Rusko minulý týden oznámilo, že se krymskému oddělení FSB podařilo odhalit diverzní akci ukrajinské strany, která se měla týkat útoků na krymskou infrastrukturu (podobně jako v případě vypnutí elektrického proudu Krymu, který vypnul ukrajinský proud pro většinu poloostrova a donutil Rusko urychlit napojení Krymu na ruskou síť). Ruská strana tvrdí, že celá akce měla údajně požehnání ukrajinských oficiálních míst a že ji řídilo Hlavní oddělení rozvědky Ministerstva obrany Ukrajiny. Ukrajinská strana veškerá obvinění odmítá a ruské důkazy považuje za nepostačující a prefabrikované. Všichni figuranti, které Rusové označili za spoluorganizátory na ukrajinské straně, všechno do posledního slova popřeli, a to včetně ukrajinské rozvědky. Nikdo nic neorganizoval a Rusko si celou kauzu vymyslelo a zinscenovalo, aby tak zvýšilo tlak na Kyjev. Ruský list Kommersant pak napsal, že neoficiálně jeho ukrajinské zdroje potvrdily, že k pokusu o diverzi došlo, ale že se jednalo o soukromé dílo lidí bez oficiálního požehnání.
Zkrátka a dobře rozsuzovat to, kde je pravda a co se skutečně na Krymu během dvou nocí 6. a 7. a 7. a 8. srpna stalo, není možné. Neexistuje způsob, jak si informace obou stran nezávisle ověřit. O to vlastně vůbec nejde. Faktem je, že „kauzu diverzanti“ mohou ve svůj prospěch využít obě strany konfliktu v rámci snah prosadit svoje vlastní zájmy, a to včetně odvádění pozornosti od domácích problémů či k mobilizaci patriotismu.
Minský pat
Poslední kauza je součást širšího problému. Západ, Ukrajina a Rusko ztratily fungující platformu k jeho dalšímu politickému regulování a k nalezení kompromisu kolem Ukrajiny. Už měsíce píší analytici o tom, že minské dohody se díky vývoji za poslední více než rok staly v podstatě popsaným kusem papíru, jehož slovo nikdo neplní. Ostatně na všech stranách existují jiné výklady a očekávání od uzavřených dohod, které sice zastavily široké krveprolití na Donbase, ale k ukončení konfliktu o Ukrajinu nevedly.
Minské dohody se v ústech politiků staly monotónním ping-pongem. Západ a Ukrajina obviňují z neplnění dohod Rusko, Rusko zase obviňuje z neplnění dohod Ukrajinu. Přičemž kyjevská strana opakuje, že Rusko nepřestalo podporovat východoukrajinské separatisty (v ukrajinském žargonu teroristy) a nechce předat Ukrajině kontrolu nad vychodoukrajiskou státní hranicí. K tomu doplňuje, že kompletní a úplný konec bojů v oblasti střetu nikdy nebyl. Po celou dobu se ukrajinské zprávy hemží detailními informacemi o nejrůznějších počtech raněných a padlých vojáku ATO na Donbase, a na druhém břehu některé ruské noviny nejaktuálněji zase spekulují o možnosti návratu žhavé fáze bojů.
Moskva má jiné vidění minského procesu. Z jejího hlediska bylo předání kontroly hranice do rukou Kyjeva důsledkem politických procesů, které měly na základě nového aranžmá mezi oběma regiony a Kyjevem Donbas znova vrátit na Ukrajinu. Tedy šlo tu o požadavek politické, kulturní a jazykové autonomie Donbasu, o amnestii a o provedení místních voleb. Všechny tyto body zůstaly v půli cesty i přes určitý nátlak Západu na Kyjev. V ukrajinském parlamentu a částečně i ve společnosti je autonomie Donbasu na Ukrajině pod kuratelou Moskvy nepřijatelná. Stačí si vzpomenout na krvavé protesty v srpnu 2015 před Nejvyšší radou v Kyjevě, které první přijetí zákona přineslo. Kyjev tedy zvolil metodu vyčkávání a zdržování.
Německo a Francie jako další dva členové tzv. normandské čtyřky přitom nebyly schopny dosáhnout v této věci nějakých praktických diplomatických ústupků nebo řešení. Už měsíce se opakuje, že minské dohody se musí plnit, vyzývá se k jejich plnění a vše se dekoruje slovy o tom, že dohody nemají alternativu.
Shrnuto, máme tu situaci dlouhodobého patu, která nevykazuje náznaky nějaké zásadní změny nebo průlomu. Nejvýchodnější oblasti Ukrajiny jsou i nadále mimo kontrolu ukrajinského státu a žijí v jakémsi mezisvětě mezi dvěma státy v konfliktu a v závislosti na pomoci Ruska. Krym je plně pod kontrolou Ruska, což znamená, že poloostrov je de facto součástí Ruska, ale de iure je stále součástí Ukrajiny. Ukrajina se stala klientským státem Západu, což s sebou přináší celkovou závislost na finančních kapačkách z mezinárodních institucí, ale především a hlavně omezený prostor pro vlastní mezinárodněpolitickou autonomii. Rusko zatnulo zuby a sankce a protisankce mu sice hospodářky nepomohly, ale zatím ho rozhodně nepotopily. Zahraničněpolitická izolace Ruska se nezdařila už díky syrskému gambitu Vladimira Putina.
