USA představily svou novou Národní bezpečnostní strategii. Jak, s ohledem na ni, vnímáte aktuální vztah USA k Evropě?

Z té strategie vyplývá, že Evropa je stále hlavně objektem geopolitických zájmů USA, nikoli rovnocenným partnerem. Historicky si Spojené státy chránily svůj vliv v Evropě různými formami – od Marshallova plánu po NATO – vždy s důrazem na vlastní bezpečnostní a ekonomické zájmy. Nyní se však tento vztah posunuje do otevřeně transakční roviny – pomoc přijde, jen pokud odpovídá americkým prioritám, a Evropa má nést větší díl odpovědnosti sama. 

Strategie jasně odhaluje rozdíl mezi tím, jak Evropa vnímá sama sebe, a jak jí vnímá prezident Trump. Nová zahraniční politika „Amerika na prvním místě“ je hluboce pragmatická, zcela odmítá jakékoliv úsilí o prosazování demokracie a podporuje vše, co učiní USA mocnějšími a bohatšími.

Ta strategie vnímá Evropu podobně, jak ji popsal viceprezident J. D. Vance ve svém mnichovském projevu na začátku roku. Strategie ostře kritizuje Evropu za její „kulturní rozpad“ a dává jasně najevo, že USA podpoří evropské silně pravicové strany, které usilují o odstranění Evropské unie a o změnu evropské politiky. Odkazem na „vlastenecké evropské strany“ se míní francouzské Národní sjednocení Le Penové, britská Reformistická strana Nigela Farrage a německá Alternativa pro Německo. Tento přístup je paradoxně v rozporu s ujištěním blízkovýchodních monarchií, že USA budou plně respektovat jejich suverenitu a nebudou se snažit o podporu demokratických reforem.

Lze očekávat, že Evropa ztrácí strategickou autonomii, pokud se bude spoléhat výhradně na transatlantické struktury. Z nové strategie je patrné, že Washington očekává, že Evropa by měla nést větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost. Nejde o úplné odklonění se od Evropy, ale o důraz na „partnerství, které není samozřejmé“. USA říkají, že pomůžou Evropě, ale už ne bezpodmínečně. To je signál, že se mění rovnováha sil.

Ta nová strategie ukazuje, že USA dnes pohlížejí na Evropu především jako na nástroj svých geopolitických zájmů. Není to partnerství, ale hierarchie. Evropa má platit, podporovat americké projekty (zvláště finančně) a zároveň nést rizika. Pro Evropu z toho vyplývá, že závislost na NATO ji činí méně bezpečnou, nikoli více. Evropa ztrácí vlastní hlas – má jen reagovat a poslouchat.

Podle nové strategie mj. čelí Evropa hrozbě civilizačního zániku v důsledku migrace. Píše se také o cenzuře svobody slova nebo o potlačování politické opozice. Kritická slova zazněla i přímo na adresu EU. Jak byste to komentoval?

Tato rétorika má spíše nástrojový než analytický charakter. Má to však svou logiku. Podle této strategie čelí Západ třem hrozbám: migraci, drogám a kriminalitě, a do jisté míry i Číně. Ovšem největším nebezpečím je migrace. Strategie ji ovšem přehání, když tvrdí, že za 20 let budou Evropě vládnout migranti. To jistě nebudou. Migrace a vnitřní politické napětí v Evropě jsou využívány k uvolnění politického prostoru pro tlak – například k prosazení konkrétních kroků v bezpečnostní nebo zahraniční politice.

Strategie kritizuje cenzuru a omezování svobody slova a potlačování politické opozice. Ta strategie tu má na mysli jistá omezení krajně pravicových stran, ale mně spíše napadá případ paní učitelky Bednaříkové, která ztratila práci a čelí trestnímu stíhání za vyslovení svého názoru na válku na Ukrajině a za její výzvu žákům, aby mysleli vlastní hlavou a nenechali se ovlivnit propagandou médií. Ani USA ovšem nenabízejí zcela jednoznačnou svobodu slova. A zatím neodsouhlasený, ale vážně míněný návrh, že turisté budou muset dát úřadům USA k dispozici své působení na sociálních sítích, aby bylo možné vycenzurovat osoby s „nepřijatelnými“ názory, nesvědčí o velké toleranci odlišných postojů.

Podobná rétorika má vždy politický rozměr. USA tím vysílají dvojí vzkaz – jednak signalizují znepokojení nad vnitřním vývojem v Evropě, jednak si tím uvolňují ruce k situaci, kdy by chtěly od EU větší konkrétní kroky. Zároveň je to výraz ideologického posunu současné americké administrativy. Pro EU je to zároveň varování, aby neposkytla protivníkům jednoduchý argument, že omezování svobody slova či politické soutěže se v Evropě stává normou.

Tyto argumenty nejsou motivovány starostí o Evropu. Jsou to páky na politický tlak. USA využívají evropských vnitřních problémů jako záminky k tomu, aby oslabily schopnost Evropy jednat samostatně. Jestliže USA kritizují stav demokracie v Evropě, pak by Evropa měla méně poslouchat diktát zvenčí a více si chránit vlastní rozhodování. Využívání těchto témat slouží spíš k disciplinaci spojenců než k řešení reálných problémů.

