Co v první řadě očekáváte od evropských, tedy svých státníků?Anketa
Jiné názory, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Petra Machálka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Jaroslavy Janderové, Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka či Džamily Stehlíkové.
Co říkáte závěrům summitu NATO, co vám v nich případně chybí? Jak hodnotit kroky a rétoriku vůči Rusku, a lze již považovat za samozřejmé, že mezi NATO a Ruskem nastává éra dlouhodobého nepřátelství?
Především je třeba uvést, že summity NATO nikdy nebyly krizovými jednáními, ale dlouhodobě předem připravovanými show. Poslední ve Walesu byl určitou výjimkou, protože události na Ukrajině poněkud poopravily původní program. Avšak vzhledem tomu, že již události na Majdanu ovlivňovaly tajné služby některých zemí NATO s cílem odstranění takzvaně proruského prezidenta a vyvolání protiruských nálad v ukrajinské společnosti, nelze předpokládat, že by se jednalo o žhavou aktuální změnu. Ukrajina byla součástí show již dlouhé měsíce a její přechod k NATO v rámci obkličování Ruska americkými základnami se připravuje dlouhá léta. Scénář se organizátorům jen trochu vymkl z rukou, když prezident Putin sebral odvahu a zabránil vybudování americké námořní základny na Krymu a vyhnání tamního ruského loďstva.
Devítibodová závěrečná deklarace nepřinesla nic nového. V prvním bodě se mluví o bezpečnosti a prosperitě USA, EU a NATO. Realita je poněkud jiná. Vyhazování peněz na pokračování ideologie studené války proti existujícímu Sovětskému svazu a nesmyslné sankce rozhodně nepovedou k prosperitě obyvatel Evropy. Nanejvýš k chudnutí většiny z nich a obecnému zadlužení. Místo válečnických dobrodružství zastíraných vyčpělými řečmi o svobodě a demokracii, které patrně šíří fašistické ozbrojené formace, by se měli evropští politici věnovat především prosperitě svých občanů. Na východ od německých hranic jsou po čtvrtstoletí svobody a demokracie třetinové a nižší platy a pětinové a nižší důchody než v Německu při srovnatelných cenách, reálná nezaměstnanost je kolem deseti procent a více a panuje zde také astronomická zadluženost. A v této situaci se prosazují ekonomické sankce a další náklady na zbrojení.
Z druhé strany o summitu NATO:
Ve druhém bodě se mluví o ruské agresi na Krymu. Srovnáme-li tuto agresi a americkým útokem na Panamu nebo Grenadu a vytvořením narkomafiánského státu v Kosovu spojeného s protisrbskými etnickými čistkami včetně obchodu s orgány srbských zajatců, musíme si připomenout základní fakt: Takzvaná ruská agrese proběhla prakticky bez boje a beze ztrát na životech. Přes devadesát procent ukrajinských policistů a přes osmdesát procent vojáků přešlo na ruskou stranu a přes devadesát procent občanů volilo v evidentně nezmanipulovaném referendu připojení k Rusku. Kdyby šli občané Krymu žádat o samostatnost do Kyjeva, vypadalo by to tam dnes jako na východní Ukrajině. A tomu říkají agrese reprezentanti NATO, organizace, která má podle prvního článku svojí smlouvy prosazovat právo mírovou cestou. Kdyby šel prezident Masaryk a další naši vlastenci prosit v roce 1918 o samostatnost panstvo do Vídně, neexistovala by naše republika a Slovensko dodnes a legionáři by byli zrádci jeho apoštolského veličenstva. Reprezentanti NATO učinili kolosální objev, že Rusko vnímá Alianci jako nepřítele. Má snad důvod k jinému názoru?