Krymská diverze jako záminka?
Kauza „krymská diverze“ se tedy zrodila ve stojatých vodách minských dohod, o kterých se jen mluví, ale skutek utek. Přes počáteční rozpaky Kyjeva začala Ukrajina okamžitě aktivizovat svůj typický argument o ruské agresi a celou kauzu se logicky snažila využít ve svůj prospěch. Časy se změnily a ukrajinské problémy už dávno neplní hlavní stránky novin a nezaměstnávají prioritně ani světové politiky. Ukrajina požádala o projednání celé věci na Radě bezpečnosti OSN, kde je nestálým členem. Rusko bylo samozřejmě obviněno ze lži, agrese proti Ukrajině a ze snah podrýt celý minský proces (jako kdyby šlo o funkční mechanismus).
Rusko se rozhodlo hrát s vyššími kartami. Vladimir Putin se nechal slyšet, že diverze organizovaná Ukrajinou je praxí teroru. A vzhledem k tomu nevidí smysl v plánovaném jednání normandské čtyřky v Číně na začátku září (na summitu G20). Nicméně pokud se podíváme na vývoj kolem minského procesu v posledních měsících, je celkem jasné, že tato slova nebyla přímým důsledkem celé diverzantské kauzy. Daleko spíš kauza sama posloužila jako nástroj k tomu, aby Rusko dalo veřejně najevo nespokojenost se současným patem a otestovalo si reakce Západu, kterému naznačilo, aby si Kyjev srovnal do latě. To z Putinových slov z 10. srpna vyplynulo jasně: „Ale chtěl bych se obrátit ještě k našim americkým a evropským partnerům. Myslím, že je očividné, že současná kyjevská vláda nehledá způsoby řešení problémů pomocí diskuze, ale přechází k teroru.“
Ruskou rétoriku přitvrdil ještě premiér Dmitrij Medveděv, který veřejně přiznal jako možnost oficiální přerušení diplomatických vztahů s Kyjevem. Medveděv mluvil nejen pod vlivem aktuální kauzy, ale také s ohledem na skutečnost, že Moskva uvolnila dosavadního velvyslance v Kyjevě a nemůže najít spolu s Ukrajinci konsensus o jeho následníkovi. Kyjev zaujal k možnosti o přerušení diplomatických vztahů s Moskvou poměrně zdrženlivou pozici. A po rétorickém extempore na konci minulého týdne se ke zdrženlivosti vrátila také Moskva.
Hra o čas, sankce a Astana
V širší kalkulaci platí, že pro Moskvu, která se snaží v bližší perspektivě o zrušení evropských sankcí, je jednodušší zpochybnit normandský formát a jednání v něm než přímo zpochybnit minské dohody. Ty byly ostatně z velké části dítětem Putinových návrhů a nemožnost jakéhokoliv posunu z místa musí být právě pro Moskvu frustrující. Ovšem s ohledem na sankce a slábnoucí konsensus členů EU ohledně jejich pokračování nahrává nažhavení konfliktu a protiruská kampaň spíš Ukrajině. Její taktika je ve vztahu k minským dohodám zdržovací – Kyjev nejspíš sází na to, že v amerických prezidentských volbách vyhraje Hillary Clintonová, která vůči Rusku pravděpodobně zaujme tvrdší postoj. Naopak prezidentské volby v USA a jejich nejisté výsledky jsou jistě také součástí kalkulací Moskvy v její snaze o to věci rozhýbat.
Na pondělním jednání (15. srpna) se svým německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeirem Sergej Lavrov už mluvil o poznání jinak. Konstatoval, že v současné situaci není nikdo v Moskvě ani v Kyjevě zainteresován v přerušení diplomatických vztahů. Rusko, zdá se, nebude zatím rovněž zavírat dveře normandskému formátu. Oba ministři pak ukázali opakovací rétorické cvičení o tom, jak je nutné dosáhnout pokroku v plnění minských dohod. Slovy Steinmeiera politicky i bezpečnostně. Jak konkrétně k tomu dojde, ale novinářům nesdělili.
Za pozornost nicméně stojí, že podle kazašského prezidenta N. Nazarbajeva se na něj na začátku července prezident Porošenko obrátil s žádostí o zprostředkování jednání s Moskvou. Nazarbajev, který pomohl vrátit do normálních kolejí vztahy mezi Tureckem a Ruskem, na úterním jednání Putinovi naznačil, že Porošenko (ale nikoliv jeho parlament) je člověk kompromisu. Jestli se z minského procesu stane astanský je v daný moment předčasná spekulace. Nějaká forma reformování mírového procesu, která nahradí či doplní minský proces, je celkem možná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen
