Pravidelně po skončení roku hodnotíte pro ParlamentníListy.cz to, jak si v něm počínala veřejnoprávní média. Začněme tentokrát trochu jinak. Jak podle vás vypadají české sdělovací prostředky, nejen Česká televize a Český rozhlas, na prahu roku 2018?
Až do listopadu 89 platilo roztomilé přísloví „Co Čech, to muzikant“. Časy se však mění, a tak některá rčení už novou realitu nevystihují vůbec, případně nabyla diametrálně odlišný, někdy až kriminální kontext. Význam rčení „Lže, jako když tiskne“ však nabývá na významu každým dnem. Pomalu je stejně aktuální jako v době reálného socialismu, ačkoli entuziasté pravdy a lásky se snaží o zvýšení prestiže spřízněných žurnalistů za jakoukoliv cenu.
Jaké způsoby ke zvyšování prestiže vybraných žurnalistů nejčastěji používají?
Společnost Ferdinanda Peroutky každoročně uděluje ceny novinářům, kteří se snaží přizpůsobit mediální obraz společnosti havlistickému světonázoru. Proklamovaná ušlechtilost záměru je však redukována, stejně jako za komunistů, pouze na popularizaci reprezentantů jednoho názorového proudu. Podmínky výběru oceněných jedinců jsou typické pro jakékoliv demagogy. Společným jmenovatelem je přeexponovaný důraz na osobní zodpovědnost, tedy ideologicky správně nastavenou autocenzuru, která je podmíněná adekvátním intelektem, resp. bezohlednou ctižádostivostí. Pak už není problém najít konzumně přecitlivělé pokrytce, kteří se dokonale zhostí role užitečných pitomců, při posuzování naprosté bezúhonnosti či vysoké mravní integrity vybraných mistrů improvizace.
Co k tomu takové novináře může vést, skutečné přesvědčení, nebo nějaká jiná motivace?
Hodnocení zmíněných kritérií, kterých lze na rozdíl od reality mediálně jednoduše dosáhnout za pomoci „bratrů v triku“ ve spřízněných redakcích, nevyžaduje silný žaludek. Ten je zapotřebí v případě posouzení osobní zodpovědnosti za společenské důsledky autorova publicistického působení. Takový ideál je v našich podmínkách natolik nedostižnou metou, že by na ni nedosáhl ani Václav Havel, vzhledem k jeho populistickým slibům a nereálným prohlášením v průběhu sametové revoluce. Ostatně představa, že by novinář nesl osobní odpovědnost za realizaci záměrů svých nadřízených, v mediální džungli bez jakýchkoliv etických pravidel a zvyklostí, včetně dlouhého vymáhání práva v rámci ochrany osobnosti, je pouhou iluzí svých bezohledných propagátorů.
Psali jsme:
Od Syndikátu novinářů coby dobrovolného profesního sdružení novinářů v tomto směru žádné žádoucí kroky nečekáte?
Ryba smrdí od hlavy, což v mediálních kalných vodách platí dvojnásob. Vodníkem, respektive pomyslnou hlavou těchto bažin by měl být Syndikát novinářů ČR, jenž se z času na čas zviditelní v roli petenta nějaké petice konglomerátu pravdy a lásky. Renomé syndikátu je však nevysoké nejen ve společnosti, nýbrž i mezi samotnými novináři. Pozici profesní novinářské organizace vystihuje její etický kodex, který novináři považují za cár papíru. Vydavatelé jeho uplatňování v redakcích nevyžadují, vzhledem k nutnosti zachování atmosféry zvané „ring volný“. To ani nemluvě o tom, že tiskový zákon žádný etický kodex nezná. Ignorují ho proto i specialisté na přemlouvání báby a dědy, kteří absolvovali knížecí univerzitu pravdy a lásky ve výcvikovém středisku týdeníku Respekt. Úspěšnější z nich, po stážích v dalších Bakalových médiích, postupně dospějí na místo svého původního určení ve veřejnoprávních médiích.