NATO se systematicky posouvá k hranicím Ruska, čímž si vytváří jak strategickou, tak lokální taktickou výhodu z hlediska útoku. Naopak z hlediska obrany nejsou základny u hranic s protivníkem výhodou. Spojené státy se snaží ve spolupráci s dalšími zeměmi NATO likvidovat ekonomicky či vojensky všechny státy, které lze považovat za spojence Ruska, tedy Kubu, Venezuelu, Libyi, Sýrii a Jugoslávii, kde se jim to v podstatě povedlo. Posilují svoje pozice v Mongolsku a v Tichomoří. Podporovalo teroristy v Čečensku a agresivní politiku Gruzie, tedy samé projevy nezištného přátelství k Rusku. Podle třetího bodu NATO neohrožuje žádný jiný stát. Vzhledem k bojechtivému pokřiku pana Rasmussena a dalších, choutkám k budování základen a dalších vysoce mobilních sil zaměřených evidentně proti Rusku to zní jako vtip. Ve čtvrtém bodě se NATO odvolává na Chartu OSN a závěry konference v Helsinkách. Otázkou je, proč se tedy NATO nezasadilo o oddělení bojujících stran a poskytnutí humanitární péče civilnímu obyvatelstvu silami OSN a podporuje vraždění civilistů na Ukrajině a válečné napětí s Ruskem? Pátý bod prosazuje růst nákladů na dvě procenta HDP. To vše v situaci dlouhotrvající ekonomické krize, porážky v Afghánistánu, totálního politického propadu v Iráku, Libyi a Sýrii, který zavinila právě politika reprezentantů NATO.
Co si myslíte o západních sankcích proti Rusku?Anketa
Zbrojení by mělo být především smysluplné, což v tomto případě evidentně není. Každý z členských států by si měl především uklidit doma, což o českém Ministerstvu obrany platí dvojnásob. Bohužel kromě ministra Stropnického na tom má na ministerstvu zájem málokdo. V šestém bodě se hovoří o větší evropské účasti. Otázka je na čem? Evropu ohrožuje především vlna islamizace cestou rozsáhlé imigrace podporovaná politiky z Bruselu a průběžné chudnutí většiny domácích obyvatel, především takzvané střední třídy. Před těmito problémy Evropu vyšší podíl v NATO neochrání, spíš problémy prohloubí nesmyslnými investicemi. Vojáci NATO tak mohou sloužit především ke střelbě do nespokojených občanů, kteří budou loajálními médii označeni za extremisty a teroristy jako pokračování demokratických tradic. V sedmém bodě se mluví o potřebě bezpečnosti pro prosperitu. V podstatě se jedná o opakování bodu pět a šest v jiné podobě. Osmý bod připomíná otevřenost a rozšiřování Aliance. Ta je původně určena k obraně západoevropských zemí (v prostoru severního Atlantiku) proti dnes již existující Varšavské smlouvě.
Není jasné, co to má společného s Ukrajinou, Gruzií nebo Kosovem. K čemu tedy má sloužit neustálé rozšiřování NATO? Budou snad bránit Jihoafrická republika, Panama, Zimbabwe nebo Taiwan země severního Atlantiku? Devátý bod vlastně koliduje s osmým. Deklaruje obranu suverenity, teritoria a občanů států NATO. Summit lze hodnotit jako jednoznačně protiruský. Dokazují to záměry k vytváření dalších mobilních sil k obraně Pobaltí (před kým?), ke stavbě základen, označení převzetí Krymu Ruskem na základě referenda jako agrese a další tendence k posilování NATO obecně a vedoucí pozice USA v Evropě pomocí dalších základen. Negativní dopady ponesou především evropské země NATO jako v případě Kosova.
Psali jsme:
Jasným závěrem summitu je vytvoření sil rychlé reakce, které by ve východních zemích NATO měly čelit případné agresi ze strany Ruska. Co k tomu uvést?
Většina aktivních čtenářů již pravděpodobně zjistila, že takzvanými silami rychlé reakce již NATO disponuje dlouhou řadu let. Jedná se o německo-francouzský sbor, poměrně čerstvé britsko-francouzské uskupení a síly rychlé reakce. Mimo nich existuje ještě několik dalších dvou i vícestranných mezinárodních jednotek či útvarů, většinou spíše na papíře. V plánech NATO je celkem osm takových útvarů, tedy nic nového pod sluncem. Nové společné expediční síly mají tvořit vojáci z Dánska, Nizozemska, Norska, Litvy, Lotyšska a Estonska, vše pod vedením Británie.
