Děkuji za pozvání a za možnost oslovit toto vysoce kvalifikované publikum s pro mne mimořádně zajímavým a inspirativním tématem. Rád jsem tuto výzvu akceptoval. Začnu deklarací toho, že se nepovažuji za experta na federalismus nebo regionalismus, že nemám žádné silné názory nejen na racionalitu a legitimnost vytváření nebo naopak rozbíjení existujících států, ale ani na oddělování regionů, provincií nebo národů, či rozdělování zemí. Mám „pouze“ jistou zkušenost s rozdělením jednoho státu na dvě jeho v mnohém blízké, ale v mnohém i rozdílné části. Pomáhá mi i to, že mám k dispozici dobrý „kompas“, který mi poskytuje ekonomická teorie.

Rád se přiznávám k tomu, že věřím v sílu ekonomického způsobu uvažování a – společně s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Georgem Stiglerem – v téměř imperiální postavení ekonomie mezi společenskými vědami. Ta mi nabízí řadu užitečných argumentů o významu dostatečně homogenních entit pro funkčnost ekonomických (nebo měnových) zón, o centralizaci a decentralizaci ekonomického rozhodování, o efektech velikosti, o „úsporách z rozsahu“ (což je významný ekonomický termín), atd., ale vím, že tyto argumenty nebývají rozhodujícími. Měly by však být alespoň přijímány jako argumenty podpůrné.

Mám velmi unikátní osobní zkušenost s organizováním – pro nás, stejně jako pro zbytek světa neočekávaného – rozdělení Československa na dvě části, na Českou republiku a Slovensko, ke které došlo před více než dvaceti lety. S plnou vážností tvrdím, že už je to pro nás součástí historie. Praktickou relevanci pro žádnou z těchto dvou zemí to již nemá.

Organizátoři této konference pro ni nemohli najít lepší místo. Každý, kdo alespoň trochu zná historii této části Evropy a přesouvání tohoto města a tohoto regionu v průběhu minulých staletí z jednoho státu do druhého, kdo ví, že předcházejícím názvem dnes rakouského Eisenstadtu byl maďarský Kismarton, kdo zná jméno původního vlastníka překrásného paláce, kde se konference odehrává, maďarského aristokrata Esterházyho, musí ocenit jistý půvab a ironii v umístění naší konference. Musí si také položit otázku o vhodnosti a smysluplnosti pokusů formulovat obecné teorie o tom, jak mají státy vznikat nebo zanikat.

Nejsem teoretikem secese (snad je dobré české „odtrhávání se“) regionů nebo separace (rozdělování) států. Apriorně nejsem ani obhájcem, ani oponentem těchto procesů, i když občas bývám za jistého experta na tyto věci některými lidmi považován.