Úžasným divem současnosti je, že si naše společnost i přesto zachovává funkčnost a že nenávratně nezkolabovala. Je sice slyšet jeremiády o vypařující se solidárnosti mezi rodiči a dětmi, mezi sociálními vrstvami, pokyvuje se hlavou nad vzdouvající se vlnou agresivity ve školách, ale navzdory tomu neumírají až na výjimky staří lidé houfně na ulicích a hlad u nás nenafukuje bříška dětí. Česká společnost si na sebe s jemným odporem zvykla a nečeká zázraky. Tsunami lačnosti se vyřádilo v devadesátých letech při privatizaci a další obří přesuny majetku se už dnes odehrávají ve zprofesionalizovaném zákulisí, aby tolik nedráždily. Planetární kluzký čas se v České republice děje bez událostí. Žijeme od jednoho průzkumu veřejného mínění ke druhému, hlídáme úroky hypoték, chodíme volit a rok nám rytmizují jen prázdniny a Vánoce se silvestrem. Náš život připomíná splátkový kalendář. Nejvíc však dlužíme sami sobě.

Generace, která vstoupila do fyzikálně chápaného světa, byla zvyklá na to, že předměty kolem ní nejsou příliš sofistikované, ale zato vydrží dlouho a dají se opravovat. Není divu, že ji dnes dráždí přístroje na jedno použití, domy rozpadající se po dvaceti letech, neopravitelné stolní lampy a nezdůvodnitelné plýtvání obalovou technikou. Skutečností bylo většinou prostě to, na co se dalo sáhnout a co prošlo zrakovou evidencí. Hmatatelnost lidskýma rukama vyrobeného světa se rozpustila ve fluidním pomyslu digitálna, jehož zdroje jsou nezbadatelné. Iluze o nekonečných komunikačních možnostech dneška se rozplyne v okamžiku, kdy má vnuk vysvětlit babičce, proč ho tak baví jeho oblíbený youtuber. Prožíváme civilizační obrat srovnatelný s neolitickým objevem zemědělství. Jenže proces jako by se přepóloval. Od tisícileté usedlosti se lidé oddávají nomádství, i kdyby to mělo být jen ve virtuální dimenzi. Posečkat ve vteřině, ocenit vztah, zvážit smysl činu se stává nepotřebným v odkázanosti na rychlost změny. Hospodinem se stal dynamický komfort.