Obaidullah Mir (nebo i Obaid, tak mu téměř všichni říkají) se narodil v Afghánistánu. Na klidné časy v Kábulu si vzpomíná živě. Byl ještě dítě. V zemi vládl mír a jezdilo tam hodně turistů – hlavně Angličanů, Američanů a jiných Evropanů. „Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu někdy žít v Evropě a už vůbec ne na Slovensku,“ vzpomíná. Ve škole se učili historii Evropy, dokonce se dozvěděli i o tehdejším Československu. „Věděli jsme, že je to úspěšný socialistický stát, že hlavním městem je Praha, že se tam vyrábí spolehlivá technika, dobré boty, a že jsou tady největší železárny v Evropě," pokračuje ve vyprávění pro ParlamentníListy.cz.
Mladé chlapce brali z ulic, naložili je na ruské gazíky a šup do války
Pokojné období v Afghánistánu vystřídal strach. Sovětská intervence v Afghánistánu (1979 – 1989) bývá bez zábran označována za sovětskou válku v této zemi, což povětšinu doby i platilo. K přímé vojenské intervenci je ale nutné ještě přidat období podpory komunistické vlády v Afghánistánu v boji proti povstalců. Jak si na toto období vzpomíná tehdy ještě mládežník Obaid? „Pamatuji si tanky, ruské GAZy, všude ruské vojáky se zbraněmi – Kalašnikov a PPŠ, aspoň tak je nazývali. Nepokoje byly všude okolo Kábulu. Vláda povolávala lidi do armády. Válka trvala tři a půl roku. Pokud vůbec někdo přežil, tak potom mohl být další tři roky s rodinou. Následně se musel vrátit do výkonu vojenské služby. Mladé lidi brali z ulic bez toho, aby o tom či i jen tušili jejich rodinní příslušníci. Naložili je na ruské gazíky a šup do války, kolikrát rovnou na frontu! Toto je jeden z podstatných důvodů, proč začátkem 80. let došlo k migraci velkého počtu mladých Afghánců do sousedního Pákistánu, Íránu a odtud do Evropy a Ameriky," uvádí lékař.
Být lékařem byl můj sen
Před násilným naverbováním do války ho zachránil jeho otec. Ten jej chtěl uchránit před „naložením do ruského GAZ 66“, proto ho přihlásil na známé Afghánské vojenské gymnázium v Kábulu. Už tehdy si byl jistý, že se chce stát lékařem. „Byl to můj sen,“ říká. Po nástupu na vojenské gymnázium na sobě tvrdě pracoval. Měl před očima svůj cíl – vojenskou medicínu. V té době byla jen jedna jistota – Afghánistán potřeboval vojáky, bojovníky, odhodlané bojovat proti fundamentalismu. „Samozřejmě, neměl jsem fundamentalisty rád a ani nyní je nemám rád, a byl jsem odhodlaný proti nim bojovat. Jen v koutku duše jsem věřil, že jednou i tak budu lékařem,“ přiznává pro ParlamentníListy.cz Obaid.
Odchod na Slovensko
Psalo se datum 21. října 1985. Pro někoho běžný den, pro jiného den D. Po úspěšném absolvování gymnázia získal 17letý Obaid vládní stipendium. Přichází do bývalé Československé socialistické republiky. První měsíce v cizí zemi pro něho nebyly vůbec jednoduché. Po absolvování osmiměsíčního jazykového kurzu (slovenského jazyka) přišla odměna ve formě přijetí na Lékařskou fakultu Univerzity P. J. Šafárika v Košicích. „Na Košice mám jen dobré vzpomínky, byly to velmi pěkné časy,“ vyznává se. Ale jak se říká, nic není tak růžové, jak by se zpočátku zdálo. Přišly prý i těžké a smutné chvíle. Nejprve to byly problémy se slovenštinou či bezesné noci nad knihami. Nejvíc ho však trápila válka v Afghánistánu a jeho rodina ve válečné zóně. Dopisy od nich dostával jednou za měsíc, někdy i za dva měsíce. Po skončení medicíny uvažoval o návratu do rodné vlasti. Co ho odradilo? „Bohužel v tom samém roce se k moci dostali ti fundamentalisti, se kterými jsem nebyl nikdy kamarád, a proti kterým jsme bojovali. Moji rodiče, bratři, celá rodina museli též opustit Afghánistán a emigrovali do Pákistánu. V Afghánistánu nastala občanská válka. V roce 1994 přišel pekelný režim Tálibánu, který trval dlouhých osm let,“ vypráví Obaid. To byl důvod, kvůli kterému se rozhodl zůstat v Československu. Pracovní kariéru začal v nemocnici s poliklinikou v Rimavské Sobotě. Přiznává, že to pro něj bylo velmi těžké období. O své rodině neměl žádné informace a on se do Afghánistánu též nemohl vrátit, neboť návrat by podle jeho slov pro něj znamenal jistou smrt. Azylový proces nebyl, překvapivě, složitý. Obaid říká, že nejprve mu víza jen prodlužovali. Po čase však požádal o azyl, který mu úřady hned udělily, poté, co poznaly celý jeho příběh.
