Problémy s nedostatkem bankovek Rakousko-uherské banky se staly předmětem řady jednání československých politiků a národohospodářů. Možné řešení se objevilo již 30. října 1918, kdy na poradě zástupců českých peněžních ústavů v Zemské bance království Českého vrchní ředitel Ústřední banky českých spořitelen Antonín Weinzettl doporučoval, aby bylo vydání nových bankovek svěřeno Zemské bance a drobné bankovky vydaly spořitelny.

Jen o deset dní později (9. listopadu 1918) představil Karel Engliš na schůzi Národního výboru návrh zákona řešícího tuto problematiku, který byl o deset dní později schválen. Zákon č. 49/1918 Sb. z. a n., o zavedení obchodních platidel, zmocnil Zemskou banku království Českého vydávat bezúročné poukázky na vlastní bankovní pokladnu, jež měly být směnitelné v bankovkách Rakousko-uherské banky. Tyto nově emitované „peníze“ měly mít obchodní krytí a byl jim přiřčen zákonný oběh.

Vedení Zemské banky se obrátilo na nejvýznamnějšího českého umělce Alfonse Muchu, který je ztvárnil na konci roku 1918. Návrhy, jež vznikly ve spěchu, obsahovaly figurální a ornamentální motivy a svým charakterem vycházely z uměleckého cítění 19. století. Poukázky se nakonec neuplatnily, neboť důvody pro jejich vydání pominuly. Vyrobeno jich bylo přes 12,5 milionu kusů (10 K a 20 K), jež byly následně zničeny.

Z hlediska Rakousko-uherské banky se jednalo o důležité porušení emisního privilegia, a proto se snažila ministra financí Aloise Rašína přimět, aby zákon nebyl nikdy uveden do praxe.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera z 29. 11. 1918