Podnikatel Babiš proti vojákovi Pavlovi. Politolog Prorok o přípravách na války

Ohledně naší účasti na summitu NATO v Ankaře se odehrává absurdní divadlo. Tolik vtipů jsem už dlouho neviděl. V čem spatřujete hlavní potíž?

Vtip je možnost se zasmát a zlehčit situaci, která vyvolává obavy z budoucnosti. Absurdnost situace je spojena s tím, že bojujeme s následky „komunismu“ a za budoucnost kapitalismu prostřednictvím bývalých komunistických kádrů.

V čem je problém a hlavní potíž? Otázkou je, kdo, respektive s jakými záměry a vizí, pojede do Ankary a zda příprava na válku a eskalace konfliktů je jediná možná cesta zajištění bezpečnosti Česka a Evropy. Zde se střetávají názory podnikatelů v nevojenském sektoru majících podporu lidí, kteří si uvědomují, že v případě války, jak to ukazuje Ukrajina, budou „potravou pro děla“, se zájmy vojensko-průmyslového komplexu, pro který je zbrojení a hrozby nutnou podmínkou existence.

Prezident Pavel si svou účast prosadil, premiér Babiš ho stále vyzývá, aby na ní netrval. Jde opravdu o zvažovanou vojenskou pomoc NATO ve výši 70 miliard eur pro Ukrajinu, kterou první podporuje, druhý ne, anebo o skrytější nesoulady?

Ing. Pavel Spirov, PhD

SPD
mimo zastupitelskou funkci

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Řada právníků oprávněně ukazuje na určitou vágnost definování vztahů subjektů moci v české Ústavě přijaté po revoluci 1989. Prezident reprezentuje stát navenek, ale je zároveň součástí exekutivy, kde rozhodující slovo ve vnitřní i zahraniční politice má vláda, neboť jsme podle Ústavy parlamentní demokracií. Se zavedením přímé volby prezidenta došlo k posílení jeho autority a pozice. Formálně ale nedošlo ale k žádnému posunu v jeho kompetencích, což Hradu ne příliš vyhovuje vzhledem k odlišným názorům na směřování republiky.

Problém Ankary má dva rozměry. Jednak vzniká problém neformálního přechodu od parlamentní demokracie k poloprezidentskému modelu, jak ho známe z Francie, kde má ale prezident ústavně zakotvené pravomoci. Hra na poloprezidentský systém by u nás nesporně vyvolala válku kompetencí a chaos ve státě. Druhý problém je personální a je spojen s odlišným přístupem předsedy vlády a prezidenta k financování Ukrajiny a přípravám na válku s Ruskem v horizontu dvou až tří let, kde podnikatel a pragmatik premiér Babiš vystupuje jako člověk dohody a kompromisu v porovnání s názorem prezidenta Pavla, vojáka upřednostňujícího zastrašení a sílu, jak si to osvojil při studiích v Moskvě a práci pro NATO.

Delegace, jejíž dva nejvyšší představitelé mají dost rozdílné názory, bude asi vypadat divně. Není to ale dnes v zahraniční politice už také zažitá zkušenost?

V prezidentských a poloprezidentských demokraciích, jak to známe z Francie a USA, je to častá situace, v parlamentní demokracii je to situace nestandardní, i když, jak to ukazuje naše zkušenost, možná. Vzhledem k narůstajícím problémům ve světové ekonomice, které se promítají do situace jednotlivých zemí a vyvolávají sociální polarizaci a odlišné a často zcela protichůdné názory na řešení, se podobný typ sporů stává běžnou záležitostí. Nejhorší ale je, že žádné dobré řešení není, jsou jen ta lepší z těch horších. Takže nás čekají zajímavé časy.

Ani bývalá vláda při všech nákupech nedosáhla na 2 procenta z HDP na obranu. O to na summitu také půjde. Ale nebudeme při počtech našich vojáků při požadovaných 5 procentech HDP na obranu v budoucnu jen skladištěm neupotřebitelné vojenské výzbroje?

Pokud se podíváte na situaci nejen evropských zemí, prakticky všude klesají tempa růstu ekonomiky, roste zadlužení a rostou sociální výdaje, zajišťující sociální smír. Navýšení vojenských výdajů je tak možné jen na úkor sociálního smíru nebo růstu zadlužení a oboje je možné jen při vyvolání válečné psychózy, jak jsme toho svědky. Kromě toho je vždy otázkou, co a kde nakoupit za ony 2 procenta nebo 5 procent HDP, aby to skutečně sloužilo upevnění bezpečnosti a nebyl to jen zisk vojensko-průmyslového komplexu.