Když jste přešel k veřejnoprávním médiím, jak se změnila jejich důvěryhodnost v uplynulém roce?
Odvíjí se to od skutečnosti, že zmínění novodobí „nomenklaturní“ specialisté pravdy a lásky mohou v Mekce havlistů na Kavčích horách plně rozvinout své znalosti a despekt k jakékoli etice skutečně naplno. Mnozí objeví svojí genialitu až v rolích mluvicích hlav, v nichž aktivně ovlivňují důvěryhodnost veřejnoprávní televize, která má trvale klesající trend. Ten od loňska stagnuje – vzhledem k nepřekročení úrovně statistické chyby – na nejnižší hodnotě od vzniku České televize. Vyplývá to z pravidelných analýz Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
Jaká je tedy podle vás perspektiva veřejnoprávní televize?
Přes zákon o České televizi, kvalitní Kodex ČT, odborně vzdělané, zkušené zaměstnance včetně moderního technologického zázemí je Česká televize na konci s dechem. Její informační poslání totiž generální ředitel Petr Dvořák s podporou Rady ČT nedokázal ochránit před havlistickými propagandisty všech druhů. Výsledkem je permanentní zpravodajský a publicistický folklór, kterému majoritní část veřejnosti opět nedůvěřuje. Havlistům na všech úrovních to však může být ukradené. Vzhledem k nadstandardním příjmům, bonusům či prebendám zřejmě uctívají rčení „co je doma, to se počítá“.
Když se odvoláváte na analýzu Centra pro výzkum veřejného mínění ohledně důvěryhodnosti, jaké jsou její nejdůležitější závěry?
Poslancům a zejména Ministerstvu kultury by nemělo uniknout konstatování CVVM o tom, že propad důvěry ČT není statisticky významně podmíněn ani vzděláním, ani věkem, ani životní úrovní. Podobně kompaktním názorem napříč sociálními vrstvami, česká společnost disponovala naposledy v době sametové revoluce.
Analýza předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu, kterou na objednávku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vypracovalo Centrum pro mediální studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, patří k nezpochybnitelným důkazům neschopnosti plnění poslání veřejnoprávních médií v jejich stávající podobě. Je rovněž důkazem nefunkčnosti systému mediálních rad, jejichž významní členové jsou ode dne svého jmenování v permanentním podezření z porušování zákona o ČT, respektive o ČRo, podle nichž mají zastupovat a hájit zájmy veřejnosti. Tedy v žádném případě zájmy managementů na úkor veřejnosti, kterou část radních evidentně pohrdá, když vztah veřejnosti k veřejnoprávní produkci poměřuje placením koncesionářských poplatků.
Ale co s tím, když jakákoli kritika je odmítnuta jako pokus o ovládnutí České televize nebo také zasahování do její nezávislosti?
Řešení je podmíněno ukončením pštrosího přístupu poslanců, kteří se tváří, že nezaevidovali přežité schéma veřejnoprávních médií, které jejich interní a externí aktéři vnímají už jen coby zlaté tele. Osvícení poslanci napříč politickým spektrem by měli iniciovat ukončení veřejnoprávní agonie se současnou podporou rozvoje internetových webů coby alternativních médií, která v kategorii zpravodajství a publicistiky netrpí výchovným „komplexem“. Ten je pro absolventy Schwarzenbergovy žurnalistické přípravky v Respektu nevyléčitelnou drogou. Není proto nic lehčího, než systém koncesionářských poplatků zachovat a současně koncesionářům umožnit, aby své poplatky postupně diverzifikovali dle vlastního uvážení příslušným serverům. Veřejnoprávní média tak dostanou příležitost ucházet se o přízeň koncesionářů v podmínkách standardního tržního prostředí, jehož jsou havlisté „posvátnými“ uctívači.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
