Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jiřího Menzela, Michaela Kocába (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Korteho, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , senátora Zdeňka Papouška, Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina
Jízdou z Moskvy přes Polsko, Slovensko, Česko a Rakousko do Berlína hodlají motorkáři z klubu Noční vlci připomenout vítězství sovětských vojsk nad nacistickým Německem a dobytí Berlína Rudou armádou před 70 lety. Jejich cesta není ani trochu po chuti 75 osobnostem veřejného života z Česka a Slovenska, které by chtěly tento jejich záměr zmařit. Proto se podepsaly pod petici požadující zákaz jejich průjezdu nejen přes tyto dvě země, ale i přes polské, německé a rakouské území. „Gang je symbolem ruského krajního nacionalismu. Jeho poselstvím není porážka fašismu, svoboda a mír, ale podpora expanze ruského státu do zahraničí,“ tvrdí signatáři, kteří se obrátili na příslušné úřady těchto pěti zemí.
Fotogalerie: - Oslavy Osvobození v Brně
Podle politologa Zdeňka Zbořila jde o ukázku toho, jak lze dělat z komára velblouda. „Jestliže s tím už ale začali, tak asi budou muset být důslední. Až sem přijede ruské hokejové družstvo na mistrovství světa, tak by si měli všimnout, že budou mít na hrudi dvouhlavého orla. To je starý carský znak, kdy se orel dívá napravo i nalevo, to znamená na východ i na západ, a to je skutečně symbol ruského impéria. A slovy autorů té petice tedy imperiální politiky. Takže tím to jenom může začít a dál se to stupňovat. A já se ptám, kdo budou další. Budou to ti hokejisté, nebo to bude ještě někdo jiný? A jaká bude odpověď ruské strany?“ začíná Zdeněk Zbořil pro ParlamentníListy.cz své pravidelné ohlédnutí za nejzajímavějšími událostmi minulého týdne.
Když nám vadí ruští motorkáři, můžeme být vnímáni jako lidé z nepřátelské země
Může se pak stát, že zakázáno vstupovat na půdu Ruské federace budou mít třeba lidé z Člověka v tísni nebo jiní občané České republiky. „Pak může být považováno za provokaci už jenom to, když při přestupu někdo z nás vystoupí na Šeremetěvu a bude se snažit cestovat někam dál. Můžeme být také vnímáni jako lidé z nepřátelské země, když nám vadí kolona ruských motorkářů a jsme ochotni kvůli tomu sepisovat petice. Pokud – to samozřejmě říkám s lehkou ironií – to někdo neporadil autorům petice, aby dali dohromady těch 75 jmen a adres nejmilitantnějších odpůrců současné Putinovy politiky vpředvečer oslav výročí konce druhé světové války. Je to věc, která má více příčin a může mít ještě mnohem více důsledků,“ míní politolog.
Psali jsme:
Rozhodně nemůže přejít bez povšimnutí vyjádření bývalého studentského vůdce a nyní zvláštního velvyslance ČR pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky, který v rozhovoru pro server Neovlivni.cz promluvil o systému, jakým dle jeho pozorování Rusové obsazují „nová“ území. „Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku,“ uvedl doslova velvyslanec Bartuška. Jeho slova „prostě je upálili“ přiměly poslance ČSSD Jaroslava Foldynu k ostré reakci na Facebooku: „Tak to už je vrchol, co za póvl se najde na MZV.“
Fotogalerie: - Pohřeb Grosse
Amorální výrok zvláštního velvyslance ČR k brutálnímu vraždění v Oděse
Podle Zdeňka Zbořila se Bartuškovými slovy musí zabývat ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, nebo dokonce vláda. „To je výrok, který může mít tím, že ho vyslovil vysoký vládní představitel, vliv na českou zahraniční politiku. A dost dobře si neumím představit, jak pojede pan Bartuška zastupovat Českou republiku na jednání s energetickými partnery v Rusku. Ale především jsou ta slova, která pronesl, vyjádřením neuvěřitelné neúcty k těm mrtvým z Oděsy, ať už je zapálil, kdo chtěl. Říct, že je to návod, jak se máme chovat vůči Rusům a že tím se ten problém vyřeší, je jednak politická naivita, jednak hloupost a také vysoce amorální postoj člověka, který je reprezentantem České republiky na dost vysoké úrovni,“ upozorňuje politolog.
