V čase,v němž píši tyto řádky, jsem měl sedět v soudní síni,v které mělo proběhnout odvolací řízení v trestní věci bývalého váženého soudce kladenského soudu, pana Vlastimila Matuly. Nespravedlivě stíhaný se ale nemohl dostavit, protože jej zlomilo téměř šestileté trápení, jež si vysloužil tím, že dělal svou práci, jak nejlépe uměl. Nedožil se tak rozhodnutí, do kterého vkládal naději, že mu konečně přinese spravedlnost a s ní klid v duši a návrat do milovaného povolání.

Jako soudce-stážista na Ministerstvu spravedlnosti, tedy jako úředník na nejnižším patře hierarchie, napsal pro paní ministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených za vyloupení auta bezpečnostní agentury a v souladu se zásadami její trestní politiky také příkaz k přerušení výkonu trestu. Nic zvláštního by se pak nedělo, kdyby paní ministryni nevypršel mandát: buď by Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a obecné soudy by musely znova projednat věc údajných lupičů, nebo by nevyhověl a odsouzení by se museli vrátit za mříže. Jenže nástupce Daniely Kovářové, populista Jiří Pospíšil, pociťoval nutkání  rozkopávat bábovičky, které si na jeho pískovišti uplácala holčička Daniela. Puzen práskači z řad úředníků ministerstva vzal zpět podanou stížnost, ač neznal příslušný trestní spis, a z přechodně propuštěných odsouzených udělal uprchlíky před zákonem. Pak mu stačilo jen pohovořit s krajským státním zástupcem a štvanice mohla začít.

Výsledkem policejního vyšetřování byla obžaloba na Vlastimila Matulu a jeho nadřízeného, Vladimíra Chrásteckého. Přes pozdější snahu spolku Šalamoun ušel trestnímu stíhání práskač, který nevyužil svého nadřízeného postavení, aby ministryni varoval před podáním stížnosti, s kterou nesouhlasil a místo toho zařídil propuštění odsouzených. Pak šel žalovat Jiřímu Pospíšilovi.