Italský filozof Giorgio Agamben krátce po vyhlášení výjimečného stavu v zemi prohlásil, že v časech, kdy se vyčerpal terorismus, posloužila epidemie jako ideální záminka k posílení kontroly nad obyvatelstvem. Pozastavil se nad tím, že Itálie zavedla přísná opatření, i když podle Národní rady pro výzkum „infekce má v 80–90 procentech mírné nebo střední příznaky, v 10-15 procentech se může rozvinout pneumonie a jen čtyři procenta pacientů vyžadují intenzivní terapii“. Je namístě podezírat politiky a vlády prakticky všech zemí světa, že jim víc než o zdraví obyvatel šlo o kontrolu nad nimi? Nebo šlo jen o poplašenou reakci, kdy nikdo netušil, co může pandemie způsobit?

Na těchto reakcích se ukazuje mnohé. Agamben se zabývá „výjimečným stavem“, v němž některé zákony platí a jiné neplatí podle toho, jak rozhodne vláda. Není jasné, co platí a co neplatí a člověk nemá jistotu, zda je chráněn zákony, nebo ne. Vznikají pak skupiny lidí, které nejsou zákony chráněny vůbec, například Židé v nacistické éře nebo jsou chráněny zcela neurčitě jako vězni na Guantánamu. Ti mají pouhý „holý život“, protože nemají práva a stát si s nimi může dělat, co chce. Agamben tvrdil, že opatření proti koronaviru zavádějí tento výjimečný stav ve většině zemí. Zděsilo ho, jak lidé snadno přijmou výjimečný stav a riskují, že přijdou o svá práva. Když viděl, že na covid-19 umírají v Itálii a jinde po světě tisíce a desetitisíce lidí, poněkud svůj postoj zmírnil. Agamben patří k filozofům vycházejícím z Foucaulta, kteří za hlavní nebezpečí považují neosobní moc systému a provádějí odhalení, jak a kde tato moc působí v naší mysli i těle. Agamben a další foucaultovští filozofové vyjadřují postoje, které jsou vlastní anarcholiberální levici. Konzervativní pravice jí dává nálepku neomarxismus. Je to demagogické označení, protože tito filozofové nevycházejí z Marxe, nýbrž z postmoderních filozofů, jako je Foucault.

Co je tedy typické pro ty, pro něž se ve veřejném prostoru vžilo označení neomarxisté?

Anarcholiberální levice spojuje anarchistickou radikální kritiku vůči každé formě autoritářství a liberální témata, jako je genderová rovnost, práva LGTB, diskriminace. Nerovnost mezi muži a ženami nebo útlak menšin považuji za reálný problém, s nímž je třeba něco dělat. Foucaultovský či anarcholiberální přístup jsem však vždy podezíral z určité paranoie. Jdu k volbám nebo si jdu koupit košili. Nepůsobí ve mně neosobní moc, aniž to vím? V jakém úkonu tato moc nepůsobí? Podle švédské Levicové strany působí tato moc, v tomto případě patriarchální moc, s odpuštěním i ve způsobu močení. Tato strana navrhla zákon zakazující mužům močit ve stoje, protože tento úkon symbolicky vyjadřuje nadřazenost mužů nad ženami. Člověka pak pronásleduje představa, že není nikdy zcela svobodný od všudypřítomné moci. Kvůli této paranoidní představě cítili anarcholiberálové nutkání odmítnout opatření proti koronaviru jako projev autoritářství, i když tato opatření měla chránit holý život. Takže je lépe, aby lidé umírali po tisících, než aby tu byla opatření, která v jejich očích představují projev autoritářství?