„Radovat“ se prý ale může Rusko. Souhlasíte? Ostatně, i mluvčí Kremlu Peskov se prý vyjádřil, že Moskva vítá novou bezpečnostní strategii USA, která nehovoří o Rusku jako o přímé hrozbě...

Nemyslím si, že změna rétoriky USA znamená nějaký zásadní posun ve strategickém soupeření. Je ovšem jasné, že ta nová strategie usiluje o „strategickou stabilitu“ s Ruskem a především o obnovení dobrých obchodních vztahů. Strategie poukazuje na fakt, že kvůli „válce na Ukrajině mnoho Evropanů nyní vnímá Rusko jako existenční hrozbu“. Pro současnou americkou vládu Rusko evidentně takovouto hrozbu nepředstavuje. Tím se postoj prezidenta Trumpa ostře odlišuje od postoje bývalého prezidenta USA Bidena. Rusko se jistě „radovat“ bude, tedy alespoň na povrchu. Ujištění, že Rusko není hrozbou, bude Moskva číst jako prostor ke stabilizaci vlastních pozic. Avšak ruská vláda dobře ví, že strategické soupeření se tím neruší. Pouze se posouvá na jinou úroveň – méně ideologickou, a více mocenskou.

Skutečným problém je, že Evropa není aktérem, a dokud nebude mít vlastní bezpečnostní a zahraniční politiku, bude vystavena tlaku jak ze strany USA, tak od Ruska. Historické zkušenosti z 20. století ukazují, že stát bez strategické autonomie je vždy zranitelný.

A co nová strategie USA znamená pro Ukrajinu?

Ukrajina se stává tradičním geopolitickým nástrojem, nikoli partnerem s dlouhodobou zárukou bezpečnosti. USA dávají Evropě najevo, že převzetí části finančních, vojenských a diplomatických břemen je podmínkou další podpory.

Z evropského pohledu to znamená, že pokud chceme stabilitu v regionu, musí Evropa hrát aktivní roli při hledání diplomatických řešení, místo toho, že by jen pasivně reagovala na americké priority. Historicky to odpovídá modelu, kdy velmoci řeší své konflikty prostřednictvím regionálních hráčů, kteří často platí nejvyšší cenu. 

Ukrajina se ocitá v komplikované situaci. Pasáží o posílení regionální odpovědnosti dává Washington najevo, že Evropa musí hrát mnohem větší roli ve financování a v podpoře Kyjeva. Kyjev bude muset hledat cestu, která zahrne nejen vojenské, ale i diplomatické řešení. Už dlouhou dobu zdůrazňuji, že tento vojenský konflikt nemá žádné vojenské řešení. Existuje jen diplomatické řešení, ale evropští diplomaté v jeho hledání zatím připomínají jen tradičního slona v porcelánu. USA přestaly dodávat Ukrajině přímou vojenskou pomoc, i když jejich poskytování zpravodajských informací má samozřejmě obrovskou a nenahraditelnou hodnotu vojenskou.

Jsem přesvědčen, že pokračující dodávky zbraní od Evropy, včetně českých, jen prodlužují válku a zabíjení na obou stranách. Opakuji, že je třeba jednat, a v rámci takového jednání je možné se inspirovat tou „skorodohodou“, na níž se obě strany shodly v Istanbulu na konci března 2022. Každopádně součástí takové mírové dohody musí být záruka, že Ukrajina se nestane členem NATO. To je jasné i ze současného postoje USA.

Ukrajinu vidím jako tragického rukojmího geopolitických her. USA v nové strategii nedávají Kyjevu žádné dlouhodobé bezpečnostní garance – jen podmiňovanou podporu, kterou mohou kdykoli omezit. Ukrajina je využívána jako nástroj tlaku na Rusko, nikoli jako partner, jehož zájmy mají být trvale zajištěny.

Jak ve světle zmiňované strategie vidíte další vývoj ohledně NATO? A jak by se k tomu měla postavit Evropa?

NATO bude dál základním pilířem transatlantické bezpečnosti, ale Washington bude více trvat na tom, aby evropské státy splnily to, co roky slibují – tedy investice do obrany. Evropa by měla posílit vlastní kapacity, sjednotit se v definici strategických priorit a být schopna jednat, když USA budou zaměstnány jinde.

Evropa dobrovolně přetrhala svou jistou závislost na ruských energetických zdrojích. Tím samozřejmě zvýšila svou závislost na dodávkách z USA. Je tedy pochopitelné, že je nyní vystavena tlaku, že její bezpečnost závisí na rozhodnutích v Bílém domě.

NATO se podle zmiňované strategie stává spíše nástrojem zahraniční politiky USA než obranným paktem. Vojenské závazky se stupňují, očekává se další navyšování výdajů, větší militarizace prostoru a méně prostoru pro diplomacii. Evropa potřebuje vlastní bezpečnostní architekturu, nezávislou na USA.

A co nová strategie vypovídá o vztahu USA k Číně...

