V úvodu své druhé knihy píšete, že Vás po úmrtí prvního polistopadového prezidenta přepadla prázdnota. S Václavem Havlem skutečně odešla část polistopadové historie. Nejsou však on a vlastně všichni polistopadoví politici do velké míry zodpovědní za to, že v České republice nedošlo ke skutečnému vyrovnání se s komunismem? Když si člověk přečte Vaše dvě knihy zabývající se zločiny komunismu, začne litovat, že u nás nedošlo k žádnému „norimberskému procesu“....

V kontextu dnešního uvažování se samozřejmě taková odpověď nabízí. Tu a tam jsem zaslechla i názor, že listopadové události byly předem naplánovány. Logickým vyústěním tohoto velmi zjednodušeného vidění je pak hledání viníků a nejlépe mezi těmi, kteří se již nemohou veřejné diskuse zúčastnit. Tento způsob chápání „předání moci“ z konce osmdesátých let však nesdílím, i když mě velmi mrzí, že zákulisí klíčových událostí zůstává nevyjasněno. Obávám se totiž, že to vede k zastírání podstaty mnohem vážnějšího problému. A tím mám na mysli určitý nezájem vůči tomu, co se tu dělo před listopadem 1989, ale třeba i apatii k netransparentnímu dění v Ústavu pro studium totalitních režimů a určitě bych mohla pokračovat.

Seriál ParlamentníchListů.cz k příležitosti výročí úmrtí Václava Havla: Odkaz zesnulého prezidenta a jeho význam pro dnešek hodnotili například i Daniel Kroupa ,Karel Hvížďala, Jefim Fištejn, Jaroslav Doubrava či Miloslav Ransdorf