Co podnikne Putin?Anketa
„Všichni sudetští Němci starší šesti let museli nosit pásku nebo nášivku s velkým černým N (Němec). Muži ve věku od čtrnácti do šedesáti let a ženy ve věku od patnácti do padesáti let museli oficiálně vykonávat nucené práce. Na více místech došlo k masakrům Němců a pochodům smrti,“ informuje popisek o represáliích a násilnostech v Sudetoněmeckém muzeu v Mnichově. ParlamentníListy.cz se tam zajely podívat, jak naši západní sousedé ve městě, kde Adolf Hitler začal stoupat po žebříku moci, popisují tragickou společnou historii.
Muzeum s rouškou
Sudetoněmecké muzeum je vlastně moderním přístavkem Sudetoněmeckého domu v Hochstrasse nedaleko řeky Isar. Čtyři roky od položení základního kamene bylo zhruba na jeden týden otevřeno pro veřejnost na začátku října 2020, ale pak jej na dlouho zamkla protikoronová opatření. Na zhruba devět set exponátů se lidé mohou opět podívat od loňského května, a to zdarma. „Za koronakrize je život stejný, nic se nemění. Prostě jeden velký horor. Jen tady čekáme na zázrak, až budeme moci sundat roušku,“ sdělí hlídač u vchodu.
A návštěvník hned dostane řádnou koronavirovou „byrokratickou pěstí“. Zatímco v restauraci stačí hostu ukázat potvrzení o očkování anebo prodělaném onemocnění covidem-19, v galeriích a muzeích, kde je návštěvníků jako šafránu, musejí mít třetí očkování anebo aktuální test. Nelogické, ale nařízení. V muzeu, kde je stálá expozice rozdělena do pěti oddělení, tedy Domov a víra, Hospodářství a kultura, Nacionalismus a národní stát, Ztráta domova a vyhnání a nakonec Doba po válce a nové začátky, bylo nás návštěvníků šest.
Jak je i česky psáno hned v prvním oddělení, tak se pro Němce žijící v historických zemích Čechy, Morava a Slezsko začal v devatenáctém století vžívat souhrný pojem „sudetští Němci“, který se pak v Československé republice po první světové válce prosadil plošně. V roce 1918 zde byly ustaveny některé regionální sudetskoněmecké vlády nesouhlasící s odtržením od Rakousko-uherské monarchie, jejichž území česká vojska ještě toho roku obsadila. „Při demonstracích za práva na sebeurčení Němců dne 4. března 1919 v různých městech československá armáda tvrdě zakročila. Pětapadesát lidí přišlo o život,“ píše se dál.
Za Němce deset Čechů
Konflikty začaly narůstat na poli vzdělávání, jazyka a spolků: „Silně nacionální ráz měly německé tělocvičné spolky, na české straně pak tělovýchovné hnutí Sokol.“ Mnoho německých občanů Československou republiku odmítlo a v roce 1933 vznikla Sudetoněmecká vlastenecká fronta, z níž se o dva roky později stala Sudetoněmecká strana, která se stále více sbližovala s NSDAP. „Většina sudetských Němců se až do roku 1935 jasně hlásila k demokratickým stranám,“ píše se dál. Od Sudetoněmecké strany pod vedením Konrada Henleina je v muzeu hned několik propagandistických plakátů, stranická knížka a zmíněný popelník s nápisem: „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce.“
Vedle Henleinových diskusních poznámek leží ve vitríně plakátky: „Za jednoho zavražděného sudetského Němce bude zastřeleno deset Čechů“ a „Beneši, chcípni!“ O kousek dál visí zarámovaná pohlednice vydaná u příležitosti uzavření Mnichovské dohody. Hitler s Mussolinim se na ní tváří státnicky vážně, Chamberlain se usmívá a Daladier teskní. Vše doplňuje časopis Sudety – Sudetenland, jenž vychází dodnes, s hajlucím Hitlerem a titulkem Hitler osvobozuje, ale i záložka či pohlednice hlásající: „Děkujeme našemu führerovi.“ Nedaleko se nachází koutek o sudetských Němcích, kteří byli vězněni v koncentračních táborech.
A dostáváme se do expozice Ztráta domova a vyhnání. „K nejkrutějším násilným činům spáchaným na Němcích patří Brněnský pochod smrti a Ústecký masakr. V Brně bylo 31. května 1945 na 20 000 německých obyvatel města – jednalo se převážně o ženy, děti, kojence a staré lidi – násilně hnáno k rakouským hranicím, vzdáleným 60 km. Podle odhadů přitom 5000 z nich zemřelo vysílením, hladem a žízní. V Ústí nad Labem došlo 31. července 1945 k výbuchu muničního skladu. Událost posloužila jako záminka k hromadným útokům na sudetské Němce. Byli pronásledováni po celém městě, ubiti, utopeni nebo shozeni z mostu do Labe. Počet obětí se nikdy nepodařilo spolehlivě určit,“ píše se tam. Záběry z internačních táborů a sběrných středisek, třeba Dvorů u Karlových Varů, střídají pásky pořadatelů jednotlivých vagonů odjíždějících s vysídlenými „Sudeťáky“.