Připomíná, že Oděsa podobně jako Sevastopol byly už od 19. století významnými námořními a vojenskými základnami Ruska. „Když dnes vidíme, jaký význam to má ze strategického hlediska a také pro ruské vnímání historie, a když víme, že se jedná o válku mezi Ruskem a Spojenými státy, tak když bylo jasné, že se tam chystá vybudování jakési americké základny, nebo alespoň podmíněné pro přítomnost amerických expertů, tak ta situace byla vážná. Jestli by došlo k nějakému spontánnímu povstání nebýt těch drastických událostí, nevím, ale určitě by došlo k vážnému konfliktu mezi těmi dnes sice v skrytu, ale nicméně na Donbasu už proti sobě stojícími americkými a ruskými vojáky. To nic nemění na tom, že tam byli upáleni lidé brutálním způsobem, který bych nepřál panu Bartuškovi ani, aby ho byl třeba i jen svědkem,“ konstatuje Zdeněk Zbořil.
Už nám bude jedno, jestli nás zapálí zrezivělá raketa s nukleární hlavicí
Nynější vývoj na Ukrajině podle něj vyvolává obavy v Evropě, protože na Donbasu poprvé od vypuknutí konfliktu proti sobě otevřeně stojí vojáci dvou velkých armád. „To, jestli jich je šest set, nebo devět set, a jak jsou vyzbrojeni a co vlastně dělají, je druhá věc. Ale jsou to stovky ozbrojených mužů armády, která je nejlépe vyzbrojená na světě. Ze země, která dává, jak řekl nedávno pan prezident Obama, ročně šest set miliard dolarů na svoji výzbroj. A proti ní stojí armáda, která – pravda – není tak perfektně vycvičená a ani tak perfektně vybavená, ale konec konců nás v tom případném konfliktu nebude zajímat, jestli nás tady zapálí nějaká zrezivělá raketa s nukleární hlavicí, anebo jestli to bude ta nejmodernější naváděná super laserovým zaměřovačem,“ vysvětluje politický analytik.
Má obavy, zda jsou americká a ruská strana ještě schopny změnit své militantní postoje vůči druhému a nezatáhnout do toho ještě nějakou třetí stranu. „To mohou být státy, které se rozhodly mimořádně zvýšit své náklady na zbrojení a zřejmě hrát možná i nezávislou vojensko-politickou úlohu v Evropě. Na prvním místě bych jmenoval Polsko a pak kyjevský režim na Ukrajině, jehož prezident říká, že bude mít nejmodernější a nejsilnější armádu v Evropě. To jsou slova do pranice, protože to bude nejmodernější armáda blízko našich hranic. Součástí té armády jsou národní gardy, o jejichž loajalitu se nynější ukrajinský režim opírá, a jsou v ní zařazeny ty slavné bataliony, které neprosluly nějakým dodržováním pravidel vedení války a účastnily se pravděpodobně i těch událostí v Oděse,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Politické špičky Evropské unie pojedou v Kyjevě podle not, které dostaly
Zaujaly ho i informace na webu magazínu Wall Street Journal o tom, jak může vypadat dnešní jednání předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera, předsedy Evropské rady Donalda Tuska a vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federiky Mogheriniové v Kyjevě. „Ve srovnání s dohodami z Minsku je to snižování úrovně jednání. A dokonce bych řekl, že je to danajský dar polskému vlivu uvnitř Evropské unie nebo alespoň těm významným polským představitelům, kteří jsou ve vysokých funkcích v Evropské unii. Oni se možná budou tvářit militantně, ale rozhodně se budou muset bavit o ekonomických podmínkách, ekonomické spolupráci a zejména financování těch ´reforem´, o kterých se stále mluví, i když už nikdo ani neví, co se těmi reformami myslí,“ poznamenává politolog.