Jak bude dle vás vypadat v roce 2050 naše země?Anketa
Slovensko mám rád
Mezitím se oženil se svou kolegyní. „Narodila se nám dcera a o pár let později i syn. Potom už jsem o návratu do Afghánistánu neuvažoval. Slovensko se stalo mým domovem,“ vysvětluje důvody, proč se v této zemi rozhodl usadit. Dosud pracuje jako lékař a zároveň i podniká. Zaměstnává přibližně 20 zaměstnanců. Říká, že se na Slovensku cítí dobře. Vyhovuje mu slovenská kultura, zvyklosti i kuchyně. Dokonce si oblíbil i slovenské národní jídlo – brynzové halušky. „Neumím si představit žít někde jinde, mám rád Slovensko i Slováky.“
Angažuje se v politice
Zajímá se o věci veřejné, o osud Slovenska i o lidi žijící v SR. Takto vysvětlil své angažování se v politice. Je členem předsednictva hnutí Daniela Lipšice NOVA. Též je předsedou kulturně-společenského sdružení Svazu Afghánců na Slovensku (ZANS). Členy ZANS jsou občané SR afghánského původu nebo státní příslušníci Afghánistánu s trvalým pobytem na území SR. Posláním ZANS je i ochrana práv a svobod svých členů při respektování práv a svobod ostatních občanů a při respektování všech zákonů SR. Cílem sdružení je představovat Afghánistán a afghánskou kulturu slovenské společnosti a upozorňovat světovou veřejnost na afghánskou katastrofu odehrávající se poslední desetiletí. Obaid říká, že většina Afghánců žijících na Slovensku, ale i v České republice, jsou vysokoškolsky vzdělaní, úspěšní lékaři, inženýři a podnikatelé. Žijí tu a úspěšně působí na Slovensku či v Česku. „Tvoří hodnoty a představují přínos pro společnost, proto jsem na ně patřičně hrdý.“
Obavy Slováků i Čechů z migrantů chápu
Problémy, které v poslední době sužují Evropu a celý svět (masivní přesun lidí z jednoho kontinentu na druhý) popsal slovy: „Jsem z toho v šoku, svět se zbláznil.“ Říká, že obavám Čechů a Slováků z migrantů plně rozumí. Podle něj je strach důsledkem neznalosti problémů této skupiny lidí. Kromě toho vidí problém v „dezinformacích, kterých je dnes v médiích, bohužel, tolik, kolik jich nebylo ani v době komunismu“. V této souvislosti též poukázal na postoje některých politiků, kteří „se snaží být populární i na úkor velké životní tragédie těch chudáků“.
Pohled imigranta na migranty
Co tedy máme s imigranty dělat? „Ne, nejsem zastáncem nelegální imigrace nebo toho, co se nyní děje, jen se snažím být objektivní,“ vysvětlil svůj postoj ParlamentnímListům.cz. Pokračuje, že řešením určitě není přijetí všech imigrantů, kteří se snaží v Evropě zůstat, ale řešením není ani to, že je všechny odmítneme. Nelíbí se mu, když se někdo k uprchlíkům chová jako ke zvířatům a představuje je zdejším lidem jako „potenciální nebezpečí, nemoc a parazity“. Podle něj mají negativní postoj lidí vůči utečencům na svědomí především média. „Potom se nedivme, když se běžný Čech nebo Slovák bude chovat nedůstojně k migrantům, které vůbec nezná a neumí si ani představit jejich smutné životní příběhy,“ dodal.
Obaid říká, že migrace byla vždy, je a bude velkým přínosem pro společnost, protože je historickou součástí rozmachu velmocí. Jako příklad uvedl Spojené státy americké. USA a státy západní Evropy imigranty neodmítají, neboť vědí o jejich ekonomickém přínosu, jsou si vědomy, že napomohli růstu jejich vyspělých ekonomik, a zároveň i zvýšení životní úrovně místního obyvatelstva. Obaid si myslí, že do imigrantů je třeba aspoň rok či dva investovat, aby se naučili jazyk a zvyklosti nového prostředí. Oni se poté odvděčí tím, že budou pracovat, platit daně a respektovat zákony. Je přesvědčen o tom, že respektování zákonů je u imigrantů dvakrát silnější než u domácích obyvatel. Samozřejmě, kdo nemá zájem o integraci do společnosti, je třeba jej poslat tam, odkud přišel.
Psali jsme:
Migrace se týká každého z nás
To, co se děje v zemích, odkud migranti přicházejí, už není podle Obaida jen problémem daného regionu a „těch chudáků, kteří přišli o všechno, ale je to už problém celého světa, tedy i Evropy a nás všech“. Podle něj je nevyhnutelné se zabývat skutečnými příčinami, proč sem tito lidé přišli a co se vlastně v jejich vlasti děje. Pokračuje, že v Iráku, Sýrii i Libyi byl donedávna relativní klid. Lidé tam na sebe neházeli bomby a neutíkali odtud.
My, běžní smrtelníci, ani netušíme...
Hlavní protagonista tohoto příběhu se podělil o svou osobní zkušenost se situací v jeho rodné zemi. „Už 13 let celý svět bojuje v Afghánistánu proti terorismu. A výsledek?“ ptá se. „Je tam pomalu horší bezpečnostní situace, než byla před 13 lety. Toto mohu potvrdit z osobních zkušeností, protože mi tam žije nejbližší rodina a jezdím tam i osobně jednou dvakrát do roka,“ odpovídá. Pokračuje na příkladu Iráku. „Proti teroru v Iráku se bojovalo 8 let a skončilo to katastrofou. Nevím, zda bude Irák ještě vůbec na mapě světa,“ zamýšlí se.
"Někdy mám, bohužel, takový pocit, že svět tyto problémy skutečně nechce řešit, jen to odkládá. Nebo je zatím něco, co my, běžní smrtelníci, vůbec netušíme,“ ukončil svoje vyprávění pro ParlamentníListy.cz Afghánec žijící na Slovensku, Obaid MIR.
Příběh lékaře Obaidullaha Mira exkluzivně pro ParlamentníListy.cz zpracovala Veronika Žilková.
- Další příběhy ČTĚTĚ ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Parlamentní Listy
