Únik z přediva ruských pastí
Rovných sto let je to už zítra. „Deset dnů, které otřásly světem“ byl prozíravý titulek. Nenávist všech, komu zazvonily hranou, jitří stále. Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. To lhaní je politickou zbraní. Slzným plynem i klackem na každého, kdo nehodlá ohnout hřbet.
Odolají jen nervy ze železa. Slabší zradí i velké talenty. Pak ale většinou doživotně. Georgij Plechanov, roky jednička ruského marxismu, či Karl Kautsky, věrozvěst Druhé internacionály – jsou příkladem do čítanek. Jiní šli pravdě naproti, až když je nemile zaskočila. Tak jako Edvard Beneš, když ho vyhnal do exilu protisovětský komplot z Mnichova. „Ruskou revolucí“ – stojí už v jeho přednáškách studentům v Chicagu z jara 1939 – „se vynořily nové nepřemožitelné síly ideové a morální.“ Zejména „ve střední Evropě působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracie všeho druhu, ztěžovaly státům středoevropským vedení války“. Už tehdy „ruská revoluce položila vedle otázky demokratizace politické také požadavek všeobecné demokratizace sociální a hospodářské“. A teď – stojí v knižním vydání oněch přednášek z roku 1942 – „mění ruská revoluce další fáze války světové ponenáhlu stále výrazněji… v jistý druh světové revoluce“.
Pole i zbraně volí ten, kdo stojí revoluci v cestě. Lenin chtěl střet o to, kudy dál, svést na půdě sovětů, originální lidové samosprávy. Po zbrani sáhl převrat carské generality. Demokracii vyhnal do ilegality. Na jatka světové války hnala Rusko i vláda liberálů a „socialistů“ na baterky. Teprve pak nezbylo než vzít Zimní palác na bodák. Kuráž vyhlásit „Dekret o míru“ měli jen bolševici. Ministrům svržené vlády nezkřivili ani vlásek. Občanskou válku rozpoutal bílý teror. Svou krutostí děsil i velení zahraniční intervence. Demokracii nevyvážela ani ta. Sápala se po darech ruské přírody. Zemi hrozil rozpad na provincie, ovládané cizími mocnostmi. Do Rudé armády to přivedlo i většinu důstojníků monarchie. S přežitím revoluce stála a padala i suverenita země.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Jiná poťouchlost hlásá, že přišla „předčasně“. Ba, že byla vzpouru fanatických kazisvětů, co prý „zmařili bouřlivý rozvoj Ruska“ (v „moderní tržní demokracii“). Tlachají to jen ti, kdo o dějinách nemají ponětí. Rusko otevřelo kapitalismu brány až v éře monopolů. Despotických „sfér vlivu“, na něž si rozdělily svět. Na většinu ruské populace, zbavené nevolnictví až teď, zbyla jen dřina „evropské obilnice“. Ubohá políčka, která jim přidělilo z latifundií „modré krve“, za ně zaplatilo samoděržaví. Půjčit si u západních bank muselo i na to. Tím nesvéprávnější vazal se z něj stal. Dluhová past číhala i na ty, kdo mohli poprvé „pracovat na svém“. Končila v poutech „odpracovávání“, roboty v „tržním“ vydání. Kasta kulackých zbohatlíků vyrostla z lichvy a exekuce, a ne z výrobní inovace. Ti, které držela pod krkem, dopadli mnohdy hůř než coby nevolnické „duše“. Krutější daň si vybíraly i hladomory. Být „banánovou republikou“ není žádný med ani tam, kde jaktěživ nesněží. Nad Ruskem s jeho dálkami a klimatem visel Damoklův meč.
Říjnová revoluce mu „utekla dopředu“. Zemi dřevěného rádla změnila v atomovou velmoc – řečeno s Winstonem Churchillem. Modernizace západních zemí trvala řadu generací. Financovaly ji i drancováním kolonií. Sovětská industrializace měla po ruce jen vnitřní zdroje. Zpoždění o celé století musela dohnat za deset let. Podala výkon na samé hranici lidských sil. Jen ten dal zemi sílu rozdrtit i nacistickou bestii. Jak by dopadl svět, skončit Rusko před 100 lety v prackách carské generality – a hrstky „liberálních“ žvanilů, s nimiž si pohrávala jako kočka s myší? Jak dlouho by ustálo Hitlerův „blitzkrieg“? Co by to znamenalo pro „Böhmen und Mähren“? Bylo-li cílem mnichovské zrady – jak píše Edvard Beneš v memoárech – vydat Hitlerovi „střední a východní Evropu na dlouhá léta“?
Říjen 1917, to je srp a kladivo nad Reichstagem – i zkrocení jaderných vyděračů. Sputnik a Gagarin – i „střední a východní Evropa“, zbavená nouze a sociálního ponížení. Evropa kolektivní bezpečnosti – i rozhodná pomoc proti agresi a nátlaku. Opora nezávislosti bývalých kolonií – i „sociální stát“, jaký by kapitál lidem z vlastní vůle nedal. Únik z přediva ruských pastí, startující právě před 100 lety, změnil k lepšímu i okolní svět.
Josef SKÁLA
místopředseda ÚV KSČM
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
