Díky velkým trestním případům z letošního roku si veřejnost začíná s překvapením uvědomovat nesmírnou moc státních zástupců. Ozývají se obavy, zda se nekontrolovaná síla jejich úřadu nestává nebezpečím pro stát, jehož zájmy má chránit. V této souvislosti roste zájem o pravidla, jimiž se tajuplný úřad ve svém chování řídí, a to i o ta nepsaná.

Z mnohočetných jednání se státními zástupci všech stupňů a z různých míst jsem vyvodil zkušenost, že k nepsaným pravidlům podnikové kultury státního zastupitelství patří zásada nedotknutelnosti státních zástupců, napadených kritikou zvenčí: za křivdu, spáchanou na nevinných občanech, nesmí přijít odplata.

Dalším prvkem je princip výběrové spravedlnosti: ne každému se při posuzování jeho hříchů měří stejně. Dlouholeté působení v ovzduší této kultury zanechává na mravně nepevných jedincích zhoubné stopy, mnohé vede k neodpovědnosti k lidem.

O jednom křiklavém případu důsledku nedotknutelnosti žalobců pojednal týdeník Reflex v 36. čísle letošního ročníku v článku „(Ne)spravedlnost na objednávku“ Adély Knapové. Je to hodně drsná četba, doporučitelná jen pro otrlé čtenáře. Článek pojednává o útrapách dvou ruskojazyčných občanů, Vjačeslava Šamanina a Ilfata Gatauilina, usazených trvale v České republice, kteří se díky zaťatosti státní zástupkyně KSZ Brno Evy Ždárské, dozorující horlivé podřízené jejího přítele Roberta Šlachty, dostali do útěkové vazby a setrvali v ní plných šestnáct měsíců, aby nakonec byli zproštěni obžaloby pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně.

Význam výsledku jejich trestního stíhání umocňuje skutečnost, že senátu, který je zprostil, předsedala Dana Kancírová, soudkyně ostrá jako břitva. A dokladem umanutosti Evy Ždárské je její odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, postavené na kritice hodnocení důkazů, uplatněného nalézacím soudem. U jinak přísného odvolacího soudu sklidila posměch, daný zčásti i tím, že odvolání pouze proti hodnocení důkazů je v zásadě nepřípustné.