Objevily se i nabídky jiných zemí. Jak bude útvar velký, není zcela jasné. Bojeschopnosti má dosáhnout v roce 2018, tedy dávno po ukončení války na Ukrajině. Z původně předpokládané divize a později 10 000 vojáků se smrskl na zhruba 5 000 vojáků, tedy jakousi silnější brigádu. Pokud tam bude třetina protekčních štábních povalečů, jejich sekretářek, asistentek, tiskových mluvčí, civilních expertů typu režisérů (kteří nikdy nezažili pořádnou vojnu), publicistů a samozvaných analytiků, dále třetina potřebných logistiků, ovšem s nedostatkem materiálu a třetina příslušníků bojových jednotek, přičemž poslední třetina bude jako obvykle naplněna z poloviny, bude se jednat o opravdu odstrašující sílu, která nedá prezidentu Putinovi strachy usnout. Pokud se někomu výše uvedený přehled zdá divný, může se podívat na přehled autorů „slavné“ české Bílé knihy, která je považována na Ministerstvu obrany dodnes za kánon.
Bez uzardění se jí ohání v nedávném článku, spolu s řečmi o impotenci, novopečený český reprezentant v NATO generál Žižka. Je vidět, že generál, který se proslavil podpisem pod privatizací vojenského prostoru v Brdech (v nepřítomnosti generála Pavla) a proti impotentním i jiným praktikám v generálním štábu dlouhá léta nehnul ani prstem, již nabral ten správný vítr pro svoji kariéru. Jinak by nedostal korýtko v Bruselu a později tučnou výsluhu. I v ozbrojených silách, zvláště v našich, se dnes mnohdy postupuje vzhůru jinak než vojenskou odvahou, morálkou, zásadovostí, rázností, přímostí a pravdomluvností. Morální kodex pracovníků Ministerstva obrany, který vydali pánové Nečas a Picek, by si ve srovnání s realitou zasloužil prezentaci v silvestrovském programu. A to chce NATO bojovat proti lidem, kteří jsou odhodlaní bránit svoji vlast. Mimochodem, v roce 2012 se konala mimořádná porada velení NATO, protože síly rychlé reakce dlouhodobě nedosáhly stanovených počtů a připravenosti.
Psali jsme:
Určitou otázkou je rovněž smysluplnost a použitelnost slavných rychlých sil. Jejich hlavním úkolem totiž nejsou standardní bojové operace v klasicky vedené válce proti silnému protivníkovi. Jedná se především o humanitární mise, evakuační a protiteroristické operace a podobnou činnost. Z hlediska své lehké výzbroje by neuspěly ani ve válce v Afghánistánu. Na místě nasazení potřebují navíc letiště, případně přístavy, logistické zabezpečení a stálou výraznou leteckou převahu a podporu, a účinnou protileteckou ochranu. Bez toho se neudrží déle než 24 hodin.
Někteří bezpečnostní experti na straně NATO realisticky prohlašují, že Rusko nemá schopnosti NATO účinně napadnout. Je to logické, protože útok na kteroukoli členskou zemi by vedl k protiúderu všemi prostředky Aliance - a Rusko je vojensky výrazně slabší. Hlas odborníků však není moc slyšet. Nepopíratelným faktem je, že pro Rusko je zajímavější mírová koexistence a výnosný obchod. Představu nějakého ruského tažení na Západ nelze označit jinak než jako bláznovskou vizi. Přesto někteří politici neustále vykřikují, že budou bránit Litvu, Lotyšsko a Estonsko, které přitom nikdo ani slovně neohrožuje. Tyto země mají zcela jiný problém. Po rázných ekonomických reformách sklidily potlesk západních odborníků a Mezinárodního měnového fondu, následně ovšem nastal ekonomický propad a silná emigrace mladé generace, která nevidí doma budoucnost. Kvůli tomu roste procentuální zastoupení ruské části obyvatelstva a ekonomika těchto státečků se bez Ruska neobejde. Je tedy vidět značný rozpor mezi odbornou realitou a nepodloženou válkychtivou rétorikou a doslova zoufalou snahou o výrobu důvodů k eskalaci vojenského napětí mezi NATO a Ruskem. Ukrajina není státem NATO a reálně tam nemají vojáci Aliance co pohledávat a politici se co vměšovat. Na rozdíl od Ruska tam státy NATO nemají ani jakousi menšinu terorizovanou zfašizovanými nacionalisty. Převzetí Krymu na základě ideje práva národů na sebeurčení (díky kterému vznikla v roce 1918 i Československá republika) a nezmanipulovaného hlasování je problémem mezi Ruskem a Ukrajinou. Takové problémy má řešit OSN.
