Co naší zemi přinesla vláda Bohuslava Sobotky, která navzdory ostrým koaličním střetům během letošního jara vydržela u moci celé funkční období?
Počátek těchto čtyř let nás vrací zpět do roku 2013. Vrací nás do doby před rozšířením masivní fáze islámského nájezdu na demokratickou část světa, vrací nás do doby sporného působení Obamovy administrativy na poli americké domácí i zahraniční politiky, a samotnou Evropskou unii nám vrací zpět do doby začátků působení tzv. Lisabonské smlouvy, která měla nahradit plánovanou evropskou ústavu, tedy do doby před Brexitem.
Je tedy zřejmé, že za dobu funkčního období Sobotkovy vlády proběhla ve světě řada významných změn. Přidáme-li k tomu hospodářské hledisko, jde o období vybředávání z americké bankovní úvěrové krize roku 2008 a v evropsko-unijním měřítku je to období nucené záchrany Řecka před státním bankrotem, který způsobily řecké socialistické vlády tím, že dlouhodobě falšovaly národohospodářská data.
Jak nám ukazují nejen věhlasní odborníci, ale především historická zkušenost, ekonomický rozvoj probíhá vždy cestou cyklů rychlých vzestupů a následujících útlumů, chcete-li, cestou konjunktur a depresí. Není proto žádnou zvláštní zásluhou Sobotkovy vlády, že fungovala právě v období hospodářského rozvoje, to znamená v období růstu hrubého domácího produktu a snižování nezaměstnanosti. Zajímavější je, co tato vláda s tímto „nečekaným přebytkem“ udělala, a to především ve dvou základních oblastech.
Na prvním místě musíme vždy vidět růst životní úrovně občanů státu. Nu a vidíme, že téměř po celé čtyři roky nic moc. Průměrné platy, minimální mzdy a důchody sice trochu rostly, ale následná inflace, která vždy provází hospodářské oživení, stačila většině obyvatel tato drobná navýšení zlikvidovat. To, že se vláda těsně před volbami náhle probrala ze spánku, je jen a jen otázka předvolebního boje a snahy udržet si voliče, což znamená udržet si moc.
Dále zde máme otázku investic do budoucího hospodářského vývoje. Přiznám se, že tohle si netroufám posuzovat. Hodně se hovoří o tzv. čtvrté fázi průmyslové revoluce, které se říká robotizace. Snad se tu něco podařilo, jenže hlavním tahounem zde nebyl stát, ale sami průmysloví podnikatelé. A připočteme-li ke všemu skutečnost, že ani tato vláda nepřestala zvýhodňovat zahraniční podnikatele před domácími pomocí tzv. investičních pobídek… Závěr o zásluhách vlády si udělejte sami.
Vychází příznivěji politické než ekonomické hodnocení čtyř let Sobotkovy vlády?
Zde je třeba důrazně připomenout, že jde stále o vládu České republiky, která je mezinárodně uznaným státem desetimilionového národa Čechů, v němž zaujímají národnostní a přistěhovalecké menšiny doposud zanedbatelné procento. Z tohoto hlediska považuji bilanci Sobotkovy vlády za katastrofální. Proč? Jeho vláda nejenže poslušně krok za krokem ustupovala nesmyslnému a nerealistickému bruselskému plánu na postupné „odnárodňování“ členských států, ale sama se skrze své stranické europoslance na celém neslavném procesu aktivně podílela. Důkazem jsou přehledy hlasování našich europoslanců o záležitostech týkajících se bezprostředních zájmů vlastního národa, z nichž na prvním místě jmenuji otázku diktátu muslimských imigračních kvót a z toho vyplývající ohrožení vnitřní bezpečnosti občanů státu. Vzpomeňme jen na hlasování českých eurozástupců v otázce finančního postihu za neplnění nadiktovaných kvót. Pro pokutování své vlastní země jich zvedlo ruku 18 z celkového počtu 21. Tohle je hájení záležitostí českého státu na mezinárodním fóru?
Ve všech členských zemích Unie, kde muslimští „přistěhovalci“ překračují domněle „magický“ čtyřprocentní počet, dochází už léta k teroristickým vraždám domácího obyvatelstva, kde nevinné oběti už počítáme na stovky a zraněné či doživotně zmrzačené na tisíce. Unijnímu vedení se zřejmě nelíbí, že se tohle u nás prozatím ještě neděje. To je tedy důvod, podle něhož jsme podle Bruselu „nesolidární“?
Dovolte mi ještě malou poznámku. Jmenuje se Andrej Babiš. Poslanci europarlamentu zvolení za jeho stranu ANO zatím dominují ve všech hlasováních českých eurozástupců proti své vlastní zemi. Babiš odjel jako nově jmenovaný předseda vlády nedávno do Bruselu, aby byl, podle jeho vlastních slov, aktivní a vysvětlil bruselskému vedení česká stanoviska. Ale on přece musí znát všechny hlasovací procedury ve všech řídicích orgánech EU a musí vědět, že při žádném hlasování nemáme ani tu nejmenší šanci prosadit svůj názor. Abychom tu šanci získali, musela by se změnit hlasovací pravidla v řadě vrcholných unijních institucí. Jak tedy asi mohla jeho bruselská politická „šaráda“ dopadnout?
Jak jste v úvodu připomněl, Česku se ekonomicky dařilo, rostly platy, lidé mohli být spokojeni. Přesto měly ve volbách navrch subjekty vnímané jako protestní, tedy Pirátská strana, SPD Tomia Okamury, a přes svou účast ve vládě a kauzu Čapí hnízdo svého předsedy i hnutí ANO. Proti čemu podle vás voliči protestovali?
To všechno je tím, že velká část voličů tentokrát pochopila hlavní volební téma a nenechala se zmást. Skutečně nešlo o to, jestli se budeme mít možná o trošku líp, jak se nám to snažila za každou cenu podsouvat zejména veřejnoprávní média. Hlavním tématem se nevyhnutelně stala budoucnost celého národa. Ovšem jestli voličská většina skutečně vsadila na nejlepší možnou kartu, to se teprve ukáže.
Lidem už začíná docházet, že Unie s námi hraje velmi nečistou hru, na jejímž konci má být jakési uspořádání, které si ještě dobře pamatujeme z dob vlády soudruhů ze Sovětského svazu. Chod celého evropského superstátu bude řízen z jediné centrály, členské státy budou na svém území moci rozhodovat jen o nepodstatných věcech. Nebudou mít svou armádu, policii ani své tajné služby. Nebudou rozhodovat o své zahraniční politice. Nebudou mít svou emisní banku ani vlastní hospodářskou politiku. Euro se stane jediným platidlem povinným pro všechny. Nebudou se moci žádným způsobem bránit proti umísťování imigrantů podle kvót. Národní charakter členských zemí bude průběžně potlačován. K orwelliánskému obrazu této budoucí Evropy nám pak bude chybět už jen nařízení o přepsání celé historie, zejména pak školních učebnic.
Psali jsme:
Pokud by k tomu Evropská unie skutečně směřovala, co by to pro obyvatelstvo jejích členských zemí znamenalo?
Nic jiného, než že demokracii pod různými záminkami a bez velikého humbuku nahradí tvrdá diktatura podobná těm, které jsme už několikrát poznali. Omezení národní suverenity pak bude srovnatelné s omezeními za vlády Sovětského svazu. Někdo může namítnout, že maluji zbytečně čerta na stěnu. Jenže podobnou vizi „nové Evropy“ představil francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém nedávném projevu na půdě pařížské Sorbonny, a myslel to nepochybně zcela vážně.
Celé mi to připomíná pochmurnou literární představu o budoucnosti celé planety, román „1984“. George Orwell ho napsal už v roce 1947, ale málokdo ví, že před tím pečlivě prostudoval kořeny i historii ruské bolševické strany a její revoluci z roku 1917. Právě tohle je důvod, proč musíme být všichni ve střehu. Jeden marxistický experiment stačil. Stál nás tolik ztracených a ještě více promarněných životů, že se nesmí už nikdy opakovat.
Skutečně si myslím, že hlavním volebním tématem byla budoucnost národa. Hlasy odevzdané tzv. netradičním stranám nemůžeme považovat jenom za protestní. Jsou to především hlasy pro změnu. Někomu se líbila snaha omezit rozkrádání veřejných prostředků, jinému záleželo na nebezpečí, které přináší početná a nekontrolovaná muslimská imigrace. Mnoha rodičům mohly vadit nešťastné zásahy do doposud uspokojivě fungujícího školství, podobně jako důchodci nemohli být spokojeni se zoufale nízkými důchody. Během voleb zesílil jeden důležitý trend. Cítím rostoucí odpor k nepochopitelným skutkům vedení EU, které už celé roky selhává v řešení mnoha zásadních hrozeb. Unie se zkrátka vyvíjí jinak, než většina z nás očekávala. Navíc si troufám tvrdit, že rostoucí občanský nesouhlas souvisí s postupným odhalováním pseudomarxistického podhoubí unijního vedení.
