Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tomského (+ 2. část), Přemysla Rabase, Romana Šmuclera, Josefa Mlejnka, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Pavla Žáčka, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky,  Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka či Džamily Stehlíkové.

Platnost asociační dohody mezi Ukrajinou byla odložena o rok. Europoslanec Štětina běduje, že jde o ústupek Rusku, Luboš Palata dokonce píše o „mnichovanství“ EU vůči Ukrajině. Co odklad znamená a o čem svědčí? Zopakujme, proč by podle mnohých hlasů asociační dohodu v tomto znění Ukrajina podepisovat neměla. A čistě teoreticky… Mohlo by se stát, že dohoda vůbec nevstoupí v platnost?

Mám dojem, že Štětina i Palata mají ze svého pohledu pravdu – odklad platnosti ekonomické části asociační dohody je zcela určitě snahou EU neeskalovat dál (zatím jen obchodní) konflikt s Ruskem a hledat platformu pro jednání. Trochu se přitom ale mlčí o tom, že sám ukrajinský prezident Porošenko požádal šéfa Evropské komise José Manuela Barrosa, aby Unie „zvážila možný odklad snížení nových celních tarifů na dovoz evropských produktů na ukrajinské trhy“, jinými slovy prezident brání Ukrajinu a zbytky její ekonomiky před naprostým zničením pod záplavou bezcelního evropského a často dotovaného zboží. Jsme tedy vlastně v situaci obdobné té z loňska, kdy byl Janukovyč svržen za to, že ze stejných důvodů asociační smlouvu nepodepsal… Puč, válka, tři tisíce mrtvých, nenávist mezi západní a východní Ukrajinou až za hrob a jsme zase v bodě nula. Ukázka geniality strůjců a sponzorů Majdanu.

Nyní tu byl navíc souběh dvou hrozeb – Kyjev se totiž bojí nejen unijního zboží. Při třístranných jednáních mezi EU, Ruskem a Ukrajinou dostala Moskva možnost sepsat své námitky vůči asociační smlouvě a minulý pátek dodala do Bruselu „katalog“ obsahující více než dva tisíce bodů. Pokud by je měl někdo do asociační smlouvy zanést, nic by z ní nezbylo, a tak tedy vznikl kompromis s odkladem – Rusko totiž hrozilo, že pokud smlouva vstoupí v platnost, zavede na ukrajinský dovoz clo a „zruší“ tak ukrajinskou ekonomiku ze své strany.

To v zásadě znamená, že se Ukrajina a hlavně její ekonomika ocitla mezi dvěma ohni, a než někdo vymyslí způsob, jak by se země mohla „rozpůlit“ a ekonomicky výhodně spolupracovat jak s EU, tak i s „ruským“ Celním svazem, raději se zvolila alibistická varianta odkladu.

Otázka, jestli dohoda vůbec někdy vstoupí v platnost, je vzhledem k okolnostem na místě. Ukrajinský ministr zahraničí Klimkin mluví o „pesimistických“ scénářích, které už dnes počítají se čtyřmi, pěti lety. Český eurokomisař Štefan Füle v pátek Kyjevě vypouštěl „zkušební balónky“ zcela novátorského typu a tvrdil, že nastal čas navázat oficiální vztahy mezi EU a „ruským“ Eurasijským svazem a zahájit jednání o vytvoření zóny volného obchodu mezi EU a „ruskou“ Celní unií. V podobném duchu se vyjádřil i Barroso, ale Kreml na tyto návrhy zatím nijak nereagoval. Naopak, ruské ministerstvo zahraničí v posledních dnech vydává prohlášení, z nichž je patrné, že už ho jednání s nevypočitatelnou Unií, která uvaluje sankce a týž den nabízí sjednocení od Lisabonu po Vladivostok, nebaví. Nebo rovnou unavuje. Na ruský trh už namísto unijního zboží proudí produkce z Asie, Latinské Ameriky, Blízkého východu… Pokud se EU bude chtít vrátit ke své pozici z časů před prvními sankcemi, bude asi muset Rusku nabídnout mnohem víc než „jen“ odklad asociační dohody. A pak budeme moci začít mluvit o skutečné prohře Západu v „konfliktu“ s Ruskem (a jeho spojenci).

