Zájem o historii, jako o důležitou dimenzi lidské existence a národů, se táhne od antiky. Vždy tady byla snaha zachytit pravdu o důležitém dění, majícím širší dopady. V historii tkví kořeny některých našich hodnot a přístupů. Přestože se stává stále obtížnější stopovat relevantní vztahy mezi minulostí a přítomností, zvláště za účelem poučení se z historie, tak poctivý zájem o historii je nezastupitelný. Problém je s poctivostí ve vztahu k historii. Pokusím se naznačit nejvýraznější aspekty přístupů k historii v kontextu určité kontinuity od středověku. V podtextu se odráží určité hodnoty nebo jejich absence, související s křesťanským či církevním učením.

Proměny ideových kořenů v přístupu k historii

Ve středověku šlo hlavně o dějiny církve, panovníků i válek v poměrně úzkém kontextu. Tyto přístupy, kromě následků, šly mimo obecný lid, který žil svou historii ústním podáním, tradicemi, kulturou, neboť vzdělání církevních škol bylo v latině a bylo pro úzkou vrstvu privilegovaných. K velké nelibosti církve se hlasy pro obecnou dostupnost vzdělání v mateřských jazycích ozývaly již od pozdního středověku, kdy také vznikalo povědomí o ceně vznikajících národů – u nás Hus, Chelčický, Komenský – s myšlenkou rozvíjet duševní a mravní schopnosti lidí dané Bohem k užitku jejich i společnosti. Jinými slovy, usilovalo se o to, aby lidé měli možnost rozvíjet svůj duševní a mravní potenciál. Je to zásada stále aktuální a relevantní k získávání znalostí, včetně historie, vedoucí k rozvíjení obecného pokroku. Našla částečně uplatnění v české reformaci v 15. a 16. století, ale jak se tam učila historie, není jasné. Problém byl, že katolická církev v podstatě koncept pokroku neuznává, život je v jejím pojetí přípravou na posmrtný život a „cestu ke spasení“ má ve své moci církev. Rekatolizací po Bílé hoře, církevním a panovnickým absolutismem, byl nadějný vývoj na větší svobodu lidí, včetně zkoumaní „pravdy poznané“ a myšlení, v českých zemích násilně zastaven. Znalost reformace byla tvrdě potlačena, neboť mohla být lidem zdrojem znalostí, poučení i větší sebeúcty. Katolická církev nahradila tyto dimenze ne zdravou pokorou, ale ponížením lidí a nevzdělaností. Jiná situace byla v protestantských zemích, zvláště v Anglii, ale to katolická církev považovala za kacířství.

Život většiny lidí byl žebrácký

Trvalo téměř století a půl, než osvícenské myšlenky začaly církevní absolutismus, spojený s obecnou nevzdělaností, pomalu, ale jistě podemílat humanitním pojetím člověka, respektem k jeho pozitivnímu duševnímu potenciálu, k pozemskému životu, principem svobody, spravedlnosti a rovnosti lidí. Neméně důležitá byla víra, že znalosti, věda, umožní obecný pokrok, neboť život většiny lidí byl žebrácký. Zmiňuji tento fakt proto, že některé konzervativní přístupy nepřátelské k osvícenství se nám v současnosti začínají vracet. Osvícenské hodnoty, včetně prosazování vědy jako legitimní, se začaly promítat do vzdělání, napřed nehumanitního, mnohem obtížněji do humanitního, zvláště do zkoumání historie.

V čem byla katolická církev nepoužitelná

Někteří čeští obrozenci, navzdory pronásledování katolickou církví, se začali problému dotýkat již v polovině 18. století, neboť vnímali pobělohorský útlak jako v nesouladu s křesťanstvím a potlačení znalostí o reformaci jako nesoulad s pravdou. Je dostatečně dokázáno, že řada českých obrozenců však měla o reformaci značné znalosti (J. B. Čapek). Jak začala stoupat nutnost obecného přístupu k základnímu vzdělání v mateřských jazycích, vzhledem k tomu, že habsburská říše zaostávala za západní Evropou, musel se úkolu ujmout v 70. letech 18. století stát a zavedl povinnou šestiletou školní docházku, neboť katolická církev byla v tomto ohledu nepoužitelná. Čeština se velmi omezeně začala používat na některých německých ústavech, byla zavedena stolice českého jazyka na pražské univerzitě i ve Vídni, ale trvalo několik desetiletí, než vláda začala povolovat české střední školy. Výuka dějepisu byla samozřejmě v souladu s katolickým charakterem říše. Ještě ve 20. letech 19. století Bernard Bolzano nabádal na Univerzitě Karlově české studenty, mající ve srovnání s německými malé sebevědomí, aby se zajímali o svou slavnou historii.

Za vlastenecké postoje byly existenční a trestní postihy

Pozitivní aspekty české historie byly většinou jen jinotajnou doménou divadla, většinou kočovného, začínající literatury, kronikářské tradice, která byla v českých obcích unikátní. V době josefínské vzniklo několik menších publikací o české historii, začala vznikat i česká žurnalistika, v době metternichovského absolutismu bylo obojí potlačeno. Těsně předtím, než Palacký začal vydávat své monumentální dějiny českého národa, J. K. Tyl hledal v historii poučení pro současné úsilí lidu o své povznesení, což byl v podstatě demokratický požadavek. Úroveň zmíněné šestileté povinné školní docházky není v literatuře příliš pozitivně hodnocena. Nebyli učitelé a docházka byla kvůli vzdálenosti škol sporadická a učily se jen základní tři, čtyři předměty. S postupným vzděláváním učitelů se situace lepšila. Střední školy, které se v habsburské říši začaly postupně zakládat, byly německé a národnostně a politicky nerovnoprávní Češi s velikými obtížemi dostali určité možnosti o více jak půl století později. Úroveň výuky historie závisela na znalostech a odvaze českých učitelů, neboť za vlastenecké postoje byly značné existenční a trestní postihy. V literatuře máme desítky příběhů statečných učitelů vlastenců, kteří opatrně vnášeli povědomí o české reformaci jako slavné době českého národa. To se rychle šířilo. Po zavedení parlamentarismu koncem 60. let se právně situace poněkud zlepšila pro zakládání českých škol. I když nebylo snadné získat vládní povolení, čeští politici vyvíjeli trvalé úsilí. Vykládat českou historii z hlediska národa, vlasteneckých aspektů, bylo ovšem stále velmi riskantní. Příznivější podmínky byly na skromném počtu dívčích škol, které byly soukromé, vybudované z veřejných sbírek (podobně jako většina budov chlapeckých škol).