Vítěz předchozích voleb odešel z těch letošních zcela zdecimován. Bývalý předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka se navzdory své pověsti slušňáka vždy tvrdě vypořádal s těmi, kteří si troufli ho kritizovat. Po volbách se ale i v reakci na výzvu své mateřské organizace, aby se vzdal poslaneckého mandátu, nechal slyšet, že by ČSSD měla přestat v tomto zničujícím vnitrostranickém boji, jinak přijde i o ty voliče, kteří jí zůstali po těchto volbách. Jaká budoucnost tedy ČSSD čeká?
Nejsem věštec, ale nechme už Sobotku být. O jednoho bruselského slouhu víc, nebo míň, vždyť je to jedno. Ale nebojte se, vstanou noví bojovníci. Teď mě napadlo… Třeba dostane v bruselském aparátu nějakou významnou trafiku, podobně jako ji obdržel polský Donald Tusk.
A celá ČSSD? Podívejte se na to tak. Politici, zejména ti, kteří už vládnou poněkolikáté, se začnou považovat za jakousi elitu a zapomenou, že to byli především obyčejní lidé, kteří je zvolili. Propadnou sebeklamu, že oni vidí všechno lépe než volič, řekněme, ze Švestkové Lhoty a že vědí, co je pro voliče dobré a co ne. Jenže ono je to jinak. Volič ze Švestkové Lhoty si naopak velmi dobře spočítá, co je pro něj dobré a co ne, a dá to při volbách rázně najevo. Jak prosté. No a přesně tohle se ČSSD u voleb stalo. Zbytek je pak jenom na nich. Buď budou respektovat a plnit přání obyčejných voličů, anebo zmizí v politickém propadlišti jako mnoho jiných. V tom je také jeden z půvabů demokracie.
Politici ČSSD nejen propadli sebeklamu, že všechno vědí lépe než volič, ale působili v kampani zcela bezradně, nepřišli se žádným zajímavým nápadem, působili naprosto šedivě. Mají sociální demokraté v rámci své ideologie společnosti ještě vůbec co nabídnout?
Tady je třeba připomenout, že celý projekt sociálního státu, který je jádrem programů všech socialistických stran, je poněkud nemocný. Sociální demokracie je ideologií založenou na myšlence: Soukromé vlastnictví svým způsobem ano, ale pouze pod kontrolou vlády, která ví nejlépe, co udělat s vyprodukovaným ziskem. Řeči o sociálním soucitu pouze zastírají nezbytnou povinnost každého z nás odpovídat za své činy, a ne čekat na vládu, která bohatým vezme a chudým dá. Takový systém se pak stává zotročujícím chomoutem na šíji celého národního hospodářství.
Krátce po volbách se v Poslanecké sněmovně zformoval tzv. Demokratický blok. Jsou ty ostatní strany než pětiprocentní KDU-ČSL, TOP 09 a STAN doplněné o ODS se ziskem 11 procent nedemokratické, nebo méně demokratické? A v čem jejich nedemokratičnost vidíte především, když na toto dělení přistoupila i mnohá média?
Mnohá média mě ani trochu nezajímají, protože sama mnohá média fungují podle pravidel, která mají od demokracie na hony daleko, takže mnohdy ani nevědí, o čem mluví. A proč by měla být některá strana apriori nedemokratická jen proto, že někdo o sobě náhle začne tvrdit, že jedině on je ten pravý demokrat?
