M. Hampl a T. Havránek (2018) propojují myšlenku přímé podpory spotřeby provozované výlučně centrální bankou (tedy Friedmanovu čistou variantu rozhazování peněz z vrtulníku) s možnostmi moderních elektronických technologií dostupných ve finančním světě. V hlavních obrysech navrhují toto:

1. Centrální banka bude vytvářet digitální měnu. Tu použije k přímé podpoře spotřeby domácností v okamžiku, kdy bude měnová politika čelit omezení ZLB a inflace se bude nacházet hluboko pod inflačním cílem.
2. Všichni občané budou mít právo si zřídit „digitální peněženku“, do které jim centrální banka bude posílat digitální měnu. Za normálních okolností budou digitální peněženky prázdné a centrální banka bude blokovat jakékoliv transakce s nimi. V období recese nebo budou-li úrokové sazby na nule začne centrální banka posílat do digitálních peněženek (např. v týdenních či měsíčních intervalech) určité objemy digitálních peněz. Tyto objemy se budou snižovat s tím, jak se bude ekonomika oživovat a inflace zvyšovat.
3. Digitální měnu bude možno z „digitálních peněženek“ převádět na běžné bankovní účty. Použitelnost digitálních peněz však bude časově omezena. Centrální banka bude moci zatížit tyto digitální peníze vysokou zápornou úrokovou sazbou, aby tím domácnosti podnítila k utracení peněz. Centrální banka bude rovněž schopna omezit použití peněz pouze na spotřebu, případně na spotřebu určitých vybraných položek.
4. Celý systém by měl být chráněn proti zneužití, např. proti praní špinavých peněz.

Výhody této formy nekonvenční měnové politiky autoři spatřují v následujících směrech:

• Na rozdíl od širšího pojetí rozhazování peněz z vrtulníku, při kterém centrální banka úzce spolupracuje s vládou (vláda poskytuje ekonomice fiskální impuls a centrální banka tuto operaci financuje), je přímá podpora spotřeby na konání vlády nezávislá. Centrální banka se tak vyhýbá tradičnímu měnověpolitickému tabu, které spočívá v principiálních obavách z měnového financování fiskální politiky. Tento způsob financování vládních deficitů bývá centrálním bankám příslušnými zákony explicitně zakazován.
• Při tomto způsobu podpory spotřeby (financované kapitálem centrální banky) by neměla být nijak omezena schopnost banky ovlivňovat/řídit inflaci. Na základě důkladné meta-analýzy autoři dospívají k závěru, že neexistuje žádná historická korelace mezi finanční silou centrálních bank a jejich výsledky při naplňování inflačního mandátu.
• Bude-li centrální banka podporovat spotřebu přímými částkami peněz, nebude odkázána na nejisté působení obvykle komplikovaného transmisního mechanismu měnové politiky. Dokonce bude umět lépe odhadnout potřebný objem a načasování této podpory vzhledem k jejímu hlavnímu poslání, jímž je zabezpečování cenové stability.
• V případě přímé podpory spotřeby budou transfery obyvatelstvu explicitní, transparentní a pravděpodobně i spravedlivé, protože „každý dostane stejně“. Pro centrální banku by měla být komunikace s veřejností snazší a tato politika (přinejmenším ve srovnání s kvantitativním uvolňováním nebo devizovými intervencemi) by měla být pro veřejnost srozumitelnější.

Hamplův a Havránkův návrh lze považovat za zajímavý, inovativní a hodný pozornosti. Autoři sice připouštějí, že je možno vznést mnoho praktických námitek proti tomuto nekonvenčnímu nástroji, ale sami žádný podrobnější návrh na způsob jeho fungování neformulují. Možná to činí proto, že si udržují nad podobnými „provozními detaily“ akademický nadhled a nechávají takový úkol na prakticích, kterých bývá v centrálních bankách k dispozici dost a dost. Možná to ale činí i v jakémsi sebezáchovném pudu: na málokterou oblast totiž tak přiléhavě platí varování, že „ďábel je skryt v detailu“. Níže se pokusím strukturovaně přiblížit, jaká úskalí v praktickém provádění přímé podpory spotřeby spatřuji.

Rizika schématu přímé podpory spotřeby centrální bankou

Vymezení okruhu oprávněných osob

Komu budou centrální banky posílat peníze? Lidem od 18 let věku výše? A proč ne třeba patnáctiletým nebo už desetiletým? I u dítek školou povinných lze očekávat zřetelně artikulované spotřebitelské preference a navíc velmi nízký sklon k úsporám, který se bude pro celou operaci velmi hodit. Centrální banky budou muset zvolit nějakou věkovou hranici, která bude dávat ekonomický smysl a zároveň bude v souladu s jakýmsi obecně přijatelným povědomím.