O chvíli později jsem ji v soudní síni ztotožnil se Soudkyní, předsedající senátu. Oznámil jsem jí, že budu pořizovat zvukový záznam. Chtěla vědět, kdo  jsem. Když jsem se představil pouze jako veřejnost, zarazila se, ale dále nenaléhala.

V soudní síni proběhlo veřejné zasedání o povolení obnovy procesu, které mělo povahu neobvyklého komorního dramatu. Jednajícími osobami byli Syn, Otec, Synova  Přítelkyně, in absenciam a jen okrajově Zesnulá a posléze břitká Soudkyně, která cíleně usměrňovala pohyby ostatních účinkujících příjemně zvučným hlasem. Kompars tvořili neobvykle bdělí přísedící, kteří nepodřimovali, ale kladli otázky,  příjemná státní zástupkyně, velmi pozorně sledující výstupy hlavních postav, a také Synův obhájce.

Hra navazovala na skutečnou tragédii, která se odehrála o několik let dříve. Zesnulá, Otec a Syn žili ve společné domácnosti až do dne, kdy Otec po návratu z práce našel Zesnulou ležící v posteli, prý s igelitovou taškou na hlavě, bez známek života. Na nočním stolku ležely prázdné tuby od sedativ. Tašku odhodil na zem a po tři dny se o ní nikomu nezmínil, protože by se prý styděl, kdyby si vesničané mysleli,  že Zesnulá spáchala sebevraždu. Otec se Synem se pokusili o resuscitaci, ale marně. Přivolaný lékař konstatoval smrt z neznámých příčin a nechal ostatky Zesnulé odvézt.