Ukrajinská politická reprezentace se přeskupuje a proměňuje, zaznívají z ní každopádně silná prohlášení o znovuzavedení jaderných zbraní do ukrajinského arzenálu, o deseparatizaci Donbasu a o brzkém vstupu do NATO. Kteří politici podobná rétoricky radikální prohlášení myslí vážně a kteří si jen ,,honí triko“ před volbami? Mohou volby něčemu pomoci?
Blouznivé teze o obnovení jaderného statutu jsou podle mého dokonalou ukázkou nejen předvolební hysterie, ale také snahy uchovat Kyjevu tvář a alespoň jakýs takýs „světový význam“ v době, kdy už je stále jasnější, že Ukrajina je už od počátku Majdanu nikoli cílem globální politiky a zájmů, ale slouží jim jen jako hřiště, i když s ohledem na situaci by byl lepší pojem „polygon“. Blížící se volby politiky pudí říkat divné a divoké věci, což je obecně platný jev, nicméně na Ukrajině mohou určit nejen budoucí politickou tvář většiny území, ale navíc i určit, které oligarchické bloky se jako první dostanou k miliardám z EU, MMF nebo USA. Důležité je, že Donbas na svém území žádné volby nepřipustí a – ať někdo chce, nebo nechce -- je třeba ho vnímat jako svébytnou územní entitu. To je vlastně ten největší rozdíl mezi situací, v níž asociační dohodu odmítl Janukovyč, a dneškem, kdy se dohoda ztrácí za Porošenka. Ukrajina je menší o Krym a Donbas.

Mezinárodní organizace reportují o nesmírných krutostech, které mají páchat obě strany konfliktu, tedy složky ukrajinské armády i separatisté. Laicky řečeno… Kdo se zatím jeví být krutější? Které složky obou armád mají na svědomí údajné vraždy, únosy, mučení, drancování apod.?

Opravdu nevím, která strana je krutější, ale obecně je přece jasné, že války jsou kruté a to na obou (nebo na všech) válčících stranách. Všechny války jsou kruté.

Na Západě jsme si zvykli, že neukazujeme oběti svých agresí v Afghánistánu, Iráku, Libyi a podobně, takže se uměle uklidňujeme, že naše války jsou jako by humánní nebo tak něco. Zabijeme v Iráku 1,6 milionu lidí, ale je to tak nějak čisté, lidské, přijatelné. Pouhé číslo bez tisíců hektolitrů krve a urvaných hlav a končetin. Můžeme se pak rozčilovat a děsit nad brutalitou Islámského chalifátu, který zcela „necivilizovaně“ ukazuje na videu stínání hlav. Jsou to divoši, zatímco my útlocitní civilizovaní přece své oběti v televizi neukazujeme.

Váš redakční kolega Martin Hekrdla napsal, že odložením platnosti asociační dohody zvítězil ,,Merkutin“, tedy jistá koalice Merkelové a Putina, která chce klid, stabilitu a dohodu. Současně varoval, že to může být krátkodobé vítězství. Podle Vás… převládá v evropské politice touha uklidnit půlroční ukrajinský konflikt, například nutnosti bojovat s Islámským státem, nebo ,,Merkutin“ bude odsunut další jestřábí politikou vůči Rusku? Jak predikovat západo-ruské vztahy v následujících letech a měsících?
Martinův komentář, podle mého, situaci popsal trefně a souhlasím s tím, že ani nynější „zklidnění“ nemusí nic znamenat. Je přitom ale skoro jedno, jestli „v evropské politice převládá touha uklidnit půlroční ukrajinský konflikt“, jak říkáte, protože EU dnes mluví mnoha hlasy a navíc různé členské státy jsou loajální různým „pánům“, tedy ne vždy Bruselu a Berlínu. Totéž platí i pro Kyjev, a tak je vše dál otevřené a žádný z katastrofických scénářů bychom ještě neměli vytrhnout z bloku, zmuchlat a zahodit.

Co se týče dalšího vývoje vztahů „Západ-Rusko“, mám za to, že je vše hlavně v našich rukou. Od druhé světové války a pak hlavně po zhroucení sovětského bloku jsme si navykli, že svět „běží“ podle našich přání. A najednou je tu Čína. Najednou je tu Rusko, Indie, státy BRICS, Latinská Amerika, stále sebevědomější Afrika. Nejsme zvyklí na to, aby nám někdo odmlouval, a jakmile tak učiní, trestáme, ať už sankcemi, nebo vojenskými agresemi zcela mimo mezinárodní právo. Nicméně, Rusko se Západu vzepřelo v případě Sýrie a nyní nás nutí ke kompromisu i na Ukrajině. To musí být hrozná rána ješitnosti lídrům Západu a jejich velmocenským návykům. Další vývoj proto bude záviset na tom, do jaké míry si budeme s to uvědomit realitu současného světa – buď se přizpůsobíme skutečnosti, že už nejsme nezpochybnitelnými „mocipány“, nebo si svou někdejší roli budeme ještě pár let zkoušet uchovat silou, tedy válkou. V době, kdy jsme nebyli s to porazit ani afghánský Taliban, je ta druhá varianta logicky nesmyslná, ale to neznamená, že nebude použita. Bude tedy hodně záviset na tom, zda alespoň v Unii převáží racionalita nad fanatismem.

