Moje máma tvrdí, že v některé z množství krabic s prastarými rodinnými fotografiemi musí být i tahle. Je prý na ní malý chlapeček v háčkovaných letních kraťáscích s kšandičkami, sedí na obrubníku pískoviště a vedle něj stojí o něco starší, úplně nahaté děvčátko ostříhané na mikádo s kohoutem na hlavě. Což je důkaz, že již v časném dětství, věku takřka batolecím, se Václav Havel fotil s nahejma babama, v tomto případě s mojí matkou, a to na Havlově, letní destinaci Havlovic rodiny.
To proto, že dědeček mojí matky, tedy můj pradědeček, slovutný předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČSR, zarputile léta odmítal „na letní byt“ jezdit jinam než do Doubravníku, který byl od Havlova coby kamenem dohodil. Takže čtyřem dcerám váchovského rodu nezbylo nic jiného než následovat svou hlavu a posléze i s ratolestmi trávit léto právě tam. Tak docházelo k mezirodinné družbě zprostředkované dítky ráchajícími se pod místním splavem a cpoucími se švestkovými knedlíky, jejichž výrobu ve velkokapacitním množství pan soudce denně vyžadoval.
Protože tyto historky se v naší rodině donekonečna omílaly, měla jsem od časného dětství jméno Václava Havla propojené s poněkud otravnými rodinnými výlety, směřujícími „po stopách předků“, na kterých bylo nutno se chovati jako slušně vychovaná dívenka ze slušné rodiny, a to i v případě, kdy se nám (v třetí generaci) podařilo již tomu Doubravníku vyhnout. Dlužno tedy předeslat, že jméno Václava Havla nemělo u mne v prvopočátcích příliš kladný zvuk.
Časem se to měnilo, zejména když jsem s tátou začala poslouchat Hlas Ameriky a následně v osmé třídě ZŠ, tedy v roce 1978, celé druhé pololetí v občanské výchově spolehlivě získávala jedničky z „aktualit“, a to za jedinou aktualitu, totiž že „vlna odporu proti Chartě neustále sílí.“ I ve svých pubertálních čtrnácti letech jsem se podivovala, jak je možné, že stále sílí vlna odporu proti něčemu, co si není možné nikde přečíst – a tak mi dal táta „tu Chartu“ přečíst. Měl ji. Možná od mámina spolužáka Milana Uhdeho, možná od Honzy Trefulky nebo od Jarka Mezníka anebo z Prahy od rozhlasového režiséra Jaromíra Ptáčka, pilně ve své mansardě přepisujícího samizdatová díla. Prostě, jak o pár desítek let později řekl soudruh Špidla, „zdroje jsou“, respektive zdroje byly. Byly samizdatové Lidovky, byly Havlovy hry, bylo kde co. Četla jsem to a povětšinou jsem se přeukrutně při tom bavila, i když třeba pro mne bezkonkurenčně nejlepší Havlovu hru, totiž „Žebráckou operu“ s jejím estébácko-donašečským koloritem „padouch nebo hrdina – všichni jedna rodina“, plně vychutnávám až v souběhu s dnešní realitou poznamenanou kapitalistickým terorem. Havel prostě byl vynikající dramatik, uměl brilantně psát; a kdo na něm dnes nenachází dobrou ani nit, tak nechť zví, že svůj negativizmus k Havlovi směřuje zároveň i na mne – s tím se prostě nedá nic dělat. Majíc na zřeteli českou literaturu, řekla bych, naštěstí se s tím nedá nic dělat.
Co udělat s uspořádáním krajů v naší zemi?Anketa
Něco jiného než literatura ovšem byla, ajta krajta, politika. O Havlovi už byly napsány tuny knih (naprostou většinu z nich mám a mám je přečtené), takže těžko přijít s nějakými objevnými informacemi, na jejichž základě by se ovšem národ stejně jenom hádal, zda Havel jo, nebo Havel ne.
Takže k jeho nedožitým osmdesátinám, jsouc vyzvána, abych napsala „něco o Havlovi“, předestřu své subjektivní vnímání této osobnosti, jak jsem ji viděla já ve svých šestadvaceti letech, kdy jsem se z dopuštění Božího ocitla nejdříve na dolním konci Václavského náměstí ve Špalíčku, hbitě vyklizeném pro potřeby Občanského fóra, následně pak přerozdělením „druhého skrutinia“ volebních hlasů zasedla ve Federálním shromáždění. Takto jsme se tam za Občanské fórum procpali dva: já díky naléhavé žádosti Emila Ščuky, který měl dojem – snad správný – že budu ve „Federálu“ zastupovat zájmy Romů lépe než rodilý Rom, a Stanislav Devátý, za něhož orodoval právě Havel.
Z Občanského fóra samozřejmě Havel vysublimoval okamžitě po svém zvolení prezidentem. Ke mně, prosté osobě motající se chodbami Špalíčku a vyřizující korespondenci valící se ze všech stran (znalost psaní všemi deseti, vlastnictví osobního kufříkového psacího stroje a znalost angličtiny slovem i písmem zvedla moje akcie do výšin, kterých jsem již nikdy později nedosáhla), se zářná existence jeho osoby dostávala jen jako ozvěny vlnek dorazivších ke břehu po dlouhé době vlnění po poklidné hladině. Centrum tohoto vlnění mělo ovšem ráz tunguzského meteoritu.
Jednou takovou vlnkou bylo sdělení, že v Budapešti pořádá nějaká americká lidskoprávní organizace konferenci na jakési lidskoprávní demokratizační téma a je tam pozvanej Havel – již jako prezident. A Havel nemůže, a taky nemůže ten a ten a ten, ale někdo tam jet musí, takže tam pojede… ééééé… pojede tam Samková. Níž už to pozvání padnout nemohlo. I vyfasovala jsem z obecní kasy Občanského fóra „cesťák“ na vlak do Budapešti a tam se odebrala, předstírajíc, že jsem Václav Havel téměř osobně.
Bůh mi odpusť, ale pamatuji si z toho jen přeukrutnou žranici v hyperluxusním hotelu na Budínském hradu, které předcházelo udělení medaile za zásluhy v oblasti lidských práv a demokratizace Václavu Havlovi, jehož zplnomocněným velvyslancem jsem se snažila jevit. Vlakmo jsem metál dovlekla zpět do Špalku a dožadovala se instrukcí, co s tím. „Odnes mu to,“ bylo mi řečeno a já jsem zazvonila na dnešním Rašínově nábřeží, vysoukala se po schodech do prvního patra a vznesla nerudovskou otázku, kam s tím. Problém byl, že otázku nebylo komu směřovat, neb pro postavy kmitající v tehdejším osobním sekretariátu vytvořeném ze soukromého příbytku Václava Havla v domě jeho rodiny, jsem nedosahovala úrovně veličin, která by dovolovala, abych byla vůbec vzata na vědomí. Nakonec se mi podařilo kohosi odlovit a dotyčnému situaci vysvětlit. Stála jsem v předsíni Havlova bytu, ze které vedla spousta prosklených dveří, medaili v jedné ruce, v druhé ruce (neb již tehdy jsem byla profesně deformována) sepsané „hlášení ze služební cesty“. „Mělo by se oficiálně poděkovat...“ snažila jsem se vnutit muži, který předstíral, že mi naslouchá. „Jo, jo, jo ... položte to ... támhle.“ I položila jsem papír a metál ve futrálu na lehce ošubranou dřevěnou bílou lavici trůnící mezi dvojící rozdlabených dveří a vycouvala jsem. S lidskoprávní medailí jsem od reprezentanta New Yorku pro Václava Havla obdržela i ještě jedno zvláštní pozdravení, značkovou vázanku. Tu jsem do nepořádku sekretariátu neodložila, prezidenta jsem zkrátila na majetku a věnovala ji svému otci, který ji dosud chová s úctou ve svém šatníku. Tvrdí, že bude jeho truhlová.
Uvedené ocenění jsem už nikdy v žádném přehledu cen udělených Václavu Havlovi nenašla, takže evidentně zapadla... možná pod tu lavici a možná je tam podnes. Musím říci, že to pro mne bylo zklamání. Nikoliv zklamání kvůli mně, ale zklamání kvůli totálnímu všude panujícímu chaosu, který se mi, při vší úctě k porevolučním dnům, jevil jako zcela nepřístojný. Šanony, kartotéky, knihy došlé a odchozí pošty a podpisové knihy existovaly i hrubě před rokem 1989 a v mých očích nebyl důvod, aby se nepoužívaly, byť i v předsíni, pakliže to byla předsíň Havlova. No, z tohohle... nepořádku... budou problémy, řekla jsem si – a byly.
Jako „prostá poslankyně“ bez jakýchkoliv funkcí jsem se s Havlem samozřejmě neměla vůbec šanci osobně setkat, a tak jsem jen registrovala, že administrativní chaos, který mi tak vadil, přerostl v chaos legislativní. Pan prezident jakoby nechápal, že jeho vůdcovství v partě skončilo disidentskými akcemi na Hrádečku a dál se i on musí podřídit něčemu, čemu se říká „demokratická forma vlády“. Když (ještě před mým zasednutím do poslaneckého křesla) „vlítnul do Federálu“ s žádostí o přejmenování ČSSR na Československo, aniž o tom cokoliv předem řekl – a přitom se jednalo o takovou „marginálii“, jakou je změna Ústavy – fakticky rozpoutal tzv. „pomlčkovou válku“ o název federálního státu Čechů a Slováků, která se v různých podobách táhla celé další dva roky a vyústila v rozpad federace. Nemůžu si pomoci, ale ten v mých očích načal Václav Havel. Protože jsem se pak těmi „pomlčkami“, které posléze přešly do boje o „kompetenční zákon“ vymezující rozdělení kompetencí mezi federací a jednotlivými republikami, prodírala celé dva roky, vím, kolik to stálo – naprosto zbytečně vynaloženého – úsilí. Úsilí a sil, které pak fatálně scházely jinde. Dovršením tohoto začátku československého rozkladu, nastartovaného Václavem Havlem, pak bylo jeho prapodivné odstoupení z funkce československého prezidenta v červenci 1992, ke kterému došlo tři měsíce před vypršením mandátu poté, co nebyl novým Federálním shromážděním (zvoleným v červnu 1992) znovu zvolen presidentem. Chápu, že se ho to dotklo, ale myslela jsem si – a myslím si stále – že člověk má doprovázet to, co mu bylo svěřeno do opatery, až k hořkým koncům. Jeho předčasný odchod z funkce jsem vnímala jako předhození českého a slovenského národa především Mečiarovi – a Klaus ať se s tím popere, jak chce a umí.
Chápu, že prezident Václav Havel byl především osobou mezinárodní; že se snažil vydobýt – a také vydobyl – Československu a následně České republice mezinárodní prestiž. Chápu, že doba byla hektická a určit si priority bylo svrchovaně obtížné. Přesto si však myslím, že nutnou prioritou prezidenta země by mělo být starat se o blaho svého vlastního národa, který, samozřejmě, žije v místě samém, a mezinárodní prestiž jeho země se k němu dostává jen jako ozvěna, která, utilitaristicky řečeno, složenky nezaplatí. A tuto prioritu jsem u prezidenta Havla zcela postrádala. Postrádala jsem i jinou věc: totiž jakékoliv záchvěvy právního či prakticky-politického vzdělání. Jaký to rozdíl oproti Tomáši G. Masarykovi, který strávil ve funkci poslance Říšské rady Předlitavska Rakousko-Uherského mocnářství jedenáct funkčních let a dobře věděl, jak se točí kola! Ze znalosti předchozího díla Václava Havla jsem naivně předpokládala, že dotyčný si, jak se říkávalo, „doplnil vědomosti samostudiem“. Což se tedy věru nestalo a následky byly fatální. Vzpomínám si na tak zvanou „malou privatizaci“, ve které se jednalo o privatizaci obchodů, nájemních prostor