Má to být krok přesahující hned několik etap evropské integrace. K jejímu završení vedou například i ty už dojednané nebo dojednávané dílčí krůčky, jako je ustavení fiskální unie, centralizovaný bankovní dohled a bankovní unie. Ten Barrosův megakrok má vést rovnou k ustavení evropské federace států. Ta by byla nástupkyní dnešní Evropské unie. Barroso už ohlásil, že jeho lidé pracují na návrhu zakládajícího dokumentu, který by nahradil nedávno přijatou Lisabonskou smlouvu. Opravdu mílový krok! Teprve časem se ale ukáže, které vlády a kolik vlád na něj bude mít mílové boty. A kdy. Nemohu se tu pouštět do rozebírání změn v kompetencích národních vlád v případě ustavení takové federace. Řeknu jen, že jedno je jisté: současné uspořádání evropské struktury neodpovídá nárokům, které na sjednocující se Evropu klade současný stav globalizace.

A krize. Evropská unie je i v těch nejzásadnějších rozhodnutích, či právě v nich, dosud závislá na tom, zda se na nich shodnou vlády členských zemí. A to je především zdlouhavé. Proti bleskurychlým akcím finančních trhů jsou reakce Evropy neskonale pomalé. A kvůli nejednotnosti polovičaté. Nebo nedůsledné.

Právě proto čekala eurozóna s takovým napětím na ten druhý krok, o kterém jsem tu mluvil: na rozhodnutí německého ústavního soudu o tom, že účast Spolkové republiky na Evropském stabilizačním mechanismu, ESM, není v rozporu s ústavou. Dodám pro úplnost, že pro tu účast stanovil ústavní soud strop ve výši 190 miliard eur. Což je ale právě to, k čemu se Německo zavázalo, takže ani tento limit vzniku ESM nebrání. Německo bylo poslední zemí eurozóny, jejíž souhlas chyběl k tomu, aby eurozóna měla na obranu společné měny konečně takový nástroj, jaký by ji trvale a účinně chránil jednak před tím, že euro nepřežije neschopnost některých států zbavit se handicapu veřejného dluhu, jednak že podlehne spekulacím, kterým je vystaveno na finančních trzích.