Ing. Miloš Zeman
Nechce tu delegaci přímo nazvat subalterními úředníky Evropské unie, ale je to druhá liga za těmi, kteří skutečnou politiku EU a její zásady koncipují. „To je tým, jenž musí dodržovat noty, které dostal. Může se objevit individuální iniciativa některého z členských států, ale může to přinést nejen alespoň dočasné uklidnění vztahů na diplomatické úrovni, ale také jejich další bouřlivý vývoj. Protože takto sestavená delegace bude mít dost práce, aby udržela kurz Evropské unie tak, jak je nastaven vůči Ukrajině a celému konfliktu. Možná jediným výsledkem bude prodloužení sankcí, i když přestávají být účinné a také atraktivní pro spoustu evropských zemí. Jsou ale politickou manifestací společné vůle evropských členských států, na nichž se Evropa ještě jakž takž dokáže shodnout,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
O zdevastovanou Ukrajinu nebude jiný zájem než kvůli materiálním zdrojům
Zcela rozdílný pohled na budoucnost Ukrajiny má prezident Miloš Zeman a jeho rival z přímé volby Karel Schwarzenberg. Zatímco Miloš Zeman řekl v rozhovoru pro agenturu AP, že Rusko nebude chtít východní Ukrajinu kvůli ekonomické devastaci anektovat, bývalý šéf české diplomacie prohlásil při pondělní debatě ve sněmovně, že prezidentu Putinovi jde o celou Ukrajinu a nakonec ji také dostane. „Mně se to zdá jako úvahy laických geopolitiků, kteří se podívají na mapu, rozhlédnou se, kde je Moskva, Kyjev a Praha, a začnou vymýšlet spekulace. Ta geopolitická úvaha nad tím je mnohem vážnější. Je skutečně otázkou, kdo bude chtít platit reformu toho zdevastovaného východu či jihovýchodu Ukrajiny a kdo bude chtít přispívat na obnovu ukrajinské ekonomiky,“ upozorňuje politický analytik.
Uznává, že Ukrajina má obrovský ekonomický potenciál, ale v podstatě téměř nevyužitelný bez jakési formy nové kolonizace. „Řekl bych, že se toho slova ani nemusíme bát a odvolat se na to, že tato oblast měla potíže s útoky z východu, západu i severozápadu. Jen vzpomeňme na polsko-litevské zájmy a kdysi i švédské útoky nebo konflikt s Ruskou říší, jehož oběťmi se stávali lidé žijící na Ukrajině. Do jisté míry mají oba pravdu v tom, že o zdevastovanou Ukrajinu nebude jiný zájem než kvůli využívání zdrojů, spíš materiálních než lidských. Oba pánové sice mají možnost si dovolit luxus věštby nejbližší budoucnosti, ale obávám se, že budoucnost bude ještě složitější, než si oba myslí, a že bude možná pro spoustu lidí nejen na Ukrajině, ale i v jejím nejbližším okolí dost nezáviděníhodná,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Evropa nemá vymyšlený klíč, jak absorbovat vlnu migrace
Ve čtvrtek se uskutečnil summit Evropské unie o uprchlících, na němž bylo dohodnuto ztrojnásobit finanční podporu pro agenturu Frontex, která má za úkol střežit hranice EU. Z nejrůznějších výroků stojí za zmínku komentář německého vicekancléře Sigmara Gabriela. „Víc než tucet členských zemí odmítá přijmout jakékoli uprchlíky, to je nepřijatelné,“ prohlásil. „Vzpomeňme si, že nejenom Václav Klaus zdržoval podpis, ale dokonce jeden z mála českých politiků, který komentoval to, že podle Lisabonské smlouvy bude možné určovat kvóty, byla Jana Bobošíková. Ale vrhli se na ni politici a političtí komentátoři ze všech stran politických, ale i zájmových, a zesměšňovali ji. Už tehdy upozorňovala na to, že kdyby k něčemu takovému někdy došlo, tak bude Česká republika muset – s prominutím – jenom držet hubu a krok,“ připomíná politolog.
