Elitní oddíly Pouštních sokolů opouštějí své pozice v ofenzívě na východě provincie Hamá a bez oficiálního důvodu přenechávají tuto oblast vládní 5. mechanizované brigádě vládní Syrské arabské armády a jednotkám Tiger Force. Vládní 42. divize a 4. mechanizovaná brigáda opouštějí jihosyrskou Dará´a a míří do Damašku. Provládní Palestinská osvobozenecká armáda (PLA), palestinská Fatah a Intifáda a jednotky Šádího praporu, které patří k Národním obranným silám (NDF), míří na jihovýchod provincie Damašek, aby z rozkazu nejvyššího armádního velení bránily oblast nedávno osvobozenou vládní 5. mechanizovanou brigádou. Oddíly Tiger Force ovládly plynová naleziště na hranici provincií Homs a Rakká, zatímco vládní oddíly dostaly pod kontrolu oblasti východně od Palmýry, na dohled od Al Sochná, která je stále v rukou Daeše…

Poslední dny jsou z hlediska prorežimních sil ve znamení pokračujících operací na východě Sýrie, kde je aktuálním hlavím terčem Dejrizor, některé zprávy o přesunech jednotlivých ozbrojených složek však do této kategorie asi jen tak snadno zařadit nelze. V době, kdy lukrativní rekonstrukce válkou zničené Sýrie začíná nabírat obrysy, jako by si přinejmenším některé síly – nebo lépe, jejich sponzoři -- bojující na straně Damašku začaly „kolíkovat claimy“ v budoucím uspořádání země.

Koneckonců, když ruský prezident Putin oznámil, že Rusko upřednostňuje federalizovanou Sýrii, má tím podle některých expertů možná před očima jakousi variantu Kadyrovova Čečenska – předání moci nějakému pečlivě vybranému místnímu „strongmanovi“, který výměnou za rozsáhlé pravomoci a finanční a jinou podporu uchová na „svém“ území klid, zabrání přelévání konfliktu mimo hranice dané oblasti a současně bude do přijatelné míry loajální vůči centrální vládě. S ohledem na předválečné mocenské a ekonomické rozdělení Sýrie mezi několik rodových klanů to není vize až tak nereálná. Jinými slovy, obecně lze předpokládat, že Bašár Asad sice může být i nadále syrským prezidentem, ale o moc se -- třebas i jen regionálně – může potenciálně dělit s jinými. Ostatně, jedna z analýz na portálu Ruské rady pro mezinárodní vztahy, která se obecně zabývá nejasnostmi kolem rusko-americké dohody o příměří na jihozápadě Sýrie, konstatuje jasně: „Příčinou jakékoli nestability nejsou terorismus nebo extremismus, ale politický systém, který neodpovídá požadavkům doby a dávno se přežil.“ Bašár Asad až dosud nebyl bezmyšlenkovitou loutkou Ruska, a tak lze předpokládat, že s takovou vizí nebude souhlasit. Nicméně, Rusko už oznámilo, že jeho vojáci zůstanou na základnách v Sýrii „navždy“, Írán oznamuje v zásadě totéž, byť se tak prý stane jen „na žádost“ syrské vlády, a USA si na kurdských územích na severovýchodě Sýrie budují už třetí základnu, i když podle Íránu jich tam mají už sedm a podle jiných zdrojů rovnou i tucet, Turecko dál fakticky ovládá džihádistickou provincii Idlíb, Kurdové na severovýchodě Sýrie urputně budují svou Rojavu… Co proti tomu všemu může Damašek případně postavit?  

Kdo z místních bojuje na Asadově straně?

V první řadě je tu samozřejmě vládní Syrská arabská armáda (SAA). Na počátku války v ní převládaly těžké obrněné a mechanizované divize, kterých bylo celkem jedenáct, včetně dvou divizí „zvláštních jednotek“, které mají pořadová čísla 14. a 15. Přemíra tanků, nedostatek mobilních jednotek a zastaralá, nefunkční struktura velení SAA znemožňovala působit adekvátně ve vnitřním konfliktu, který v Sýrii propukl v roce 2011. Následná masová dezerce vesměs řadových vojáků a nižších důstojnických kádrů ukončila bojeschopnost SAA, s výjimkou 4. mechanizované divize, 14. a 15. divize zvláštních jednotek a Republikánské gardy. Bojeschopné „zbytky“ ostatních divizí byly přerozděleny mezi funkční brigády, přičemž vznikla i velení podle územního principu, z nichž většina působí dodnes a stala se základem teritoriálních a pozičních sil. Většina divizí nebo brigád nicméně spadala do jednotné armády spíš jen papíře a jejich význam pro vedení války nelze přeceňovat. Důkazem může být například druhý pád Palmýry koncem loňského roku – jednotky SAA v okolí nebyly s to vyslat posádce v Palmýře odpovídající posily, byť teoreticky, podle oficiálních dokumentů, tuto kapacitu mít měly. Bojeschopné divize SAA, včetně Republikánské gardy, se tak zaměřovaly především na obranu Damašku a jedna brigáda byla vyslána k obraně Latákie. Z hlediska obrany celé tzv. funkční Sýrie, to je ale síla nedostačující. Podle některých odhadů může mít SAA v současnosti maximálně 80 tisíc mužů ve zbrani.