Čína má jistě radost z těch pasáží oné strategie, kde USA slibují respektovat suverenitu ostatních zemí a odmítají vměšování se do vnitřních záležitostí jiných států, což jsou principy, které Čína zdůrazňuje mnoho let. Na druhé straně, Číně se jistě nelíbí dost jasná výzva, aby opustila Latinskou Ameriku a aby přenechala veškerý vliv na tomto kontinentě jen Spojeným státům. Strategie tak vlastně obnovuje Monroeovu doktrínu. Explicitně ta strategie zdůrazňuje, že „USA musí být hlavní silou v celé západní hemisféře, což je podmínkou pro naši bezpečnost a prosperitu“.

V zájmu tohoto cíle ta strategie „ospravedlňuje“ jakýkoliv vojenský zásah USA proti jiným státům, o čemž prezident Trump uvažuje například v případě sporu s Venezuelou, i když je to v evidentním rozporu s ujištěním téže strategie, že USA budou respektovat suverenitu jiných států. Asi to platí pouze pro případy, kdy jejich kroky (nebo existenci) vláda USA nebude vnímat jako ohrožení své bezpečnosti nebo ohrožení svých zájmů v daném regionu.

Čína zůstává hlavním systémovým rivalem. Strategie USA ji sice může popisovat méně konfrontačně než dříve, ale jádro vztahu se nemění – je to soupeření o ekonomickou, technologickou a geopolitickou dominanci. USA dávají najevo, že potřebují část kapacit přesunout z Evropy do Indo-Pacifiku. To je jeden z důvodů, proč USA tlačí na evropskou obrannou samostatnost.

Ta nová strategie jen potvrzuje, že hlavním soupeřem USA je Čína, nikoli Evropa ani Rusko. A když se velmoc zaměřuje na jiného rivala, vždy bude chtít, aby její spojenci vykonávali část práce za ni. To může znamenat, že Evropa bude tlačena do politiky, která jde proti jejím ekonomickým zájmům – např. omezování spolupráce s Čínou, ztráta trhů, tlak na de-industrializaci.

Když to shrneme, podle této nové strategie, jak moc se Spojené státy za vlády Trumpa mění? A co vidíte jako nejvýraznější změnu?

Největší změnou je důraz na transakční přístup. Aliance, hodnoty a tradice, z pohledu současné americké administrativy nejsou neměnné konstanty. Vztahy se měří podle toho, co pro USA přinášejí, a co za to USA dostávají. Tento posun není úplně nový, ale nyní je mnohem otevřenější a jednoznačnější. A pro Evropu je to důležitý signál – musí se naučit čelit světu, kde transatlantické partnerství není samozřejmost, ale podmíněná spolupráce.

To, co bylo dříve skryté za rétorikou „hodnot“, včetně boje za demokracii a „spojenectví“, je nyní otevřeně transakční. Washington říká – budete platit, budete poslouchat, budete sloužit našim zájmům. NATO přestalo předstírat, že jde o rovnocenné spojenectví.

Současní představitelé Evropy jsou pochopitelně v šoku. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen dlouhodobě prosazovala zájmy USA, kterým občas dávala přednost i před zájmy evropskými. Chápu, že se Leyen cítí zrazena a terčem nevděku.

Nová Národní bezpečnostní strategie USA je místy formulována nezvykle jasně a přímočaře. A velmi pragmaticky. Má evidentně sloužit americkým zájmům, ne nějakým floskulím o celosvětovém boji za demokratické hodnoty. A pokud jde o nějaké hodnoty, tak jde především o pravicové hodnoty, o prosperitu USA, ale nejvíce o prosperitu těch nejbohatších.

Je to i jakýsi anti-imigrační rasismus. Trump vnímá londýnského starostu pana Khana, jenž je muslimem, jako nepřítele, a nerad se smiřuje s volbou muslimského starosty New Yorku, Zohrana Mamdaniho. Je to i boj proti pašerákům drog, pokud jsou v podezření vlády nepřátelských států jakými jsou Venezuela, Irán, Kuba. Je to i boj o ekonomickou nadvládu – pokud budeme ekonomicky silní doma, tak nám to umožní výhodná obchodní vítězství i v zahraničí, kde je třeba pro USA zajistit kritické minerály, vzácné kovy a zdroje, nejen ropu. A tak dále... Mimochodem, úkolování prezidentem Trumpem jeho velvyslancům, aby sloužili jako zastánci amerického byznysu, připomíná důraz, jaký bývalý prezident Miloš Zeman kladl na „ekonomickou diplomacii“.

Je celkem pochopitelné, že v tom obsáhlém dokumentu o strategii USA není ani slovo o respektování mezinárodního práva či mezinárodních organizací, jakými jsou například OSN nebo mezinárodní soudy.

Velmi výraznou změnou je upřímnost mnoha formulací.

Psali jsme:

„Skončili jste, jasná zpráva.“ Drsný vtip na účet Fialovy vlády

Proč najednou Američané chtějí mír. Třaskavá česká akce o Ukrajině

Fialova vláda by byla ta poslední. Kavan o Ukrajině i V4

Až tehdy přestane Hamás existovat. Jan Kavan a těžká zpráva pro Izrael