Obaidullah Mir (nebo i Obaid, tak mu téměř všichni říkají) se narodil v Afghánistánu. Na klidné časy v Kábulu si vzpomíná živě. Byl ještě dítě. V zemi vládl mír a jezdilo tam hodně turistů – hlavně Angličanů, Američanů a jiných Evropanů. „Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu někdy žít v Evropě a už vůbec ne na Slovensku,“ vzpomíná. Ve škole se učili historii Evropy, dokonce se dozvěděli i o tehdejším Československu. „Věděli jsme, že je to úspěšný socialistický stát, že hlavním městem je Praha, že se tam vyrábí spolehlivá technika, dobré boty, a že jsou tady největší železárny v Evropě," pokračuje ve vyprávění pro ParlamentníListy.cz.

Mladé chlapce brali z ulic, naložili je na ruské gazíky a šup do války

Pokojné období v Afghánistánu vystřídal strach. Sovětská intervence v Afghánistánu (1979 – 1989) bývá bez zábran označována za sovětskou válku v této zemi, což povětšinu doby i platilo. K přímé vojenské intervenci je ale nutné ještě přidat období podpory komunistické vlády v Afghánistánu v boji proti povstalců. Jak si na toto období vzpomíná tehdy ještě mládežník Obaid? „Pamatuji si tanky, ruské GAZy, všude ruské vojáky se zbraněmi – Kalašnikov a PPŠ, aspoň tak je nazývali. Nepokoje byly všude okolo Kábulu. Vláda povolávala lidi do armády. Válka trvala tři a půl roku. Pokud vůbec někdo přežil, tak potom mohl být další tři roky s rodinou. Následně se musel vrátit do výkonu vojenské služby. Mladé lidi brali z ulic bez toho, aby o tom či i jen tušili jejich rodinní příslušníci. Naložili je na ruské gazíky a šup do války, kolikrát rovnou na frontu! Toto je jeden z podstatných důvodů, proč začátkem 80. let došlo k migraci velkého počtu mladých Afghánců do sousedního Pákistánu, Íránu a odtud do Evropy a Ameriky," uvádí lékař.

Být lékařem byl můj sen

Před násilným naverbováním do války ho zachránil jeho otec. Ten jej chtěl uchránit před „naložením do ruského GAZ 66“, proto ho přihlásil na známé Afghánské vojenské gymnázium v Kábulu. Už tehdy si byl jistý, že se chce stát lékařem. „Byl to můj sen,“ říká. Po nástupu na vojenské gymnázium na sobě tvrdě pracoval. Měl před očima svůj cíl – vojenskou medicínu. V té době byla jen jedna jistota – Afghánistán potřeboval vojáky, bojovníky, odhodlané bojovat proti fundamentalismu. „Samozřejmě, neměl jsem fundamentalisty rád a ani nyní je nemám rád, a byl jsem odhodlaný proti nim bojovat. Jen v koutku duše jsem věřil, že jednou i tak budu lékařem,“ přiznává pro ParlamentníListy.cz Obaid.

Odchod na Slovensko

Psalo se datum 21. října 1985. Pro někoho běžný den, pro jiného den D. Po úspěšném absolvování gymnázia získal 17letý Obaid vládní stipendium. Přichází do bývalé Československé socialistické republiky. První měsíce v cizí zemi pro něho nebyly vůbec jednoduché. Po absolvování osmiměsíčního jazykového kurzu (slovenského jazyka) přišla odměna ve formě přijetí na Lékařskou fakultu Univerzity P. J. Šafárika v Košicích. „Na Košice mám jen dobré vzpomínky, byly to velmi pěkné časy,“ vyznává se. Ale jak se říká, nic není tak růžové, jak by se zpočátku zdálo. Přišly prý i těžké a smutné chvíle. Nejprve to byly problémy se slovenštinou či bezesné noci nad knihami. Nejvíc ho však trápila válka v Afghánistánu a jeho rodina ve válečné zóně. Dopisy od nich dostával jednou za měsíc, někdy i za dva měsíce. Po skončení medicíny uvažoval o návratu do rodné vlasti. Co ho odradilo? „Bohužel v tom samém roce se k moci dostali ti fundamentalisti, se kterými jsem nebyl nikdy kamarád, a proti kterým jsme bojovali. Moji rodiče, bratři, celá rodina museli též opustit Afghánistán a emigrovali do Pákistánu. V Afghánistánu nastala občanská válka. V roce 1994 přišel pekelný režim Tálibánu, který trval dlouhých osm let,“ vypráví Obaid. To byl důvod, kvůli kterému se rozhodl zůstat v Československu. Pracovní kariéru začal v nemocnici s poliklinikou v Rimavské Sobotě. Přiznává, že to pro něj bylo velmi těžké období. O své rodině neměl žádné informace a on se do Afghánistánu též nemohl vrátit, neboť návrat by podle jeho slov pro něj znamenal jistou smrt. Azylový proces nebyl, překvapivě, složitý. Obaid říká, že nejprve mu víza jen prodlužovali. Po čase však požádal o azyl, který mu úřady hned udělily, poté, co poznaly celý jeho příběh.