Naopak bývalý hradní protokolář Miroslav Sklenář, který je nyní vedoucím kabinetu ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé), by byl smířlivý. Podobné situace zažil i za své praxe a jsou podle něj akceptovatelné v rámci takzvané akademické čtvrthodiny. Řekli to ČTK.

Pana Špačka si vážím jako slušného člověka.

Zkušeného a znalce prostředí prezidentské kanceláře. Pokud bych hledal na dané téma odborníka, tak je ten nejlepší. To je fakt.

A právě proto mě překvapilo, že se, zřejmě bez znalosti všech okolností, vytrženo z kontextu, které tomuto zpoždění přecházely, nechal vtáhnut novináři do hry zvané „Hurá na Babiše, sláva Pavlovi.“

Zde je ten kontext.

Babiš později podotkl, že od úterý trávil čas na výjezdu v Moravskoslezském kraji a vrátil se až ve čtvrtek večer kolem 22:30. Musel si ještě vybalit, vyřešit poštu, připravit se na návštěvu belgického premiéra a spát šel o půlnoci. Požádal proto ve čtvrtek ráno vedoucí úřadu vlády Tünde Barthu o posunutí schůzky na Hradě na 9:00. Z prezidentské kanceláře ale odpověděli, že to bohužel nejde.

Čas nejde posunout zpět. Premiér nedostal z Hradu na vybranou

V tom případě měl Pavel se zpožděním počítat. 

Babiš to nepřešel mlčením. Ale Palovi a jeho poskokům vadí, že premiér nepřišel celý posypaný popelem.

Ladislav Špaček pokládá čtvrthodinové zpoždění premiéra Andreje Babiše (ANO) při návštěvě Pražského hradu za závažný prohřešek proti protokolu, který je neomluvitelný.

A morálním ikonám opozice a novinářů spřízněných s Hradem se dmou prsa pýchou, že taková skutečná veličina etiky stojí na jejich straně.

Pan Špaček je sice „mistr etikety“ (pravidel společenského chování), není však mistrem etiky (morální filozofie). 

Ale faktem je, že čistě sémanticky je to protimluv (oxymóron). Pokud definujeme slovo „neomluvitelné“ jako „něco, co nelze omluvit“, pak jakýkoliv pokus o omluvu logicky selhává už v definici. A doufám, že si je toho „mistr etiky“ vědom.

Pan Babiš použil větu, která je pro takový účel pravdivá. „Nějak mi to nevyšlo“

Pokud by použil slovní spojení „ Omlouvám se, nějak mi to nevyšlo.“. Vlk by se nažral a koza zůstala celá.

Ale co chudáci mnozí novináři by neměli „sólo kapra“. Jak by si vydělali na živobytí a pitný režim?

Polopravda není lež. Etika a mnozí novináři? Oheň a voda.

Pan Babiš ještě po pravdě podotkl, „Nejsem Pavlův podřízený.“ Což je nevyvratitelný fakt.

Vytrženo z kontextu, ráj pro média. Mají o čem psát.  

Ladislav Špaček sám nejlépe ví, jak je těžké sladit schůzky politiků.

Byl v těsné blízkosti pana Václava Havla.

O něm se traduje, že dochvilnost nebyla jeho doménou.

A nikdy jsem se nesetkal s tím, že účastníci jednáni s prezidentem Havlem dělali takový tyátr kolem několika minut zpoždění. Ani jedna strana.

Nikdy se o to média nezajímala.

Je zajímavé sledovat tento kontrast v politickém stylu. Václav Havel skutečně přinesl do prezidentské funkce „disidentský" a bohémský přístup, který byl založen na improvizaci a intelektuální tvorbě, často v nočních hodinách.

Tento styl byl vnímán jako lidský, byť pro protokolární oddělení představoval výzvu.

Srovnání s nynějším prezidentem Petrem Pavlem, který naopak reprezentuje odlišný přístup – voják z povolání s důrazem na přesnost, řád a strukturovaný program, což je styl, který někteří vnímají jako důsledek jeho předchozí kariéry a jiní jako záruku stability.

Jde o dva naprosto odlišné přístupy k výkonu funkce:

• Havel: Umělec, intelektuál, improvizátor.
• Pavel: Profesionální voják, důraz na protokol.

Toto srovnání ukazuje, jak různé osobnosti a jejich profesní zázemí formují výkon prezidentského úřadu.

Ale pokud vím, tak funkce prezidenta nepředpokládá vojenský styl vedení úřadu a vládnutí. Nejsme prezidentský, ani poloprezidentský stát. Jsme parlamentní demokracie.

Petr Pavel měl nechat vojenské manýry v kasárnách, a pokud toho není schopen, neměl být ani kandidátem na prezidenta.

Stále jsou v něm hluboko zakořeněny manýry generála a komunistické myšlení. A ten soudruh v něm se těšil, že premiér rozrazí celý udýchaný dveře a bude přes celý sál volat: „Mea culpa, mea maxima culpa" a prezident ho jako soudruh učitel pohladí po hlavičce a soudružsky ho pokárá. „Andreji, ale už se to nebude opakovat." „Nebude, slibuji, soudruhu generále, pardon, soudruhu prezidente, nebude."

A po tomto představení a ukojení ega soudruha prezidenta, v 9,00 hod. což byl požadavek na posunutí schůzky, mohlo jednání začít. A vše se patrně stihlo. Ani jedna ze stran si nestěžuje na časovou tíseň.

Jen soudruh prezident stále dupe nožičkou a křičí, „ale ta kačenka – ( míněno schůzka NATO v Ankaře) je moje." 

„A když mi ji nedáte, tak já si na vás budu stěžovat u ÚS, tedy kompetenčně. A tatínek vám vyhlásí válku."

Takže pokud prezidentovi vadil odsun na 9,00 hod, měl schůzku zrušit a domluvit jiný termín.

„Čas nelze vrátit zpátky jako film. Je mnohdy proti nám". 

Psali jsme:

Jiří Halík: Titanic aneb Ekonomika států EU. Věřte – nevěřte

Jiří Halík: Vlastizrádci, idealisté a užiteční id*oti aneb Pravdu neumlčíš

Jiří Halík: Kdo tahá za nitky na FF UK Praha?

Jiří Halík: Sebeúcta a morální vlastnosti, nebo sebedestrukce a nemorální vlastnosti prezidenta