Pravidelně po skončení roku hodnotíte pro ParlamentníListy.cz to, jak si v něm počínala veřejnoprávní média. Začněme tentokrát trochu jinak. Jak podle vás vypadají české sdělovací prostředky, nejen Česká televize a Český rozhlas, na prahu roku 2018?

Až do listopadu 89 platilo roztomilé přísloví „Co Čech, to muzikant“. Časy se však mění, a tak některá rčení už novou realitu nevystihují vůbec, případně nabyla diametrálně odlišný, někdy až kriminální kontext. Význam rčení „Lže, jako když tiskne“ však nabývá na významu každým dnem. Pomalu je stejně aktuální jako v době reálného socialismu, ačkoli entuziasté pravdy a lásky se snaží o zvýšení prestiže spřízněných žurnalistů za jakoukoliv cenu.

Jaké způsoby ke zvyšování prestiže vybraných žurnalistů nejčastěji používají?

Společnost Ferdinanda Peroutky každoročně uděluje ceny novinářům, kteří se snaží přizpůsobit mediální obraz společnosti havlistickému světonázoru. Proklamovaná ušlechtilost záměru je však redukována, stejně jako za komunistů, pouze na popularizaci reprezentantů jednoho názorového proudu. Podmínky výběru oceněných jedinců jsou typické pro jakékoliv demagogy. Společným jmenovatelem je přeexponovaný důraz na osobní zodpovědnost, tedy ideologicky správně nastavenou autocenzuru, která je podmíněná adekvátním intelektem, resp. bezohlednou ctižádostivostí. Pak už není problém najít konzumně přecitlivělé pokrytce, kteří se dokonale zhostí role užitečných pitomců, při posuzování naprosté bezúhonnosti či vysoké mravní integrity vybraných mistrů improvizace.

Co k tomu takové novináře může vést, skutečné přesvědčení, nebo nějaká jiná motivace?