Řehkova příprava na válku s jadernou mocností? Podle Fidlera chce zajíc zbouchat medvěda

Právě vám vyšla kniha Putinova triáda, týkající se strategických jaderných zbraní Ruské federace. Pokud se dívám na vaši knižní produkci posledního desetiletí, jde o cimrmanovský „úkrok stranou“ v odborném zájmu. Co vás k napsání této knihy vedlo?

Máte pravdu, že téma opravdu navozuje představu „úkroku stranou“ v mé dosavadní produkci. Jde však o můj návrat na začátek, k první publikaci, na níž jsem se autorsky podílel. Ve druhé polovině 80. let jsem působil jako vyučující na jedné ze tří kateder branné výchovy, jež na českých univerzitách existovaly, přičemž jsem přednášel vojenské dějiny. Jedním z klíčových předmětů byla tehdy „ochrana před zbraněmi hromadného ničení“, přičemž přednášejícím byl jediný docent, jehož jsme na katedře měli, doc. ing. Jan Štěrba, CSc. Ten v roce 1988 připravoval malé skriptum s názvem „Otázky jaderné bezpečnosti“ a nabídl mi zhruba pětinu prostoru ke zpracování vojensko-politických prvků tématu.

V té době byla úspěšně uzavírána americko-sovětská jednání ohledně omezení zbraní hromadného ničení, takže téma docela rezonovalo. Měl jsem možnost v rámci tehdy působícího jednotného systému branné výchovy obyvatelstva (JSBVO) dostat se do knihovny s jinak utajovanými fondy, nacházejícími se v prostoru pražské Lorety, kde jsem čerpal informace například z ročenek The Military Balance a SIPRI Yearbook, jinak samozřejmě nedostupných.

To vám tehdy prošlo?

Nebylo to jednoduché, schvalování na rektorátu bylo poněkud speciální. Šlo o to, že ve skriptu byla uvedena dříve naprosto utajovaná čísla. Například tabulka ohledně počtu strategických jaderných zbraní obou hlavních velmocí v letech 1960, 1965, 1970, 1975, 1980, 1985, případně srovnání konkrétních počtů jaderných nosičů a jaderných hlavic k 1. lednu 1988. V dosti parametrech měli Sověti převahu, což se tenkrát nesmělo říkat.

Měl jsem obrovské štěstí, že na podzim 1988 vyšla menší rusky psaná kniha na podobné téma, kterou navíc bylo možné v Olomouci koupit. Její autoři zcela jistě využili stejnou „západní“ literaturu jako já, protože uvedená čísla (v té sovětské publikaci podrobnější) byla stejná. Když tedy po mně přizvaní „experti“ z ústavu marxismu-leninismu a jakéhosi zvláštního oddělení rektorátu vyjeli, jak si dovoluji poukazovat na „údajnou“ sovětskou vojenskou převahu, nalistoval jsem jim příslušné stránky oné sovětské publikace a bylo vymalováno. Ono malé skriptum na jaře 1989 vyšlo a já měl tehdy svůj první zářez (zatím jen spoluautorský) na publikační pažbě.

Nahlédl jsem do vaší knihy. Nemíním z obsahu příliš prozrazovat, ale zaujalo mne, že užíváte trojí odbornou terminologii – anglickou, ruskou a českou. Ony české odborné termíny jsou vaše práce?

Ale kdepak. Anglická a ruská terminologie byla sjednocována v 70. letech minulého století, aby bylo možné podepsat smlouvu SALT 2 ve dvou jazykových mutacích a aby v obou jazycích existovaly přesné termíny pro konkrétní zbraňové systémy i jejich kategorie. Naše odborná terminologie ohledně strategických jaderných zbraní vznikla na počátku 80. let, byla postupně publikována ve vojenských odborných časopisech a nakonec se jako celek stala součástí „Vojensko-politického slovníku“ z roku 1987.

Možná vás to překvapí, ale česká vojenská věda v minulosti nejen existovala, ale byla na dosti vysoké odborné úrovni. Česká vojenská terminologie z konce 80. let zahrnovala všechny oblasti vojenství ze všech historických epoch, což se mělo v první polovině 90. let projevit vydáním několika dílů vojenské encyklopedie. Tehdy například velitelský sbor znal rozdíl mezi vedením a velením, věděl, kdy velet a kdy vést, takže nemusel jenom „leadershipovat“.

K onomu cimrmanovskému úkroku stranou, nebyl u vás jediný. V roce 2016 jste vydal knihu Čínské dějiny v datech a souvislostech. Co vás k tomu vedlo?

Zákazník. Byl jsem dotázán, zda bych uměl napsat stručný přehled čínských dějin a dát jej do souvislostí s národními a evropskými dějinami. Protože jsme se dohodli na podmínkách, tak jsem zakázku přijal a odevzdal. Kniha měla sloužit jako školní příručka pro jistý vzdělávací projekt, jenž se nakonec nerealizoval. Druhou stinnou stránkou byla skutečnost, že jsem drobně nahlédl do zákulisí naší sinologie, zvláště pak do monopolních praktik jejího pražského centra (o nich píší například na webu asiaskop.cz). Nakladatel zde totiž požádal o recenzi publikace, což bylo odmítnuto s pohrdavým odsudkem ohledně „amatérů“ a oznámením, že v brzké době vyjde jejich mnohem lepší práce. No, uplynulo deset let a vydání oné „lepší práce“ jsem nějak nezaznamenal.