O vyhnání Čechů nic
Stálá expozice Sudětoněmeckého muzea je opravdu celkem objektivní. Ani největší škarohlíd jí nemůže vytknout větší pochybení. Vždyť česko-německé slovíčkaření odsun versus vyhnání se stalo v popisování vzájemné historie již koloritem. „Když se pak spojenci na Postupimské konferenci v létě roku 1945 na realizaci vyhnání definitivně dohodli, bylo už více než půl milionu sudetských Němců vyhnáno,“ píše se na jedné z tabulí. V závěrečné zprávě z Postupimi se ale píše o odsouhlasení vysídlení.
Fotogalerie: - V Sudetoněmeckém muzeu
Ostatně o předchozím vyhnání Čechů, abychom to viděli „přes německé brýle“, po Hitlerově záboru Sudet jsem v muzeu nic nenašel. A je třeba mít stále na paměti, že nejstrašnější konflikt, který lidstvo zažilo, vyvolala rozpínavost a nesnášenlivost nacistického Německa. Zákon akce a reakce je tady zřejmý. Ostatně zkusme si představit, co by se dělo v případě, že by Hitler válku vyhrál a Třetí říše zapustila ve světě kořeny natrvalo? (Zahrává si s tím třeba v knize Otčina Robert Harris.) To by byl nejspíš pro mnoho Slovanů takový fičák, že by se možná nezastavili ani na Sibiři. Vůbec nemluvě o Židech a Romech.
V suterénu je vše věnováno poválečným novým začátkům. Mapa s údaji, kde našlo nejvíce vysídlenců svůj nový domov, dává na vědomí, že právě v Barvorsku – přes milion a Hessensku – skoro čtyři sta tisíc. „Každý rok o Svatodušních svátcích pořádá Sudetoněmecké krajanské sdružení Sudetoněmecké dny. Poprvé se toto setkání konalo v roce 1950 v Kemptenu. V padesátých letech se ho účastnilo až 500 000 návštěvníků,“ píše se tam. Autorem expozice i doprovodných textů je místní historik Raimund Paleczek, jehož předkové sloužili na jihu Čech u Schwarzenbergů coby lesníci.
Sudetoněmecká otázka nespí
Ostatně sudetoněmecká otázka nikdy úplně nespí. Komentátorka Českého rozhlasu Lída Rakušanová považuje poválečné dekrety prezidenta Edvarda Beneše za vyhaslé. Nicméně mají „politické dopady“ a „sudeťáckou kartu“ občas vynáší hlavně prezident Zeman. „Vláda Petra Fialy má teď vynikající příležitost to napravit a poválečných dekretů se v rámci odplevelení sbírky zákonů elegantně zbavit. Nejsou totiž dneska už ničím jiným než naším vlastním, domácím strašidlem zděděným z dob komunismu,“ napsala na začátku měsíce v komentáři Promarněná příležitost?
„Ti, kdo hovoří o Benešových dekretech jako o vyhaslých, chtějí, aby se zapomnělo na to, co jim předcházelo. Aby se příčina, rozpoutání II. světové války, považovala za následek. Aby ti, kdo mají na svědomí rozpoutání největší tragédie v dějinách lidstva, z toho nyní vycházeli jako oběti. Ostatně pomohl jim v tom Evropský parlament se svou rezolucí O významu společné paměti pro budoucnost Evropy. Je ostudné, že jsem proti němu z českých europoslanců hlasovala jako jediná,“ napsala před nedávnem komunistická europoslankyně Kateřina Konečná, která se v tomto ohledu hrozí současné pětikoaliční vlády.
Šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr na konci loňského roku zkritizoval prezidenta Zemana za větu na FTV Prima: „Petr Fiala mě ujistil, že žádné Sudetoněmecké dny v České republice nebudou, to byl také jeden ze šílených nápadů pana Lipavského.“ Vlastní komentář nazval: „Zeman se plete. Není žádný důvod, proč by se v Česku nekonaly Sudetoněmecké dny.“ Sudetoněmecká otázka opravdu nikdy neusne, ale netřeba z toho vinit jen prezidenta Zemana. Námitky se občas ozývají z obou stran hranic. Obě viny, jak ta, co se týče druhé světové války prvotní německá, tak následná reaktivní česká, se totiž staly dědičnými.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
