Tomáš Doležal: Zapomeňte na běžence, zaplaví nás strpěnci. U nich nevadí loupeže ani vraždy

V letošním roce uplynulo deset let od jedné z nejsmutnějších událostí novodobých českých politických dějin. Bylo jí dokončení ratifikačního procesu tzv. Lisabonské smlouvy. Ta završila proměnu podoby evropské integrace od přínosného modelu (do jisté doby) převážně ekonomické a obchodní spolupráce do současného konstruktu primárně politického nadnárodního útvaru. Tohle monstrum na sebe cíleně a trvale přebírá, respektive uzurpuje si, další a další kompetence, které původně náležely jednotlivým národním státům. Děje se tak se všemi negativními důsledky, které dnes a denně vidíme kolem sebe. Přestože deset let není z hlediska věčnosti žádná dlouhá doba, jsou z veřejného prostoru vytěsňovány některé podstatné náležitosti tohoto procesu, a to ať už záměrně, nebo prostřednictvím přirozené (v tomto případě kolektivní) ztráty paměti.

Nezajímáte se o politiku? O strpění uslyšíte

Vzpomínka na jeden z podstatných aspektů oné „lisabonské cesty do unijního nevolnictví“ ale v těchto dnech opět ožívá, a to v souvislosti s věcí veskrze současnou, kterou je chystaná novelizace českého azylového zákona, přičemž její některé pasáže unikly do médií. V čem tedy spočívá ona souvislost? Jde nyní už o docela široce diskutovaný institut tzv. strpění cizince (migranta) na území cizího státu. Má platit i tehdy, jestliže mu příslušný stát neudělil (respektive odebral) azyl, a dokonce i tehdy, jestliže jej tento stát prostřednictvím svých soudních orgánů pravomocně vyhostil ze země.

Vyvrhelové neodejdou

Soudní dvůr Evropské unie, jehož rozhodnutí (resp. judikáty) jsou de facto jedním z pramenů tzv. komunitárního (evropského, unijního sekundárního práva) totiž v poslední době jako na běžícím páse ruší rozsudky soudů členských států o vyhoštění cizinců, kteří spáchali závažné trestné činy (často opakovaně) anebo jiným způsobem naplnili národní podmínky pro odebrání mezinárodněprávní ochrany (tj. azylu). Soud tak činí s odvoláním na jeden méně známý unijní dokument, tzv. Listinu základních práv EU, což je v rámci evropského práva samostatný dokument, který má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy a tvoří součást primárního práva Evropské unie.

Právně nezávazný dokument? Špinavý trik

Tato Listina byla slavnostně vyhlášena 7. prosince 2000 během mezivládní konference v Nice. Událo se to původně ve formě politické deklarace Evropského parlamentu, Rady a Evropské komise. Byl tak přijat „právně nezávazný“ dokument, což je obvyklý špinavý terminologický trik propagátorů přijímání mezinárodní či nadnárodní legislativy obdobného typu. Listina poté následně „získala“ právní závaznost vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tj. 1. prosince 2009. Klíčová je v těchto případech ovšem taktéž tzv. vymahatelnost, tzn. skutečnost, že tyto dokumenty považují za relevantní mezinárodní a nadnárodní soudy a odvolávají se na ně ve svých rozhodnutích. A to je přesně modus operandi Soudního dvora EU v případech, kdy vyhovuje odvoláním cizinců, kteří byli národními soudy vyhoštěni z členských států EU, kde dosud pobývali se statusem azylantů, a to v drtivé většině případů z důvodů (opakovaného) páchání trestné činnosti.

