Snad nejlépe nám to připomněl jeden redaktor Parlamentních listů, který bezprostředně pozoruje nepokoje v Paříži tzv. žlutých vest namířených nejen proti zvýšení spotřební daně z nafty a benzínu, ale vůbec proti politice Emanuela Macrona, kdy jedna sedmdesátiletá dáma vzpomínající na revoltu v létě 1968, která chtěla svrhnout nejen jařmo kapitalismu, ale vše zkorumpované po roce 1945 (mimochodem naše Pražské jaro byť v jiném kontextu chtělo to samé) se slzami v očích se těchto nových nepokojů účastní, protože ještě jednou chce pocit svobody zažít.

Před rokem a půl byl Emanuel Macron zvolen prezidentem Francie jako světlonoš jednotné, čti centralizované dirigistické Evropy a člověk, který má vrátit Francii její velikost.

Dnes se Francie ocitla uprostřed pomalu revolučních nepokojů, protože Macron není pokrok, ale naopak chce vrátit vše zastaralé, co už odumřelo a navíc to chce vynucovat silou. Zatímco před rokem a půl zaplavily ulice jeho stoupenců myšlenkově prakticky totožných s našimi sorosovci a havlisty z Chvilek pro milióny namířených proti Zemanovi a Babišovi, dnes je Champs – Elyséé naopak plné obyčejných lidí, kteří mají hluboko kapsy a odmítají fantasmagorické recepty svého prezidenta.

Jistě se k Macronovi v budoucnosti ještě vrátím. Ale jedno je už dnes jisté: