Pro Martina Konvičku: Jakpak byste se tvářil, kdyby...

"Považuji za nefér, když někdo dává na stejnou úroveň prasečí hlavu a agresivní útok. Ne, že bych chtěl hájit prasečí hlavy u mešit, ale to je výtržnost. Když čtete literaturu z raného 20. století, kde se dozvídáte, co dělali tehdejší volnomyšlenkáři katolíkům, šlo o provokace naprosto stejného typu. Může nám to připadat dnes nevhodné, ale nebýt nich, tak bychom dnes měli zcela jiný přístup k náboženství, než máme. Možná je i drsnější humor trochu nutný," uvedl v obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Martin Konvička, vedoucí iniciativy Islám v ČR nechceme.

Celý rozhovor s Martinem Konvičkou ZDE,

Na jeho slova v komentáři reaguje religionista David Václavík :

Po měsíci silné mediální masáže začíná být český čtenář, o českém divákovi nemluvě, poněkud unavený z neustálých přestřelek mezi odpůrci a obhájci islámu. Je možná unavený, ale to neznamená, že ho daný problém už nezajímá, nebo snad, že se v něm začal konečně orientovat. Spíše naopak, jako kdyby ve vášnivých diskuzích zanikly mnohé podstatné věci, protože se obě diskutující (tedy spíše překřikující se) strany stále více zabetonovávaly ve svých názorech a postojích. Osud tváře českých islamofobů, Martina Konvičky, jsou toho dobrým příkladem. Tento, podle mnoha svých kolegů nadaný a schopný biolog, se ukázal být v posledních týdnech stejně schopným a nadaným táborovým řečníkem a populistou, kterého jedni oslavují za odvahu a druzí zatracují za rozdmýchávání nenávisti. Kdo je ale vlastně Martin Konvička a v čem spočívá jeho dosavadní přinejmenším mediální úspěch?

Poprvé o sobě dal výrazněji vědět před více než rokem, když se dostal do ostrého střetu na Facebooku s jednou z nemnoha českých vyznavaček islámu. Jeho polemika nezaujala vybroušenými argumenty či hlubokou znalostí kritizované problematiky, ale razancí a tvrdostí, která přecházela až do vulgarismů, s nimiž začal pojmenovávat obavy části české populace. Jeho facebookové statusy by zřejmě zapadly mezi narůstajícím počtem islamofobních vystoupení, kdyby nedošlo ke koincidenci několika faktorů.

Za prvé díky globalizaci a vlivu médií, s nimiž umí nová generace islamistických fundamentalistů velmi obratně nakládat, se podařilo z tématu islámského fundamentalismu udělat téma všudypřítomné a mediálně velmi dynamické. Bez ohledu na fakt, že radikály z Islámského státu jsou ohroženi především obyvatelé některých islámských zemí, se islám začal prezentovat jako globální nebezpečí, a to dokonce i v zemích, v nichž téměř žádní muslimové nejsou, což je i případ České republiky. Nechme zatím stranou, že islám v singuláru je v podstatě nonsens a že pro naprostou většinu muslimů jsou radikálové z Islámského státu či al-Káidy stejně nepřijatelní jako bojovníci Boží armády Josepha Konyho, kteří se snaží v Africe vytvořit dokonalý křesťanský stát, pro naprostou většinu křesťanů. Spíše si všimněme faktu, že strach z islámu není v české společnosti dán nějakou osobní zkušeností, ale strachem z mediálního obrazu a jeho manipulacemi. To vše vytváří živnou půdu pro obavy založené na stereotypech a nalézaní rychlých a srozumitelných vysvětlení.

Za druhé, nejen česká politika a česká společnost se nachází v hluboké krizi, která zdaleka přesahuje postupně odcházející krizi ekonomickou. Jde o krizi hodnotovou, která se dotýká základu toho, k čemu se dnes všichni odvolávají, ale o čem vlastně nikdo neví, co to je - a tím je moderní evropská či šířeji pojato západní identita. Tak dlouho jsme si mysleli, že víme, jaké jsou naše hodnoty, až se staly natolik samozřejmými, že jsme se jimi přestali zabývat a řídit. Bohužel se jimi přestaly zabývat a řídit se jimi i politické, kulturní a intelektuální elity, které stále více zabředaly do samoúčelných debat, formalismů a opájely se brilantní sofistikou vyplývající z rozporů mezi novověkou racionalitou a biblickým základem evropské civilizace.

Za třetí, tzv. západní svět si zatím spíše jen hodně nerad začíná uvědomovat, že přichází o relativní bezpečí, v němž v posledních několika desetiletích žil, a že vedle něj přichází i o dominanci, na níž onen pocit bezpečí stavěl. Současný svět jednoduše přestává být tím srozumitelným a předvídatelným světem a stává se velmi nejistým, což jen prohlubuje narůstající obavy a vede k hledání snadných a rychlých vysvětlení a od nich odvozených řešení.