Nikdo ani nechce přiznat, že realita překonala očekávání, která se alespoň rámcově definovala v Lisabonské smlouvě. „Dnes se všichni tváří, jako by něco spadlo shůry, jako kdyby ti běženci byli nějací parašutisté, kteří jsou vysazováni z neznámých prostorů na svoje bizarní plavidla a snaží se dostat do Evropy všemi možnými cestami. Zatím ta nejkratší byla ta cesta libyjsko-italská, která už je zřejmě obsazená vojenskými jednotkami evropských států a zejména tedy Itálie. Ale v sobotu už došlo k dalšímu pokusu o vylodění v Řecku. Problém zůstává a Evropa nemá vymyšlený klíč, jak postupovat v obraně nebo v tom, jak absorbovat tu vlnu imigrace,“ tvrdí Zdeněk Zbořil, jemuž připadalo 29 reprezentantů, kteří se nechávali na závěr summitu s úsměvem fotografovat, jako skupina naprosto nezodpovědných dětí, které si hrají na politiku.
Dostaneme kvóty uprchlíků, srazíme kufry a budeme plnit příkazy
Zdálo se, že jejich radost z toho, že je na ně při fotografování dobře vidět, je větší než bolest lidí, kteří prchají do Evropy. „A samozřejmě i Evropanů, kteří se musí na tu imigrační vlnu adaptovat. Velmi málo se mluví o tom, že při tak velkém nekontrolovatelném pohybu obyvatelstva je to vždy ráj pro tajné i veřejné zpravodajské služby, teroristické organizace a skupiny, které jsou ochotné bojovat za své vlastní individuální zájmy bez uznávání jakýchkoli pravidel mezinárodní politiky. Výstup ze summitu se mi zdá být absolutně nezodpovědný a zřejmě celá devětadvacítka nemá v sobě sílu najít nějaké společné a všem vyhovující řešení. Takže se problémem migrace budeme asi ještě dlouho zabývat a na ty kvóty stejně dojde, ať se naše ministerstvo zahraničních věcí nebo kdokoli vyjadřuje jakkoli. Prostě až to rozhodnutí padne, tak srazíme kufry a budeme plnit příkazy,“ domnívá se politický analytik.
Ing. Jana Bobošíková
Rozporuplné reakce vyvolalo setkání prezidenta Miloše Zemana s papežem Františkem. Kardinál Dominik Duka, jenž mu byl také přítomen, uvedl po návratu, o čem spolu hlava českého státu a katolické církve hovořily. „Velkým tématem byla i mezistátní smlouva mezi Vatikánem a Českou republikou, která od roku 2002 čeká na ratifikaci českým parlamentem. Při setkání s papežem pan prezident vyjádřil velmi silnou vůli pomoci ke konečnému uzavření této smlouvy,“ prozradil mimo jiné kardinál. Právě tuto pasáž rozhovoru zveřejnil na svém facebookovém profilu politický a mediální analytik Štěpán Kotrba a doplnil ji jadrným komentářem „Miloši, HOVNO!“
Ani Havlovi se nepodařilo ovlivnit česko-vatikánské vztahy jinak než v okázalosti
