Pane doktore, jsou to čtyři roky od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Už jsme zde o tom napsali dost. Je nicméně něco, co by k tomuto výročí mělo zaznít a zatím to vyřčeno nebylo?

Někdy se mi zdá, že se až příliš snadno píše o Ukrajině a Ukrajincích a zapomíná se na to, že jsou to dvě různé věci. Ukrajina je přece stát, sice s nejistou suverenitou, ale obývaný různými národy a etnickými skupinami nejen po revoluci a občanské válce, ale i dlouhá staletí před tím. V jiné zemi žil kníže Vladimír, který přijal křesťanství z Východní říše římské, jinou zemi dobýval Čingischán a jeho potomci, vládci kaganátu ovlivnění islámem i judaismem, jiné byly politické poměry či spíše nepoměry v době „smuty“ (smutnoje vremja), krátkého období vlády samozvanců, v letech švédsko-polských nájezdů, hladomoru a krizí. Krymský chanát, stát Krymských Tatrů, trval od poloviny 15. stol. do dobytí poloostrova vojsky Kateřiny Veliké (1783) a vzniku carské vojenské flotily pod velením admirála Ušakova.

A to se příliš nevzpomíná na poměry na Krymu v letech občanské války 20. století, kdy jen jmen generálů bílých a rudých, stejně jako vojsk podporovaných velmocemi, jejichž vojáci se zde ocitali jako dobyvatelé vojenských strategických prostorů a lupičů ekonomických zdrojů agrárních i surovinových. Snad by se někdy mohlo mluvit nikoliv jen o Krymu jako geografickém útvaru, ale také o Autonomní republice Krym, politické a multikulturní jednotce, kvůli které ta poslední ruská „policejní akce“ vznikla a přerostla v dnešní válku. Válku, na jejíž frontách se setkávají vojenské jednotky dodané z KLDR a podle posledních zpráv dokonce i z jihoamerické Kolumbie.