Válka na Ukrajině ukazuje jasně na změny priorit, které ale ani současná vláda vzhledem k závazkům z minulosti zatím neřeší. Finance by bylo možné nepochybně využít pro modernizaci krytů a zajištění zdrojů pro mimořádné situace spojené s klimatickými změnami, popřípadě zajištěním potravinové bezpečnosti a podobně.

Není Donaldem Trumpem vyhlašovaný konec války s Íránem jen její odklad před americkými volbami do Kongresu?

Ano a ne. Donald Trump potřebuje jako narcis osobní politický úspěch a zároveň i získat před volbami zdroje pro stabilizaci USA, které nejsou i přes nabubřelá slova v nejlepší kondici. Když pomineme fakt, že na prohlášeních o dohodě o míru jeho rodina nebo jeho okolí mohou vydělat díky kolísání cen ropy, klíčovým pro naplnění projektu „Udělejme Ameriku znovu skvělou“ (MAGA) a stabilizaci pozice USA je vytvoření vlastní makrozóny, k čemuž jsou nutné zdroje, dostatečně veliký trh, udržení dolaru jako světové měny a mírová dohoda s Íránem může být dobrým vkladem v danou strategii. Trump má nicméně „smůlu“, že Izrael, respektive Benjamin Netanjahu, na dohodě zájem nemá, protože by skončil jeho sen o „velkém Izraeli“ a že Írán podporovaný Čínou a Ruskem není ochoten přijmout roli vazala USA. Takže přání je otcem myšlenky.

Ostatně demokraté mají prý nastoupeno k velkému vítězství. Jde opravdu Trumpově Bílému domu o všechno?

Trumpovi, respektive jeho následovníkům, jde osobně o vše. Pokud republikáni prohrají podzimní volby, oni a je podporující subjekty ztratí mocenské pozice a z nich vyplývající ekonomické výhody. V pozadí je ale mnohem závažnější problém, a to stav ekonomiky USA a nárůst socialistických myšlenek v USA. Ne nadarmo se Trump opětovně vyjádřil, že žádný socialismus v USA nebude a na tom se shoduje i s částí stoupenců demokratické strany.

Občas slýchám o nevyhnutelném konfliktu USA versus Čína. Je opravdu tak nevyhnutelný?

Vojenský konflikt mezi USA a Čínou je možný, nicméně není nevyhnutelný, stejně jako nebylo nevyhnutelnou formou soupeření USA a SSSR. Vyzyvatel dominance USA je dnes Čína, která dohnala nebo podle některých odborníků i předehnala USA v hrubém domácím produktu (HDP) a v inovacích. HDP USA byl v roce 2025 30 bilionů amerických dolarů a Číny 19 bilionů, nicméně podle parity kupní síly je HDP Číny 39 bilionů, a pokud vezmeme do úvahy i fakt rostoucího dluhu USA, dosahujícího 39 bilionů, obchodní deficit 700 miliard k dnešnímu dni, pak USA reálně hrozí ztráta pozice, ze které profituje.

Otázkou je, co mohou USA udělat pro zvrácení pro ně nevýhodné trajektorie. Válka není momentálně řešením, protože Západ a USA vyčerpaly zásoby zbraní podporou Ukrajiny a válkou s Íránem, a navíc obě války ukázaly důležitost dronů a nevýhody drahé vojenské techniky. Snaha ekonomicky podlomit Čínu selhala, protože na sankce Čína odpověděla protisankcemi, omezením dovozu potravin z USA a zákazem exportu vzácných kovů, důležitých pro výrobu vojenské techniky i v USA. To, oč se USA mohou pokusit, je oslabit spojence Číny, tedy Rusko a Írán, postavit je proti Číně, připravit Čínu o ropu (Venezuela, Írán) a trhy, a tak se pokusit Čínu udusit. Zatím ale tato strategie nevychází. Velká válka je rizikem pro všechny, a proto je méně pravděpodobná, pokud nedojde k náhodným faktorům, které by nechtěně vedly k rychlé eskalaci.