Z mnoha stran je dnes slyšet, že antikomunismus je již politicky vyčpělé téma. Jak to jako bývalý disident vnímáte?

Vůbec nepovažuji za vyčpělou skutečnost, že se více než dvacet let po listopadu 1989 a čtyřicetileté totalitě komunistického režimu v bývalém Československu komunisté znovu rozkračují v celé české společnosti. Copak stovky popravených, další desetitisíce obětí v Československu na pozadí desítek milionů či spíše jednoho sta až dvou set milionů mrtvých v důsledku leninisticko-stalinistické ideologie jsou již minulostí, která odezněla, nebo jen statistikou vyčpělého antikomunismu?

Čeští pohrobci s komunismem v erbu a dalšími symboly ve stanovách a v programu jsou ale z obliga. Na dnešní neokomunisty a jejich sympatizanty a voliče se přece již nevztahuje neadresné vymezení starého zákona pod slovy „určité jiné podobné hnutí“ a symbolické projevy jako je oslovení soudružky a soudruzi, pěticípá hvězda, srp a kladivo a jiné pozůstatky a kulty už skoro pro nikoho nejsou ani náznakem projevů sympatií k ostudné a hlavně krvavé minulosti. To dodávám odevzdaně za sebe jako vyčpělý antikomunista.

Co se budeme párat s naší komunistickou minulostí, když se můžeme bez ohledu na historický kontext a faktické projevy v činnosti dnešních neokomunistů ohánět při obhajobě takového přístupu i judikaturou Nejvyššího soudu USA. A tak bych mohl dlouze pokračovat ve výčtu dalších okolností vyčpělého antikomunismu a nevyčpělého pokračování komunismu, který se s disgustujícím mravním ignoranstvím a cynickou arogancí ke komunistickým zločinům projevuje již v samotném názvu této strany a dogmatickém setrvávání na něm.

Zatímco mnohé oběti nedávné komunistické totality přežívají a umírají v nedůstojných podmínkách, neokomunisté omlazují, staronoví se zabydlují ve státní správě, v Parlamentu jsou již jako doma a trpělivě a nenápadně čekají na příchod k moci.