V podmínkách bipolárního světa a gradace studené války, po známých revoltách (NDR 1953. Maďarsko 1956 a Polsko 1956) byli nuceni pozorně analyzovat všechny možné geopolitické dopady a nečekané hrozby všech případných změn i výskyt relativně nepodstatných odlišností uvnitř sovětského mocenského bloku. Po sesazení N.S. Chruščova (1964) se sice podařilo poněkud utišit domácí plamenné teoretické diskuse o podstatě a roli marxismu – leninismu v současném světě, doznívaly zásadní spory o tom, které netradiční názory lze považovat ještě za socialistické a které je nutno již odmítnout jako revizionistické; kde jsou přesně hraniční meze, kam je možno ještě jít a neposkvrnit přitom učení velkých klasiků ML. V jednotlivých socialistických zemích východní Evropy ovšem myšlenkový kvas dále nazrával a nenápadně posunoval strnulé bariéry doktrinálních dogmat, např. se prosazovala módní (netřídní a proto zcela nepřijatelná) teorie konvergence apod., celkově nazíráno se zde nebezpečí revizionismu rapidně zvyšovalo!

V řadách nejvyššího sovětského vedení – politického byra a sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vyvolávaly jednotlivé konkrétní odchylky od jimi daných strnulých norem oprávněné obavy. Pomocí rozsáhlého aparátu (od akademických institucí, zastupitelských úřadů, speciálních složek bezpečnosti a armády až po tajné sítě důvěrníků - občanů jednotlivých východoevropských států) Sověti neustále detailně mapovali a důsledně kontrolovali veškeré dění ve svém bloku. Obávali se totiž, že by v důsledku event. ztráty úplné kontroly nad těmito socialistickými zeměmi mohli přijít o své zasloužené výdobytky, územní zisky z druhé světové války a ohrozili by tím zářnou budoucnost SSSR i celého bloku!

Po roztržkách s Jugoslávií, Albánií a Čínou je znepokojoval vývoj v Rumunsku, které se - vinou Chruščova po jeho nedomyšleném schválení odchodu sovětských okupačních vojsk v r. 1958 - začalo chovat relativně nezávisle na požadavcích sovětského vedení. Rumunsko zůstávalo členem Varšavské smlouvy a RVHP, nebylo však ochotno pořádat na svém území společné manévry a snažilo se hrát nezávislou čínskou kartu. Jeho případná ztráta – vzhledem k poloze Rumunska uvnitř bloku – by zřejmě nebyla úplně fatální, avšak existence dalšího takového „Rumunska“ byla pro sovětské vedení již zcela nepřijatelná!

Nejen z hlediska geopolitické polohy byl případ Československa diametrálně odlišný a rozhodné řešení jeho nebezpečného experimentování s novým modelem socialismu bylo považováno za zásadní (a pro všechny ev. následovníky výstražné)! Ideologicky nepevná a rozhádaná KSČ s nejednotným vedením nedávala záruky dobrého partnerství. ČSSR leží na samotném rozhraní bipolárního světa, má bránit západní hranici našeho bloku, avšak síla a úroveň její armády je nedostatečná. Novotný přitom stále odmítá umístit na čs. území sovětské posádky! Nepokoje studentů, spisovatelů apod. se nakažlivě přenášejí do Polska a NDR; národnostní rozpory mohou povzbuzovat obdobná nacionální hnutí v dalších zemích i v Sovětském svazu! Velmi nejisté výsledky slibuje realizace problematické ekonomické reformy., kterou navíc Šik podmiňuje uskutečněním předchozí reformy politické!

V prosinci 1967, když si pozval první tajemník ÚV KSČ a čs. prezident A. Novotný generálního tajemníka ÚV KSSS do Prahy - formálně sice na „lov“, fakticky však na pomoc zachránit mu oba posty; letěl Brežněv s myšlenkou na potřebné změny v ČSSR, na uskutečnění nutné personální výměny. Jeho slova „Eto vaše dělo“ znamenala souhlas: Odvolejte si Novotného z funkce prvního tajemníka! Na zasedání sovětského politbyra 18. ledna 1968 přiznal Brežněv osobní podíl a odpovědnost za výběr A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka. Vzájemné kontakty mezi oběma genseky byly mř. intenzivní a velmi osobní, často si vzájemně volali. Také sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko velmi podporoval volbu Dubčeka – je to čestný a nám velice oddaný člověk, skutečný přítel SSSR!