Hlavní tváří české sinologie je profesorka Olga Lomová...

Podívejte, měl jsem možnost se podívat na její stěžejní dílo, týkající se „otce“ čínské historiografie. Ta práce je vynikající. Ale problémem je, že dotyčná lehce přeskakuje z literatury do historie a politologie bez příslušného vzdělání. Co byste si asi myslel o případném čínském vynikajícím odborníkovi na naši Dalimilovu kroniku, který by s těmito znalostmi začal hodnotit české dějiny a politiku 20. století?

To jsem slyšel od vícero lidí. Takže se raději vraťme k ruské strategické triádě. Na začátku knihy máte poměrně obsáhlou kapitolu o historii sovětských strategických jaderných zbraní, zcela vpředu se nachází mapa s dislokací sovětských strategických sil v okamžiku rozpadu země. Neuvažujete o tom, že byste napsal čistě historickou práci o sovětských strategických jaderných zbraních? Vždyť po čtyři desetiletí výrazně ovlivňovaly i naše moderní dějiny...

To závisí na zájmu či nezájmu čtenářů. Žádná z mých knih, a napsal jsem jich více než pár, nebyla nikdy podpořena nějakým grantem, což jsou, mezi námi, jen další prachy vytažené z našich daňových poplatníků. Přes dvě desetiletí jsem nebyl placen ze státního rozpočtu, abych mohl v poklidu vykládat, co všechno napíšu, až se to naučím. Když mi vyšla kniha „Dějiny čs. legií v datech“, vůbec nebylo jisté, že bude mít pokračování. Protože se jí prodalo téměř 4 000 výtisků, nakladatel rád souhlasil s tím, abych napsal „Encyklopedii čs. legií“. Protože zájem o ni je obdobný, připravujeme třetí počin na toto téma, jenž by snad měl být k dispozici ještě před Vánoci.

Co to bude?

Nezkoušejte to, víte, že teď nic neprozradím. Můj slib, že budete mít „právo prvního rozhovoru“ stále platí, takže si vzpomeňte na jednoho domácího ptáka, na prvek lánu obilí a dočkejte příslušného času.

Zkusit jsem to musel. Ale jinak, co vás vlastně obrátilo k tématu jaderných zbraní. Neříkejte, že jen nostalgie po první publikaci v okamžiku odchodu na zasloužený odpočinek...

Hm, odpočinek. V důchodu jsem přesně rok a za tu dobu mi již vyšly čtyři publikace. Mám pocit, že nikdy předtím mi čtyři publikace za dvanáct měsíců nevyšly. Ale k meritu věci. Asi hlavním impulsem mi bylo prohlášení téměř již bývalého náčelníka generálního štábu z listopadu 2023, že se „musíme připravit na možnou válku s jadernou mocností“. Myslím, že jsem jej pochopil správně, ostatně moc možností není, že měl na mysli Rusko. A tak mne napadlo, zda má vůbec představu, vůči čemu se tak hrdinsky vymezuje? Zároveň mne napadlo, že takovou představu nemusí mít ani český občan, jehož tento „vrcholný armádní představitel“ reprezentuje (a vysává na daních). Nápad tedy byl, po půl roce přišla dohoda s nakladatelem a nyní je kniha venku.

A jak tedy vidíte onu potřebu přípravy na válku s jadernou mocností zmiňovanou Karlem Řehkou?

Znáte tu anekdotu, jak jde zajíc po lese a vyřvává, že má vztek a jde zbouchat medvěda?

Asi ano, ale dokončete ji...

No, potká lišku a vlka, řekne jim: „Jdu po lese, mám vztek a jdu zbouchat medvěda“, načež oni se polekají a utečou. Potom potká medvěda a říká: „Jdu po lese a kecám takové hovadiny“.

Takže podle vás by český zajíc ruského medvěda „nezbouchal“?

No, raději přejděme k Čapkovi: „Copak někdo zabíjí zajíčky? Malé usmrkané zajíčky?“ V závěru své knihy uvádím, že současné Rusko má strategický jaderný potenciál 775 mt (megatun) TNT, přitom hirošimská zbraň měla ráži 15 kt (kilotun) TNT. Takže to máme přes 50 000 Hirošim. Navíc Rusko může první salvou zasáhnout více než 1 700 cílů najednou, a to jen strategickými zbraněmi. Asi by se několik málo zbraní v tomto počtu na cíle v České republice bez problémů vyšetřilo. My na svém kontě v této oblasti nemáme ani to pověstné „velké kulové“, pouze malinkou nulu. Náš maskáčový manekýn sice má podobný výcvik v bojových uměních jako Chuck Norris, ale pochybuji, že – na rozdíl od Chucka – umí násobit nulou.