Proč se tím vlastně tím zabývám? Není snad lepší to nechat být? Inu, není, protože historické nepravdy ovlivňují dodnes chování Čechů. Nutno podotknout, že negativně. Očekával jsem, že za téměř tři desetiletí postkomunistického vývoje dojde k národnímu diskursu o líbivé, ale nepravdivé interpretaci české historie, podle níž skvělí čeští junáci vždy za nic nemohli, byli a jsou utiskováni zlými cizáky či odvěkými nepřáteli českého národa holubičích povah, zlými Němci. Začínající diskurs v 90. létech minulého století byl v zárodku zadušen a nepravdy vykládané českými historiky již od roku 1918 se převzaly beze změny. Opraveny byly jen dějiny komunistické éry. Proč a kým byl diskurs zadušen? Českými historiky, kteří by museli každý za svou osobu veřejně přiznat, že celou svou profesionální éru lhali ve jménu českého národa a státu a politiky, kteří by museli doznat, že český stát je vybudován na lži.

Abych nevyčerpával čtenářskou trpělivost výčtem nepravd v páně Fiedorově výtvoru, tak zde jen dva příklady coby pars pro toto.

Narátor v třetím díle Česko–německého století říká, že USA, Velká Británie, SSSR odsouhlasily Benešovi v roce 1943 poválečný odsun domácích Němců z Československa. Je sice pravdou, že Sovětský svaz signalizoval Benešovi, že nebude mít nic proti poválečnému vyhnání československých Němců za hranice, ale Velká Británie a USA nikdy s transferem Němců z ČSR nesouhlasily (!). Ke konci války Beneše několikrát vyzvaly, aby s vyháněním počkal na rozhodnutí velmocí na mírové konferenci. Ani na postupimské konferenci západní velmoci (zde včetně SSSR) neudělily svůj souhlas, jen „uznaly nutnost transferu“, což je významově zcela něco jiného.