„Prodemokratická opozice“ tedy nejenže obsazovala území proti nezkušené syrské armádě, ale třeba z provincie Aleppo, tehdejšího průmyslového srdce země, odvážela a v Turecku prodávala celé, do posledního šroubu demontované továrny. Dlouhé konvoje kamionů z Libanonu po dálnici, jedné z posledních životních tepen tehdejšího Damašku, tehdy dovážely vše, počínaje balenou vodou přes potraviny až po toaletní papír. Hlubší dno snad být už nemohlo…

Tehdy se tady ze mě stala náruživá čtenářka takových těch malých písmenek. Něco si koupíte a hned zkoumáte, odkud že to je. A přitom jsem odhalila pozoruhodný syrský fenomén – nezměrnou životaschopnost. A akceschopnost. Zatímco televize neustále ukazovaly bombardování a destrukci a obecně vytvářely obrazy zmaru, já o rok později našla „Made In Syria“ zprvu na balené vodě, což je na Blízkém východě kriticky důležitá komodita. Pak se přidaly limonádky z Latakie se standardní nabídkou bublinek, pak přibylo domácí ovoce a maso, mléčné výrobky a jogurty… Zkrátím to, před pár dny jsem zjistila, že v lékárně si tu člověk sice kupuje produkci Roche a dalších světových farmaceutických značek, ale vše se už licenčně vyrábí v Damašku. A jak je na Blízkém vchodě jaksi už zvykem, prodává se vše s mohutnými státními dotacemi, aby byly léky dostupné fakt všem.

Jinými slovy, jakmile někde skončily boje a fronta se vzdálila, pustili se místní podnikatelé do práce, i když naše televize kolovrátkově dál zatvrzele ukazují zase jen ty samé zmary a ty samé destrukce. Kvůli tomu jaksi zaniká i skutečnost, že se Sýrie staví pomalu na nohy a ožívá znovu i export: například textil už se vyváží údajně až do 90 zemí světa a objem celkového vývozu by letos mohl dosáhnout až pěti miliard dolarů. Zatímco se přitom v některých oblastech Sýrie dál válčí, připomínám.