Členským státům NATO do toho nic není, pokud tím ovšem nebyla zmařena oficiálně popíraná snaha o vybudování americké základny na poloostrově. Ostatně fakt, že převážná většina obyvatel východních regionů Ukrajiny, ať již takzvaných Rusů či takzvaných Ukrajinců, prchá před válkou a útoky ukrajinských ozbrojených sil do zlého Ruska k Putinovi a nikoli pod ochranu ukrajinských klaďasů a demokratických dobrovolných bojovníků za svobodu, demokracii a lidská práva, je dostatečně ilustrativní. Západní ideologové to obvykle nazývají hlasováním nohama, ale v tomto případě nějak skromně mlčí. Smysl budování dalších útvarů sil rychlé reakce jaksi postrádá reálný základ, pokud se týká obranných bojů z hlediska států NATO.
Budou snad létat mezi Českem a Slovenskem, nebo mezi Maďarskem a Francií a bojovat proti duchům studené války? V podstatě se jedná o útočné intervenční síly, které jsou určeny k boji proti slabě vyzbrojenému protivníkovi nebo civilistům. Vzhledem k tomu, že Rusko žádný ze států Aliance reálně neohrožuje, vyvstává otázka důvodu dalších vojenských investic. Jedná se tedy o jakési císařovy nové šaty, které mají zakrýt nedostatečnou bojeschopnost? Nebo se jedná o jakousi Potěmkinovu vesnici postavenou proti Rusku jako strašák v poli? Nejedná se nakonec o opravdu zásadní změnu politiky NATO, kterou se budeme zabývat v posledním bodě?
Psali jsme:
Prezident Miloš Zeman na summitu NATO „zazářil“, když zapochyboval o přítomnosti sil Ruské federace na Donbasu, o kterých na základě informací médií i tajných služeb západní státníci nepochybují. Co říkáte na kritiku, která se na našeho prezidenta snesla?
Ilustrativní bylo napadení našeho prezidenta Miloše Zemana švédským ministrem zahraničí Carlem Bildtem. Český prezident si dovolil projevit samostatné myšlení a požadovat důkazy o ruské oficiální vojenské přítomnosti na Ukrajině. Reprezentant neutrálního státu, který se vyhnul válce po několik set let a nejvíce se nedávno proslavil tím, že ufikl genitálie lvovi na státním znaku na žádost feministek, byl přímo pobouřen. Důkazy slíbil a patrně dodnes nedodal. Nelze přehlédnout, že některé švédské politiky pravděpodobně svrbí dobré bydlo.
Ostatně vyspělý švédský sociální systém a vysoká životní úroveň přímo volají po reformách. Dobrou cestou je právě zbrojení, které by mohlo sebrat zbytečné peníze občanům, přesunout je do bankovních konsorcií a stát ještě zadlužit. Stačí jen strašit Ruskem. Situace z hlediska požadavku jednotného myšlení a tupé loajality v NATO pomalu připomíná totalitní praktiky Sovětského svazu doby Leonida Brežněva. Kdo není s námi, je proti nám i v oficiálně demokratickém NATO. Odměnou bude jistě dobré korýtko pro loajálního švédského hocha.
