Minulý týden si celá země připomínala 80. výročí útoku českých parašutistů na „kata českého národa”, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nejmasivnější připomínkové akce proběhly pochopitelně v Praze, kde z úst politiků na pódiích několikrát zazněla srovnání s dnešním bojem Ukrajinců proti ruským agresorům. 

Šéf Institutu Václava Klause Jiří Weigl ale takové nadšení nesdílí. V textu pro ParlamentníListy.cz popisuje své obavy z přepisování a úpravy historie. Zdůrazňuje, že atentát na Heydricha nevedl k žádnému národnímu vzepětí a domácímu odboji určitě nedodal žádnou energii pro další činnost, ale naopak ho velmi oslabil vlivem následné heydrichiády a brutální německé odplaty na českém národu. Podle Weigla bychom se měli vyvarovat manipulaci s dějinami, protože tehdejší čeští hrdinové si to nezaslouží. 

Jiří Weigl: Snahy manipulovat historií jsou vždy pochybné

Ruská agrese na Ukrajině vyvolala v části české společnosti zvláštní psychické rozpoložení ne nepodobné válečné psychóze, v níž se snaží prostřednictvím Ukrajinců vybojovat vítěznou válku s Ruskem, s nímž jsme až dosud mohli pomýšlet na vítězství maximálně tak pouze v hokeji, a to jenom občas. 

V této atmosféře proběhly i vzpomínkové akce k 80. výročí atentátu na Heydricha, které svou režií, mediálním pokrytím, účastní vrcholných politiků i vyzněním překonaly vše, co dosud k této největší akci českého odboje za druhé světové války bylo v posledních letech učiněno. Z projevů politiků i mediálních komentářů bylo možno vyčíst, že atentát na Heydricha se má stát v atmosféře války na Ukrajině jakousi národní hrdinskou mobilizační válečnou legendou. 

„To vše v kontextu Putinovy útočné války, která otázky heydrichiády najednou aktualizuje,” říká ve svém příspěvku 27. května na webu Aktuálně.cz komentátor Petr Fischer a pokračuje – „Znovu se tak ptáme: Byli bychom schopni se opět vzepřít? Alespoň tak jako v květnu roku 1942.” Prezident Zeman tentýž den na slavnostním shromáždění v Národním muzeu neváhal atentát rovnou označit za klíčovou událost světových dějin.

Nevím, není mi příliš jasné, jaké otázky heydrichiády Putinova válka aktualizuje, a necítím potřebu si dnes přifukovat sebevědomí bombastickými prohlášeními. 

Atentát byl izolovanou akcí zahraničního odboje a neměl za následek žádné vzepětí národního odporu ani přelom ve válce. Naopak, celý národ se v následujících měsících krčil v hrůze před odvetným německým terorem. Heydrichiáda, to není pouze příběh o hrdinství a vlastenectví, to nejsou jenom stateční parašutisté a jejich obětaví pomocníci z domácího odboje. Je to rovněž příběh zbabělosti a zrady, která byla příčinou odhalení atentátníků a jejich tragické smrti v boji s přesilou. Je to také dvěstětisícová manifestace na Václavském náměstí, kde zastrašené zástupy demonstrovaly svou věrnost Říši a Vůdci, a jsou to i hvězdy českého dramatického umění hajlující na znamení oddanosti na shromáždění v Národním divadle. Odboj se z heydrichiády do konce války nevzpamatoval, a tak Němci drželi v Protektorátu moc pevně v rukou dokonce i po Hitlerově smrti v době pádu Berlína, kdy všude v Evropě již bylo téměř po válce. Co z toho všeho si chceme připomínat ve světle dnešní ukrajinské války?

Snahy manipulovat historií jsou vždy pochybné. V komunistické éře byl atentát opomíjenou, zamlčovanou a dezinterpretovanou kapitolou, protože se nehodil do zfalšovaného obrazu dějin, který tehdejší moc veřejnosti vnucovala. Vyvarujme se podobných manipulací pouze s opačným znaménkem dnes. Hrdinové heydrichiády si takové zacházení nezaslouží.

Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause.