Lukin je přesvědčen, že vztahy Ruska se Západem byly nastaveny chybně již na samém počátku, tedy po rozpadu Sovětského svazu. Zmiňuje v této souvislosti tzv. post-sovětský konzenzus, který charakterizuje jako stav, kdy byly vzájemné vztahy a do jisté míry fungující spolupráce založeny na vzájemných ústupcích. Ty však podle něj museli vždy dělat především Rusové. Zatímco Rusko bylo schopno vzdát se některých sfér vlivu, Západ naopak nepřestal s exportem „demokracie“ do zbytku světa.

Podle Lukina považují ruské autority řeči Západu o potřebě nastolit na celém světě západní demokracii za pohádky pro děti. Ruští politici, ale i obyčejní Rusové spatřují ve snahách Západu pouze touhu stát se hlavní světovou silou. Západ podle Lukina uvažuje stejně jako v dobách studené války. Také dnes dává najevo svoji jedinečnost a přesvědčení, že jeho pohled na věc je jediný správný. Lukin takový postoj nazývá „primitivní kulturní šovinismus“ a připomíná, že ten je vlastní primitivním kmenům po celém světě.