Jak dlouho vydrží dojednané příměří na Ukrajině? Mají se cítit ohroženy případnými útoky proruských separatistů i další východní regiony země, například Záporoží či Dněpropetrovsk?
Vyjádřit se k situaci na Ukrajině je složité, protože pravděpodobně málokdo zná reálnou situaci. Závody ve lhaní pokračují na všech stranách. Faktem je, že bojující strany jsou už unavené a nikdo není schopen zajistit rychlé vítězství. K tomu se blíží zima a bude třeba topit, především ruským plynem. Evropský nebude levnější, Ukrajina se zadlužuje a volby se blíží. Mezi lidmi je plno zbraní z vykradených vojenských skladů. Není jasné, co udělá zfašizovaná pravice, která chce výrazný podíl na moci. Jenže vrahové a antisemiti jsou dlouhodobě nepřijatelní. Vlna nacionalismu sice může utlumit ostatní politické, ekonomické a sociální problémy, ale jen dočasně. Bojující strany by se měly snažit o udržení příměří.
V současnosti nelze vyloučit ani přímou akci ruské armády. Rusko již stejně nemá co ztratit. Mohla by tak být obsazena i další část Ukrajiny, včetně Záporoží. V takovém případě si nelze představit přijetí Ukrajiny do NATO, protože by byla ve válečném stavu. Něco takového NATO dosud vylučovalo. Nenávistná rétorika reprezentantů NATO a EU je jasná, budou se snažit škodit aspoň ekonomickými sankcemi. Kdo na to doplatí, bude Ukrajina a občané EU i Ruska. Vydělají na tom pouze USA. Jak by EU řešila otázku zásobování Ukrajiny plynem a ropou, pokud by Rusko uzavřelo cestu přes Ukrajinu? V současné době totiž EU a NATO nese za vznik takové situace plnou zodpovědnost. Kdo se postará o obyvatele měst a vesnic zničených především ukrajinskou armádou. Co bude Ukrajina dělat, jestliže by Rusko poslalo všechny běžence, nebo aspoň takzvané Ukrajince domů? A kdyby k nim přidalo miliony ukrajinských gastarbeiterů? Z nich by naopak mohlo postavit lepší armádu, než má ukrajinská vláda.
Ta je v zoufalé situaci. Válka pokračuje, země je ekonomicky na zhroucení a zadlužená, lze čekat růst nespokojenosti obyvatel, zima za dveřmi, vojenské vítězství v nedohlednu. Po připomínce ruských jaderných zbraní se NATO pravděpodobně ani po přelomovém summitu neodhodlá k ničemu vážnějšímu než bojechtivému vykřikování a možná dalším ekonomickým sankcím. Z hlediska vyřešení situace na Ukrajině by bylo nejlogičtější realizovat sedmibodový plán prezidenta Putina. Jenže NATO přece nemůže podpořit návrh ruského prezidenta, i kdyby byl nejlepší pro Ukrajince i Rusy. O ty pánům v Bruselu přece vůbec nejde.
Psali jsme:
Podívejme se na další bojiště - Afghánistán, Irák a Sýrii. Jak si NATO vede tam a jak moc bude potřebovat pomoc Ruska? Blíží se zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde se Obama chystá oslovit její členy projevem o nebezpečnosti teroristů z Islámského státu...
Spojené státy jako hlavní reprezentant NATO nejsou v ideální situaci. Před vypuknutím občanské války na Ukrajině, která po Majdanu vypadala tak slibně, měl být hlavním jednacím bodem summitu Afghánistán. Přesněji řečeno porážka USA a vojáků dalších států NATO v Afghánistánu. Jinak nelze označit situaci, kdy vojáci ovládají prostor do zhruba čtyř kilometrů kolem základen. Některé z nich jsou již zásobovány pouze ze vzduchu. Zatím nikdo nevyřešil problém, jak odtáhnout bez ostudy. Po odchodu NATO se Afghánistán vrátí ke svému životu. Pouze export drog do Evropy vzrostl kvůli vítězství demokracie na čtyřnásobek. O tomto „vítězství“ se moc nemluví, stejně jako o rozsahu praní drogových peněz ve východní Evropě. Rovněž demokratický vývoj v Iráku má daleko k ideálu. Dojde k rozdělení státu, jeho pohlcení Íránem, nebo další nekonečné občanské válce?