„Pana Kotrbu velmi dobře znám a vím, že nejde daleko pro expresivní výrazy a dost často je velmi radikální. Vztah naší republiky a Vatikánu je už od jeho vzniku ve dvacátých letech minulého století velice komplikovaný. A vlastně každá návštěva papeže v České republice, ale stejně tak přijetí nějakého českého politika ve Vatikánu je vždy předmětem mimořádného zájmu a má svoji symbolickou hodnotu. Pan prezident jistě proti vůli řady jeho kritiků v České republice byl na návštěvu k papeži pozván. Velmi důležitým činitelem v tom setkání mohl být právě pan kardinál Duka, který je znám svými přesahy do české politiky a v tomto případě i do vztahů mezi Vatikánem a Českou republikou. A to, že po uskutečnění projektu církevní restituce došlo i na smlouvu České republiky s Vatikánem, je zcela logické,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Komentáře kritizující návštěvu Miloše Zemana ve Vatikánu se zdůvodněním, že tam mohl prezentovat Jindřicha Forejta jako svého chráněnce, prý svědčí o tom, že někdo někomu šlápl na bábovičku a že se jednalo o jiný formát vztahů mezi Českou republikou a Vatikánem. „A teď pravděpodobně začne boj o interpretaci těchto dohod, které jsou zahaleny ještě rouškou tajemství. Zatím nevíme nic jiného než to, co řekl pan kardinál Duka. Faktem je, že problémy mezi státem a katolickou církví nejsou tak jednoduché, jak si lidé myslí. Vždyť ani Václavu Havlovi, o kterém se všichni domnívali, jaký má vliv a s jakou radostí je přijímán u Svatého otce, se nepodařilo ovlivnit česko-vatikánské vztahy jinak než na úrovni jakési okázalosti, ale nikoli faktické realizace nějakého smluvního aktu,“ konstatuje politolog.
S jiným než romským etnikem se podobné problémy neprojevují
Naopak do Česka zavítal generální tajemník Amnesty International Salil Shetty a zveřejnil zprávu, podle níž jsou romské děti v našem školství diskriminovány. Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček k tomu pro ParlamentníListy.cz uvedl, že nejde o žádnou předem danou diskriminaci, ale přirozený stav věcí způsobený tím, že některé děti pořádně neumí česky nebo v životě neviděly knížku. „Ve vyjádřeních Amnesty International nejenom k problému romských dětí se objevují informace, které vypadají jako informace ze zdrojů, které jsou nastaveny jenom jedním směrem, jenom ve prospěch jedné strany. Vzpomeňme si jenom na slavnou zeď v Matiční ulici před léty, vzpomeňme si na kontejnerové byty pana senátora Čunka, co to vyvolalo za běsy,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Poukazuje na to, že do integrace a adaptace romské populace byly investovány nemalé peníze, ale není to nic platné. „Přitom podobné problémy se neprojevují s jiným etnikem, když už nevzpomínám pracovité a adaptabilní Vietnamce, tak copak slýcháme o podobných ghettech, v nichž žili nějací Slováci nebo dnes Ukrajinci či lidé z jiných zemí, kteří k nám přicházejí? Navíc se mi zdá, že zprávy Amnesty International přilévají spíše olej do ohně, než abychom z nich mohli číst inspiraci pro vyřešení problému soužití různých skupin. A také to vyvolává vznětlivou reakci u lidí, kteří se snažili pro tuto záležitost něco udělat. Ačkoli je určitě rozdíl mezi panem Křečkem a panem Čunkem, tak ani jednomu se nedá upřít to, že ten problém vnímají a znají mnohem víc než všichni ti ministři, kteří se jezdívali podívat do těch oblastí se zhoršující se kvalitou života, a mají k tomu co říct,“ tvrdí politický analytik.
