Když jsme čtenářům položili otázku „Co dělat se Severní Koreou“, zvolili možnost „Nedá se dělat nic. A jsou vážnější světové otázky“. Je to i váš postoj? Co říkáte na poslední vývoj, mimo jiné na výzvu Vladimiru Putinovi, aby s tím něco dělal on? A když ruský prezident varuje před „planetární katastrofou“, míní to jako rétoriku, nebo to asi myslí i vážně?

Ano, souhlasím. Opravdu si také myslím, že vaši čtenáři mají pravdu v tom, že ani oni, ani my dva se Severní Koreou nic nenaděláme. A trochu vážněji: Je otázkou, co s ní nadělají ti, kteří by snad i mohli. Válka proti Severní Koreji by znamenala smrt milionů lidí nejen na „severu“, ale nezapomínejme, že deset milionů lidí žije v jihokorejském Soulu, který je jen kousek od hranice, a k tomu tam mají USA asi 33 tisíc svých vojáků. Opravdu je to cena přijatelná za zničení jednoho režimu, který pro USA ani není hrozbou? Osobně o tom silně pochybuji. Jižní Korea taky nechce válku, a tak raději nakupuje „za miliardy dolarů“, jak si pochvaluje Trump, nové hlavice do raket, aby tím alespoň načas nasytila americký vojenskoprůmyslový komplex. A při tom všem posiluje nepřetržité komunikační linky s Ruskem, aby se daly problémy řešit operativně. Je zvláštní, že četné zprávy o tomto novém spojení okatě zdůrazňují, že bude jejich komunikace „zašifrovaná“. Aby ji nečetl kdo? Severní Korea? Amerika? Rusko i Jižní Korea se přitom shodují, že další sankce už prostě nic vyřešit nemohou, a přitom právě sankce jsou v poslední době to jediné, co Washingtonu ještě „opravdu hladce“ jde.

Je nicméně logické, že Rusko bude raději spolupracovat s Jihokorejci a Číňany, než aby vycházelo vstříc Washingtonu, který je až po uši v sankčním tažení proti Moskvě. A na pomoc Číny se USA taky spoléhat nemohou, protože vyhlašují sankce proti čínským bankám, které pracují s Pchjongjangem, jako by ale zapomínaly, že ty banky jsou dnes už tak velké, že jsou propojeny s celým světem, a tudíž americké sankce kvůli fakticky zanedbatelným finančním tokům mezi Čínou a Severní Koreou mohou ve finále postihnout globální bankovní systém. Je to jakási obdoba sankcí proti Rusku, které postihnou evropské energetické koncerny a měly by v konečném důsledku donutit Evropu kupovat předražený americký plyn. Svým způsobem je to na diagnózu – chci v globálním světě řešit nějaký problém, ale znepřátelím si všechny, kdo by mi s ním mohli pomoci, přičemž vím, že bez nich nic moc nedokážu. A k tomu se ukazuje, že mí „vazalové“ z Ukrajiny snad prodávali Severní Koreji rovnou raketové motory, zatímco nová zjištění ukazují, že další „vazalové“, Spojené arabské emiráty, svými nákupy zbraní z Pchjongjangu pomáhali financovat tamní raketový program, zatímco ony zbraně aktuálně podle všeho zabíjejí v rámci saúdské agrese v Jemenu. Čili spoleh už není fakt na nikoho… Uvalím další tunu sankcí?

A k tomu ten Kim! Není sice jasné, zda má opravdu ty zbraně, s jejichž maketami se nechává tak okázale fotit, ale je očividné, že „něco má“. A že nechce být obětí další „změny režimu“. A že tlačí své hrozby „přes čáru“. Počítá s tím, že ty severokorejské rakety jednou někam fakt doletí. Vynucuje si tím nejen přímé a zcela nepokryté rozhovory s USA na bázi rovného s rovným, ale fakticky chce dotlačit svět, aby ho z kolonky psychedelického komunistického gulagového skanzenu přeřadil mezi seriózní entity.

Nebyla jsem tam, viděla jsem jen pár dokumentů a fotek, přečetla něco článků, z nichž některé byly zajímavé, a jiné ne, a kdysi jsem zhlédla i jeden severokorejský film, který dramaticky popisoval, jak se staršina kimovské armády těsně před odchodem do výslužby loučí se svými zelenými náklaďáky, které celý život opravoval a udržoval v bezvadném stavu. Asi mě to hodně ovlivnilo, protože mám dodnes před očima, jak se ten starý chlap nestydí za slzy a dojatě hučí láskyplná slova do korby jednoho z těch aut…