Bruselským hrdinům se zpět nechce, protože netouží po afghánské formě výprasku. Z Iráku se ještě dalo odejít téměř bez ostudy. Je otázka, zda bude muset americký prezident s potupným prosíkem za Íránci. Po desetiletích nenávistné protiíránské propagandy a sankcí to bude naprostá ztráta tváře. Bude zajímavé, zda se v krátké době stanou dříve zločinní íránští ajatolláhové bojovníky za svobodu, demokracii a lidská práva, aspoň v médiích států NATO. Něco takového jsme již zažili za sovětské války v Afghánistánu. Islamističtí bojovníci proti sovětské armádě byli hrdinové demokracie. Dnes jsou to teroristé. Nadšený zápal amerických politiků a médií pro hrdinné Čečence rovněž ochladl po maratonském atentátu.
O výsledku války v Libyi se není třeba rozepisovat. Tamní zbraně bojují proti NATO v celé Africe a statisíce islámských emigrantů míří do Evropy. Válka v Sýrii vydatně pomohla ISIL v Iráku. Obecně lze konstatovat, že výsledky americké zahraniční politiky v duchu ideologie padesátých let minulého století jsou velkou přehlídkou neúspěchů a přechodu od demokracie přes ekonomicky neúspěšný neoliberalismus, na němž vydělala pouze Čína, k agresivnímu brežněvismu jedenadvacátého století.
Psali jsme:
Extrémně agresivní rétorika vedení NATO vůči Rusku a vývoj v posledních dekádách svědčí o změnách v myšlení reprezentantů Aliance. Neustálé rozšiřování NATO a snaha o navýšení počtu především amerických základen v Evropě i mimo ni lze sotva hodnotit jako obrannou politiku. Ta by měla být mírová a prosazovaná především diplomatickou cestou. Hlavním úkolem NATO byla a stále je obrana proti agresi Varšavské smlouvy, která neexistuje. Základní dokument NATO se nezměnil. Ale v současnosti se evidentně jedná o oslabení Ruska všemi způsoby, případně jeho parcelaci, jako následný krok po rozbití Sovětského svazu před čtvrtstoletím. Tím by se hranice NATO dostala do kontaktu i se severní hranicí Číny, což je hlavní soupeř do budoucna. Čína by tak byla obklíčena stejně jako v současnosti Rusko a se stejnou strategickou nevýhodou ve vztahu k NATO. Převzetím ruských zdrojů ropy a zemního plynu by bylo možné zasadit Číně smrtelný ekonomický úder.
Už nasazení evropských vojáků za druhé války proti Iráku a Afghánistánu by nemělo mít nic společného s NATO. Irák nakonec prokazatelně nikoho neohrožoval. Útok islamistických teroristů na USA nebyl ve vztahu k NATO a byl mimo obranný prostor NATO. Pokud by NATO dále vycházelo z obdobného přístupu, museli by se všichni členové účastnit jakékoli války po světě, kterou by vyvolaly svou velmocenskou politikou USA. Hlavní otázkou přelomového summitu ve Walesu tedy je, zda se NATO nestává z obranné organizace útočnou, která má zajišťovat především ekonomickou expanzi USA po celém světě, a to aspoň částečně na náklady evropských členských zemí. Další otázkou je, zda se NATO nestane nakonec hlavním potlačovatelem svobody a demokracie ve vlastních členských zemích. K tomu jsou síly rychlého nasazení jako stvořené. Vzorem může být vývoj v Evropě v polovině devatenáctého století, známý jako Svatá aliance. Problém je v tom, že nadšení pro takový vývoj podporuje, mimo USA a NATO-Hujerů v Bruselu a některých evropských zemích, stále méně států, včetně velkých a silných po celém světě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: nep