Jak hodnotíte výstup úterní mimořádně schůze české Poslanecké sněmovny, která mimo jiné odmítla schválit usnesení odsuzující ,,agresivitu Ruska vůči Ukrajině“, dokonce neprošlo ani usnesení, ve kterém sněmovna ,,vyzývá vládu České republiky, aby ve shodě se západními demokraciemi důsledně hájila bezpečnostní zájmy České republiky“ a ještě před finálním hlasováním pozval ministr zahraničí Lubomír Zaorálek před sněmovnou demonstrující protiválečné aktivisty vedené spisovatelskou Lenkou Procházkovou ke společné diskusi? Odklání se dle Vás česká politika od radikální rétoriky vůči Rusku?

Na první pohled to vypadá, že se naše zahraniční politika pohybuje od jednoho extrému k druhému, a netuším, jestli v nynější poloze vydrží den, dva týden, nebo je ve změně ukryt nějaký hlubší význam. Možná české delegace na nedávných summitech EU a NATO pochopily, že netřeba být poslušným vazalem v době, kdy samo vedení neví, co přesně dál, a tak se také trochu osmělujeme…

Osobně by se mi ale víc líbilo, kdyby existovala nějaká pevná linie, podle níž se bude ČR na mezinárodním poli a v nejdůležitějších světových problémech pohybovat – tedy hlavně to musí být pohyb racionální, principiální a předvídatelný, zkrátka vizitka svrchovaného státu. Nynější výkyvy ode zdi ke zdi nám na serióznosti rozhodně nepřidávají.

Pokud jde o společný boj proti Islámskému státu, objevují se dvě verze. První verze: Západ přijde za Putinem a poprosí: ,,Vladimire Vladimiroviči, pojďme společně bojovat proti islámským radikálům, co jsme si to jsme si. Vždyť ohrožují i tebe“. A druhá diskutovaná možnost: Západ bude chtít ,,zaměstnávat“ Putina na Ukrajině, aby se nemohl zapojit do dění na Blízkém východě a nebránil Asadův režim v Sýrii, která se zřejmě stane terčem amerického bombardování. Který scénář je pravděpodobnější?

Musím předeslat, že samotná budoucí Obamova válka proti IS je protiústavní, protože si prezident USA odmítá nechat konflikt schválit v Kongresu, nejspíš ze strachu, že před volbami by kongresmani usilující o znovuzvolení nechtěli voličům vysvětlovat, proč zase „někde bojujeme proti nějakým bubákům“. Nemyslím si, že je ve hře „zaměstnávání“ Putina na Ukrajině, byť nevylučuji, že vše, co se na Ukrajině od loňského listopadu děje, je svým způsobem alespoň zčásti „msta za Sýrii“.

Celá ta Obamova „nová válka proti terorismu“ je hodně vachrlatá. Myslím, že nejlíp její smysl vyjádřil známý americký vojenský historik Andrew Basevich: „Zničením toho, co Obama nazývá Islámským státem Iráku a Levanty, efektivní a legitimní vláda iráckého státu nevznikne. Neobnoví se tím možnost vzniku demokratického Egypta. Saúdská Arábie kvůli tomu nepřestane financovat džihádisty. Libye kvůli tomu nepřestane být na hraně anarchie. Neukončí to válku v Sýrii. Nepřinese to mír a soulad do Somálska a Jemenu. Nepřesvědčí to Taliban, aby v Afghánistánu složil zbraně. Neukončí to trvalou krizi v Pákistánu. A určitě to nevyřeší izraelsko-palestinský konflikt. Ani všechny vojenské síly světa tyto problémy nevyřeší. Obama to ví. Přesto si dovoluje zabřednout do všech válek, které kdysi správně odsuzoval jako hloupé a zbytečné – většinou proto, že sám se svými poradci věděl, jak to dělat. Ale bombardování se stalo zkrachovalou volbou jeho administrativy.“ Omlouvám se za tak dlouhý citát, ale myslím, že je k pochopení situace zásadní.

Pak je samozřejmě legrační (nebo spíš vlastně naprosto zoufalé), že Česká republika chce do konfliktu dodávat zbraně a nabízí výcvik iráckých vojáků. Zkrátka, že už zase slyší na píšťalku krysaře a je zase ochotná jít „do toho“.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Osobně bych doporučovala sledovat právě válku proti IS. CIA si kdysi stvořila Al Kajdu a pak proti ní musely USA vytáhnout do boje všemi prostředky. Teď se ukazuje, že hned několik vrcholných představitelů Islámského státu -- včetně lída Abú Bakra Bagdádího -- prošlo v letech 2006 až 2007 americkou věznicí v táboře Bucca v Iráku. Všichni byli propuštěni jako „neškodní“, někteří už jsou po smrti, nikoho z nich ale nezabili Američané, nýbrž irácká nebo syrská armáda. A IS mezitím opravdu oslabil moc Al Kajdy, ale zatím sám narostl do takových rozměrů, že proti němu USA musely vytáhnout do boje… Bez ohledu na všechna ta patetická slova o boji „našeho dobra“ proti „jejich zlu“ to vypadá na politiku „obyčejného“ vytloukání klínu klínem. A na nekonečnou válku euroatlantické civilizace v muslimském světě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.