V letošním roce uplynulo deset let od jedné z nejsmutnějších událostí novodobých českých politických dějin. Bylo jí dokončení ratifikačního procesu tzv. Lisabonské smlouvy. Ta završila proměnu podoby evropské integrace od přínosného modelu (do jisté doby) převážně ekonomické a obchodní spolupráce do současného konstruktu primárně politického nadnárodního útvaru. Tohle monstrum na sebe cíleně a trvale přebírá, respektive uzurpuje si, další a další kompetence, které původně náležely jednotlivým národním státům. Děje se tak se všemi negativními důsledky, které dnes a denně vidíme kolem sebe. Přestože deset let není z hlediska věčnosti žádná dlouhá doba, jsou z veřejného prostoru vytěsňovány některé podstatné náležitosti tohoto procesu, a to ať už záměrně, nebo prostřednictvím přirozené (v tomto případě kolektivní) ztráty paměti.

Nezajímáte se o politiku? O strpění uslyšíte

Vzpomínka na jeden z podstatných aspektů oné „lisabonské cesty do unijního nevolnictví“ ale v těchto dnech opět ožívá, a to v souvislosti s věcí veskrze současnou, kterou je chystaná novelizace českého azylového zákona, přičemž její některé pasáže unikly do médií. V čem tedy spočívá ona souvislost? Jde nyní už o docela široce diskutovaný institut tzv. strpění cizince (migranta) na území cizího státu. Má platit i tehdy, jestliže mu příslušný stát neudělil (respektive odebral) azyl, a dokonce i tehdy, jestliže jej tento stát prostřednictvím svých soudních orgánů pravomocně vyhostil ze země.

Vyvrhelové neodejdou

Soudní dvůr Evropské unie, jehož rozhodnutí (resp. judikáty) jsou de facto jedním z pramenů tzv. komunitárního (evropského, unijního sekundárního práva) totiž v poslední době jako na běžícím páse ruší rozsudky soudů členských států o vyhoštění cizinců, kteří spáchali závažné trestné činy (často opakovaně) anebo jiným způsobem naplnili národní podmínky pro odebrání mezinárodněprávní ochrany (tj. azylu). Soud tak činí s odvoláním na jeden méně známý unijní dokument, tzv. Listinu základních práv EU, což je v rámci evropského práva samostatný dokument, který má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy a tvoří součást primárního práva Evropské unie.