Tady se nám prolínají dva fenomény. Jeden se jmenuje „zloděj volá, chyťte zloděje“ a druhý je dnes už značně omšelé „nálepkování“. Já už jsem se jednou vyjadřoval k tomu, že jsme v poslední době svědky nového jevu, že ti nejmenší demokraté začali osočovat skutečné demokraty z nedemokratičnosti. Argumentoval jsem nátlakem Evropské komise k údajné nedemokracii v Polsku, přičemž samo vedení Unie včetně oné exekutivní Evropské komise používá rozhodovací systém, který je ukázkovým příkladem tzv. pseudodemokracie. Je to systém, který se navenek tváří jako demokratický, ale skutečné rozhodovací právo v něm má jen „hrstka vyvolených“, či lépe řečeno „hrstka jmenovaných“. Na druhé straně polská demokraticky zvolená vláda uskutečňuje postupně právě ty kroky, které od ní polští voliči čekali. Že se to nelíbí pohrobkům Karla Marxe v Bruselu, to už je jiná věc. Ale s demokracií a nedemokracií to nemá co dělat. Viděl jsem video, v němž Jean-Claude Juncker vítal na jednom unijním summitu maďarského premiéra Viktora Orbána pohrdavými slovy: „Á … náš diktátor.“ Doufám, že další komentář je zbytečný.
Vraťme se ale k té otázce, nejprve jak jsou na tom s demokracií nováčci Poslanecké sněmovny?
O Pirátské straně toho vím velmi málo. Je možné, že sem tam nějakou tu demokratickou proceduru používají, ale spíš ve mně budí dojem ujetých sorosovských mládežnických fanatiků a ti mají k demokracii pěkně daleko. Z dobrodružné dětské literatury si pamatuji, že piráti vykrádali na moři obchodní lodě a že pokud padli do zajetí, mohli být bez soudu popraveni. Když si někdo zvolí tak „šikovný“ název, pomáhej mu v jeho politice pán bůh.
Hnutí Svobody a přímé demokracie SPD Tomia Okamury je, pokud vím, standardní demokratickou stranou a jediné, co může někoho zmást, je, že SPD má kromě Tomia Okamury zatím málo výraznějších osobností. Dejme jim čas, ale stejně nevím, proč by zrovna oni měli být nedemokraté. Spíše to budou právě nedemokraté, kteří mají hrůzu z jejich programu prohloubení demokracie o prvky přímé demokracie, kteří chtějí SPD tou nálepkou za každou cenu pošpinit. Jenže lidé si zvykají volit nikoli podle nálepek, ale podle stranických programů a později i stranických skutků. Počkejme si tedy.
Tomio Okamura
Co komunisté, kteří jsou sice stálicemi Poslanecké sněmovny, ale stejně dlouhou dobu se mluví o jejich nedemokratičnosti?
S KSČM je to složitější. Komunisté se už po léta usilovně snaží přesvědčit ostatní o tom, že jsou náhle, světe, div se, také demokraté. Samozřejmě jejich dílčím cílem je mít konečně nějakého toho ministra ve vládě, a zvýšit tak svůj vliv, jenže naše demokratické uspořádání jim to do této chvíle neumožnilo. Nutně je musí zatěžovat neblahé dědictví tuhé stranické disciplíny a povinné hlasovací jednomyslnosti její předchůdkyně, která ovšem za své čtyřicetileté vlády postavila pojmy demokracie a svoboda účelově na hlavu. Proto jsme byli „lidová“ demokracie, což je samo o sobě nesmyslný pleonasmus, měli jsme tzv. demokratický centralismus a svoboda se stala „poznanou nutností“. Koneckonců, jak může být diktatura proletariátu demokratická? Navíc jsme ani nezaznamenali, že by se KSČM někdy veřejně zřekla své původní marxistické ideologie. Zde je námitka nedemokratičnosti oprávněná.
A co jasný vítěz voleb, hnutí ANO, na které tradiční strany útočí kvůli jeho předsedovi nejčastěji?
Případ sám o sobě, protože jednohlasné zvolení předsedy bývá opravdu v demokratických zemích zřídkakdy vidět. Ale možné to je a o demokratičnosti strany to samo o sobě nic nevypovídá. Šéf strany Andrej Babiš je naprostý pragmatik, a jestli národu a jeho budoucnosti jeho vláda celkově prospěje, anebo ne, je podle mne stále ještě někde ve hvězdách. Zde bude také nezbytné vyčkat, co se z toho vyklube.
A na samotný závěr bych tzv. Demokratickému bloku rád vzkázal, že s nálepkováním přišli trochu pozdě, protože právě vychází z módy. Neosvědčilo se, protože vyvolává stále více odporu a nedůvěry k samotnému nálepkovači.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