Zločinec uprchlíkem na věčné časy. A nikdy jinak

Soudní dvůr EU výše zmíněná vyhoštění ruší a přikazuje národním státům, aby takové osoby na svém území nadále „strpěli“. Má se tak dít se všemi právy, které náleží klasickému bezúhonnému uprchlíkovi. Zásadním právním titulem, o který soud tato rozhodnutí opírá, je právě Listina zákadních práv EU. Je tomu tak proto, že, dle Soudního dvora EU, odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Listiny základních práv EU. Soudní dvůr EU dále konstatuje, že ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát tento statut nepřizná, a může na jeho území dále pobývat zákoně. To se explicitně a konkrétně týká těch případů, kdy se jedná o pravomocně uznané zločince/migranty, tj. uprchlíky, kterým v jejich původní domovské zemi hrozí blíže nespecifikované pronásledování. Takoví nemohou být ze zemí Evropské unie vyhoštěni ani poté, co zde spáchají závažný trestný čin. Slyšte, tak pravil Soudní dvůr EU. Existence těchto judikátů Soudního dvora EU je zase tím důvodem, o který opírá Evropská komise svou Směrnici, která nutí členské státy EU implementovat institut tzv. strpění do jejich právních řádů.

Znásilnění, přepadení a vydírání

Jen pro ilustraci, o jaké případy jde: V Česku šlo mj. o muže původem z Čečenska, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Později dostal devět let vězení za další loupež a vydírání. Tento trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal soudu unijnímu. Výsledek známe. Mimochodem, Afričan, který v létě znásilnil českou dívku u Lukavce (podrobnosti jsou ZDE) byl také již dříve trestanou osobou, která již fungovala v tomto režimu strpění, respektive v jeho německém modelu.

Co prezident Klaus ubránil…

A jaká byla historie oné Listiny základních práv a svobod EU ve vztahu k České republice? Docela neuvěřitelná. Jelikož bylo zřejmé a jasné, že tento dokument vejde vstupem tzv. Lisabonské smlouvy v účinnost a stane se závaznou součástí primárního práva EU, odmítal tehdejší prezident Václav Klaus podepsat Lisabonskou smlouvu bez závazného příslibu vyjednání výjimky. Ta by se týkala právě uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Česku. Tehdejší vláda České republiky tento prezidentův (jak se dnes ukazuje velmi zásadní a relevantní) požadavek akceptovala. Rozhodla se tuto výjimku vyjednat a tím současně zajistit podpis Lisabonské smlouvy prezidentem Klausem. Obdobnou výjimku pro použitelnost Listiny si ostatně již dříve vyjednaly Polsko a Velká Británie. Česko si tedy následně na zasedání Evropské rady ve dnech 29. až 30. října 2009 vyjednalo možnost připojit se k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království. Přistoupení Česka k tomuto protokolu mělo být včleněno do textu přístupové smlouvy při příštím (nejbližším) rozšíření EU (o Chorvatsko). Onen Protokol je podstatný zejména právě tím, že zpřesňuje interpretaci Listiny ve vztahu k vnitrostátním soudům a právním řádům členských zemí.

…to premiér Sobotka zahodil

Uvedená výjimka pro Česko tedy měla být na základě jednoznačných dohod doplněna do Protokolu k Listině společně s přijetím smlouvy o přistoupení Chorvatska k EU. K tomu však, bohužel, již nedošlo. Po volbách v roce 2013 se totiž vláda Bohuslava Sobotky v únoru 2014 bezprecenentně a věrolomně rozhodla v tomto procesu (sjednávání Protokolu o výjimkách z uplatňování Listiny v České republice) nepokračovat a ukončila jej. Tím došlo k flagrantnímu porušení slibů a dohod uzavřených mezi nejvyššími českými ústavními institucemi. Vláda, slovy Sobotky, uložila ministerstvu zahraničních věcí, aby nepokračovalo ve sjednávání této výjimky. „Vláda je přesvědčena, že Listina by měla být plně uplatňována vůči občanům ČR,“ řekl tehdy Sobotka. O tom, že – a jak – bude pro futuro uplatňována zejména vůči neobčanům Česka, se tomuto legendárnímu privatizátoru OKD asi ani nesnilo…

Až se nás potomci zeptají…

Po veškerých, zejména těch aktuálních, zkušenostech s důsledky aplikace Listiny základních práv EU vůči České republice, je jediným efektivním a rozumným krokem, který by vedl k ochraně vitálních národních zájmů naší země, odstoupení od tohoto dokumentu. Dřív, než bude úplně pozdě.

(autor článku, ing. Tomáš Doležal, je ekonom a politolog)