Česká ekonomika se nachází v mimořádně obtížné a trvale se zhoršující situaci. Již na konci března letošního roku vystoupal schodek státního rozpočtu na 166,2 mld. Kč (Z jednoho čísla sice nelze vyvozovat zásadní závěry o celoročním vývoji, ale číslo je to varovně vysoké). Inflace je třetí nejhorší v Evropě a v únoru činila 16,7 %. Obří schodek vykazuje běžný účet platební bilance. Za loňský rok se jeho saldo zhoršilo o 200 mld. Kč a blíží se 6 % HDP. V ekonomice přitom přetrvává minimální nezaměstnanost, která se stále pohybuje nad 3 %. Trh práce je v podstatě zablokován, přes příliv statisíců migrantů z Ukrajiny. HDP stagnuje nebo mírně klesá.

Hrozivá dvojí – vnější a vnitřní  – nerovnováha na makroúrovni je doprovázena velmi negativním vývojem v reálné ekonomice. Vysoké ceny energií, jejichž růst a trvale vysoká úroveň jsou záměrnou součástí klimatické zelené politiky Evropské unie, dále akcelerovaly sankce kvůli ruské agresi na Ukrajině. To má devastující vliv na hospodaření firem i domácností. V existenčním ohrožení jsou pilíře českého průmyslu – automobilová výroba a energeticky náročný těžký a spotřební průmysl. Narůstají sociální problémy, rekordně klesají reálné příjmy domácností a jejich spotřeba, což se odráží v setrvalém poklesu maloobchodního obratu. Hrozba dlouhé recese je reálná.

Green Deal EU a na něj navázané programy na jedné straně a válka na Ukrajině na straně druhé dnes představují zásadní vnější hospodářsko-politické ohrožení České republiky s potenciálem výrazně dále prohloubit a zhoršit všechny dosavadní negativní trendy.  

Vláda pětikoalice, která se před půldruhým rokem ujala vlády, se tváří v tvář této situaci chová naprosto zmateně a nekompetentně. Brněnským a jiným učitelům tvořícím její jádro evidentně nedochází, do jakých problémů se ekonomika řítí. Osm let sice strávili v opozici zuřivou kritikou minulých vlád, ale ukázalo se, že absolutně neměli připravenou žádnou realistickou vizi svého vládnutí v hospodářské oblasti. Zřejmě s takovou alternativou vůbec nepočítali.

Jenom tak lze vysvětlit, že v evidentně kritické situaci veřejných financí přistoupili k rychle eskalující energetické krizi v loňském roce tak, jak to udělali – nesnažili se řešit explozi cen energií tam, kde vzniká, ale pouze zmateně tlumit ex post jejich dopady na spotřebitele. Ceny nechali vystoupat, stropovali je pozdě a vysoko a bezhlavě se vrhli do nepromyšlených kompenzací rostoucích nákladů pro firmy a domácnosti z veřejných prostředků.  Pomáhali tím roztáčet inflaci, ignorovali prekérní situaci státního rozpočtu, který dále obrovsky zatížili, doufajíce v budoucí těšínská jablíčka budoucího výnosu voluntaristické „válečné“ daně, kterou uvalili na arbitrárně vybrané firmy v energetice a bankovnictví. Tyto příjmy budou pochopitelně v důsledku daňové optimalizace postižených subjektů minimální.