A konečně za čtvrté, jejich autor je vysokoškolský učitel, tedy někdo, kdo v jinak velmi skeptické české společnosti požívá stále relativně velké důvěry, a je tak schopen pro poměrně významnou část české populace legitimizovat jisté postoje, které by jinak mohly být chápány jako problematické (když to říká pan docent, tak na tom něco bude). Je přitom úplně jedno, že dotyčný je specialista v úplně jiné oblasti. Magie titulů prostě v naší společnosti stále působí. V této souvislosti je třeba říci, že doc. Konvička si je této skutečnosti dobře vědom a obratně s ní pracuje, třeba, když "nalézá“ paralely mezi množením hmyzu a údajným demografickým nebezpečím ze strany islámu.

Obratnost Martina Konvičky je vidět i v postupných proměnách, jimiž v posledních týdnech prochází, stejně jako v evidentní schopnosti oslovit různé skupiny obyvatel. Z radikála a muže z lidu, který na demonstraci neváhá vyzývat k zákazu halal potravin s dovětkem "Nechme je vyhladovět“ a ve virtuálním prostoru internetu sahá k vulgarismům a navrhuje radikální řešení, se tak záhy stává uhlazený, byť rozzlobený intelektuál, který zdůrazňuje racionalitu svých tvrzení a postojů a staví se do pozice angažovaného občana, jemuž došla trpělivost. Dá se předpokládat, že tato jeho "uhlazená“ tvář bude nyní alespoň po nějakou dobu převládat. Důvodů je celá řada – soustředěné útoky na jeho osobu, které se věnují právě jeho "zlé podobě“, rozmazávání hranic mezi jeho postoji a postoji radikální fašizující pravice, jež se začaly výrazně projevovat především na facebookové stránce Islám v České republice nechceme, a které potvrzuje i stále větší angažovanost "profesionálních aktivistů“ z této části politického spektra v činnosti zatím spíše neformální skupiny Islám v České republice nechceme - a v neposlední řadě i skandály, které doprovázejí islamofobní hnutí v zahraničí, např. německou PEGIDU.

Změna formy však neznamená změnu postojů a už vůbec ne opuštění pozic populismu. Martin Konvička zůstává stále stejným populistou, který, ač univerzitní učitel, neváhá říci, že jeho znalosti islámu vychází ze sto let starého slovníkového hesla a z několika knížek po dědečkovi, přičemž vše je "potvrzeno“ několika svědectvími bývalých muslimů. Docela by mne zajímalo, jak by se pan docent Konvička tvářil na studenta, který by se ke zkoušce z entomologie dostavil na základě přípravy ze sto let starých učebnic ze základní školy a dědečkových zápisků z c. k. reálky a v rozpravě na téma bělásek by argumentoval zkušenostmi souseda Stárka, kterému housenky běláska sežraly celou úrodu zelí.

Martin Konvička, jako všichni úspěšní populisté, velmi dobře ví, že strach a obavy lidí jsou reálné, bez ohledu na to, zda nebezpečí, kterého se bojí, je skutečně tak velké, jak tvrdí. Jejich reálnost totiž vytvářejí tyto obavy samotné - a s nimi je možné různě manipulovat. To ale neznamená, že je možné je ignorovat a bagatelizovat, což bohužel mnozí Konvičkovi kritici činí a tím mu jen nahrávají. To, co musí naopak dnes udělat, je otevřít tuto debatu a brát obavy stále rostoucí části (nejen) české populace vážně, jinak budeme v budoucnosti s nostalgií vzpomínat na podivínského docenta entomologie. Není jistě náhoda, že problém islamofobie se stává ústředním tématem nejen pro politické ztroskotance, jakým je např. Jana Volfová, politické radikály z pravé části politického spektra, ambiciózní populisty typu Martina Konvičky, ale také etablované politické strany, které se nacházejí ve vnitřní krizi, jako je dnes např. ODS. Zároveň bohužel není náhoda, že ostatní politické strany většinou tento problém přehlížejí a bagatelizují a v lepším případě ho odbudou slovy, že jde o aktivity několika pomatených populistů anebo se nechají vyfotit s napisem Je suis Charlie.

Doc. PhDr. David Václavík, Ph.D. (* 24. června 1975, Liberec) je český religionista, bývalý vedoucí Ústavu religionistiky v Brně.

Vystudoval filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1998). Ve stejném roce začal působit jako odborný asistent na Katedře filozofie Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, kde se věnoval především problematice soudobé filozofie a religionistiky. V letech 2000 až 2002 spolupracoval s Centrem pro ekonomickou a sociální strategii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Podílel se především na analýzách situace etnických a kulturních minorit a problematiky kulturní identity. V roce 2004 ukončil doktorské studium religionistiky (FF MU v Brně) a v témže roce začal také jako odborný asistent působit na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnuje zejména metodologii religionistiky a fenoménu nových náboženských hnutí. Od roku 2005 do roku 2010 byl vedoucím tohoto pracoviště. V roce 2004 se stal tajemníkem České společnosti pro religionistiku a v roce 2008 byl zvolen jejím předsedou. Odborně působí také v zahraničních společnostech, např. International Study of Religion in Central and Eastern Europe Association (ISORECEA) či European Association for the Study of Religions (EASR), v níž působí od roku 2011 jako generální sekretář. Kromě toho přednáší na řadě evropských univerzit (např. Vídeň, Krakov, Szeged, Lublin). (zdroj: wikipedia.org)