Prachmizerný historik Kocáb studuje z pokleslé historické literatury
Blížící se 70. výročí konce druhé světové války inspiruje mnohé k tomu, aby se pochlubili svým výkladem dějin. Zařadil se mezi ně i bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb, když pro ParlamentníListy.cz poukázal na to, že válku zahájily společně Německo a Rusko, že obě tyto armády byly krvelačné a stejně jako teror ze strany Německa byla příšerná i Katyň ze strany Ruska. „Pan Kocáb umí docela dobře fabulovat, ale je to prachmizerný historik. Zapomněl, že Polsko se snažilo jednat s Německem už od roku 1934, ale protože stálo v cestě jeho strategickým plánům, tak neuspělo. A zapomíná, že pakt Molotov-Ribbentrop nevznikl jenom z nějakého perverzního rozhodnutí dvou diktátorů, ale že od Mnichova do srpna 1939 probíhala velice četná jednání mezi Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií, která právě ty dvě západní velmoci různě prodlužovaly,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Jiří Čunek
Spoléhaly, že hitlerovské Německo zahájí svůj výboj proti Polsku, ale tím pádem také proti Sovětskému svazu. „Nezapomeňme, že to v roce 1939 ještě nebylo tak daleko od bolševické revoluce, která byla pro ty západoevropské země přízrakem. Ten pakt jenom oddálil útok na Sovětský svaz o nějaké dva roky. Takže ta historická skutečnost je jiná, než o ní mluví pan Kocáb, který zřejmě studuje z nějaké pokleslé sekundární historické literatury. Výboj německé nacistické armády byl přímo postaven na fyzické likvidaci národů a skupin obyvatelstva v různých zemích Evropy, ale zejména na východě a ta území měla být osídlována německým obyvatelstvem a princip genocidy byl součástí vojenské taktiky Německa,“ zdůrazňuje politolog.
Genocidu měla německá armáda v základech svého dobyvatelského plánu
Nelze zapomenout na to, že útok na východní frontě byl od samého začátku provázen taktikou spálené země. „Co nedokázala německá armáda zničit a koho nedokázala pozabíjet, to byla jen technická záležitost, protože nestačili ty svoje úkoly naplnit. Proto to neváhali opakovat v roce 1942 a pak při ústupových bojích. Takže výroky pana Kocába jsou velmi odvážné. Má pravdu v tom, že válka byla vedena mimořádně krutými prostředky, ale když už mu jde o tu Katyň, tak by neměl také zapomenout na Babí Jar, kde během dvou dnů vystříleli Němci a jejich ukrajinští pomocníci 33 tisíc Židů přímo bestiálním způsobem. A na fyzickou likvidaci různě klasifikovaného obyvatelstva východních zemí. Genocidu měla německá nacistická armáda v základech svého dobyvatelského plánu, kdežto sovětská armáda se někdy zmateně, někdy neorganizovaně, ale přece jen bránila tomuto masívnímu útoku,“ říká Zdeněk Zbořil.
Na závěr si nechal poznámku k Liberlandu, nové zemi na západním břehu Dunaje, kterou letos 13. ledna vyhlásil Čech Vít Jedlička. „Ukazuje se, jak absurdní jsou pravidla mezinárodní politiky a kde je začátek a konec mezinárodních dohod. Stejně absurdní je, když se uplatňují lidská práva s krvavýma očima a šíří se pomocí válek nebo vojenských operací. Tohle je zajímavé z politologického hlediska. Pan Jedlička to jistě nedělá z plezíru, ale zajímá ho, jak na to zareaguje politická elita. Když to vyhlásí Bolek Polívka na Valašsku, tak je to taková legrace, protože on se ani netají tím, kolik toho vypije a jak ho to baví se s kamarády hádat o to, zda má být na Valašsku království, či ne,“ podotýká politický analytik.
Když může být Andorra či Lichtenštejnsko, proč by nemohl být Liberland
Ale tady jde o docela konkrétní pokus nějakého člověka zeptat se, zda je možné usilovat o právo na sebeurčení až do odtržení. „A když může být Andorra, Monako a Lichtenštejnsko, tak proč by nemohl být Liberland. Mimochodem africká Libérie také vznikla jako plán afrických otroků, kteří se chtěli vrátit ze Severní Ameriky a založit si nějaký ideální Sluneční stát. Že to dopadlo špatně, je druhá věc, protože lidské síly, zejména pokud se věnují nějakým závažným politickým reformám, jsou slabé. Ale zajímavé není jenom to, že pan Jedlička to vyhlásil, ale zajímavé jsou ty reakce lidí, kteří si s tím nevědí rady. Přitom ta situace není o moc složitější než vyhlášení svobodného Československa na části bývalého Českého království a Markrabství moravského,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
