volají, rozhodně není svoboda, ale jen větší podíl na moci. Nejlépe monopolní podíl. Pluralita do naší společnosti patří, stejně jako postoje, které se někomu mohou nelíbit. Ve chvíli, kdy si připomínáme třicet let svobody, bychom ale měli právě tuto pluralitu oslavovat a nikoli nahrazovat názorovou uniformitou.

Nostalgie za totalitou?

Česká společnost je v postoji k soudobé politické realitě a k hodnocení různých fází a osobností polistopadového vývoje hluboce rozdělena. Různí mainstreamoví komentátoři, pro které je každý kritik nepřítelem „velkého listopadu“, vidí toto rozdělení zjednodušeně a varují před údajným nárůstem nostalgie za husákovským režimem. Tito komentátoři vhánějí (možná úmyslně) všechny své oponenty do jednoho chumlu, čímž dochází k optickému klamu, kdy se komunistické nebezpečí jeví větší, než je. Skutečnost je jiná: Mnozí lidé opravdu vzpomínají na doby, „kdy bylo líp“, nemají tím ovšem na mysli nesvobodné poměry tzv. reálného socialismu, nýbrž zvyklosti normálního světa, které měli v srdcích, bez ohledu na tehdy vládnoucí režim, nebo jemu navzdory. Do normálního světa se ostatně také chtěli v roce 1989 naplno vrátit!

Světa svobody podnikání, projevu a přesvědčení. Světa, kde se dostane společenského uznání hodnotám, jako je rodina, věrnost, pracovitost, nikoli fanatismus, udavačství a podlézavost. Světa suverénních a svobodných národních států, nikoli umělého internacionalismu. Soudobé nadnárodní „elity“ však brzy po listopadu 1989 nabídli občanům místo návratu k normalitě opět vizi jakýchsi jasných zítřků v podobě globalisované multikulturní společnosti. Společnosti, která krok za krokem zpochybňuje občanské svobody (ať už pod záminkou ekologické krize nebo ochrany svévolně stanovených „lidských práv“).

Skutečně, takřka všechny tolik vytoužené svobody, jichž se občané u nás v listopadu 1989 dovolávali, byly a jsou těmito „elitami“ během posledních třiceti let znovu a znovu napadány. Snad s výjimkou svobody cestování, která „elitám“ (aspoň zatím) nevadí, jsou totiž přesvědčeny o svém brzkém globálním úspěchu a z toho plynoucí jistoty, že z jejich ráje nebude kam utéct. Stejné multikulturní vize, které prosazují u nás, už předtím imputovaly společnosti západní a v mnoha zemích je dnes názorové rozdělení veřejnosti ostřejší než u nás (z toho vznikající napětí je asi nejviditelnější ve Spojených státech mezi příznivci a odpůrci současného prezidenta). Česká společnost tedy netrpí rozdělením na příznivce demokratických zítřků a komunistických včerejšků, ale na fanatické (nebo naivní) stoupence multikulturalismu, kteří si dělají monopol na 17. listopad a cynicky (nebo naivně) se zaštiťují hesly o pravdě a lásce, a občany, kteří odmítají zavírat oči před hrozbou nové nesvobody!

Populismus?

V roce 1989 si občané přáli návrat do svobodného světa, místo toho se ocitli ve světě „No go“ zón, kam se Evropan bojí vstoupit. Ve světě, kde „odborníci“ na universitách s vážnou tváří tvrdí, že u člověka existuje několik set druhů pohlaví (a kde ostatní akademici k těmto nesmyslům mlčí). Ve světě, kde se některé jevy opět nesmějí pojmenovat pravým jménem (například sexuální deviace). Ve světě, kde zklamávají i mnohé duchovní autority (část z nich jsou odporní pedofilové a část ochotní překrucovači nauky podle diktátu „elit“). Ve světě, kde se vyvolené „neziskové organizace“ těší nemístné veřejné podpoře, s pomocí médií manipulují davy a snaží se nahradit parlamentní uspořádání hybridním systémem, krytým líbivým názvem liberální demokracie.