a zásob tak, aby se vůbec mohl rozeběhnout maloobchod a drobné podnikání. Václav Havel přišel s návrhem, aby se provozovny prostě daly jejich dosavadním vedoucím. Tehdy právníci omdleli a národ se skutečně namíchl. Představa, že zelináři, kteří celý věk reálného socialismu šmelili pod pultem, by teď měli dostat své nádobíčko jen tak k volnému použití, když přece všichni věděli, jak se uplácelo proto, aby se pingl dostal „na dobrou hospodu“, a stát se prodavačem v Tuzexu bylo toužebným snem mnohých, to prostě národ nesnesl, to bylo příliš. Následkem této kritiky bylo, že Václav Havel úplně ztratil zájem se jakkoliv podílet na tvorbě ekonomického klimatu země a tuto oblast zcela přenechal Václavu Klausovi. Vím, že Václav Benda se jej snažil získat pro myšlenku restitucí jako naplnění základního předpokladu fungování právního státu stojícího na tom, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Václav Havel se o restituce v rovině filosoficko-právní ideje obecné spravedlnosti odmítl zabývat a svoji podporu Václavu Bendovi, jednomu ze tří poslanců-zpravodajů zákona o mimosoudních rehabilitacích odepřel. Následkem byla tzv. velká privatizace a rozkradení obrovské části národního bohatství, s nímž bojujeme do dnešního dne, přičemž ztráty jsou nenahraditelné. Znovu musím připomenout, že jediným politikem, který skutečně bojoval za restituce, tedy za návrat právního státu, a upozorňoval na skutečnost, že privatizace je ve skutečnosti završením komunistické krádeže, završením komunistického převratu z února 1948, byl Josef Lux, na jehož hrubě předčasnou smrt se dívám se stále větší lítostí a v hlavě se mi honí i myšlenky, zda to skutečně byla smrt přirozená. Neboť ačkoliv již Ronald Reagan říkával, že nenahraditelných jsou plné hřbitovy, je zcela jisté, že kdyby Josef Lux žil, tak to, co se dnes v ČR děje, by rozhodně za jeho působení nebylo možné.
Václav Havel je dnes českou veřejností vnímán jako tzv. „kontroverzní osoba“. Podle mého názoru to má dvě příčiny.
První příčinou je chování jeho pohrobků, adorantů, (prostým lidem obvykle zvaných havloidi nebo sluníčkáři), kterým jen zcela evidentní Havlův vlažný přístup k víře zabraňuje v tom, aby požadovali na Vatikánu jeho svatořečení: ovšem osobně bych nevsadila ani zlámanou grešli na to, že se o to stejně nepokusí. Takovéto vnucování „morálních autorit“ je Čechům absolutně proti srsti a i kdyby byl Václav Havel Ježíšek a TGM dohromady, nemůže tento přístup v ČR nikdy uspět. Jeho tzv. „přátelé“ dělají svému idolu skutečně medvědí službu, přičemž nezaváhají po jeho slávě šplhat na jakákoliv místa, u kterých by se jméno V. H. mohlo zdát užitečným. Pominu letošní havlobraní při příležitosti nedožitých 80. narozenin prezidenta a vzpomenu jen na moment, kdy se mi opravdu udělalo nevolno: bylo to ve chvíli, když jsem v roce 2014 při příležitosti eurovoleb uviděla Prahu posázenou obřími billboardy propagujícími jednoho z kandidátů do Evropského parlamentu s nápisem „Daniel Kroupa – přítel Václava Havla“. To má být jako politický program – být přítelem někoho? Jestliže se pan profesor filosofie musí zaštiťovat tím, s kým se kamarádil, a všem to přijde normální, tak to mi přijde doopravdy smutné.
Druhým důvodem, pro který se velká část národa odtahuje od Václava Havla, je, že jej vnímají jako člověka, u něhož došlo k rozpojení slov a činů. Což zejména s ohledem na skutečnost, že právě pro Václava Havla byla jednota slov a činů ústředním tématem, že „život v pravdě“ bylo jeho životním krédem, je prostě... zvláštní.
Musím dát osobně za pravdu těm jeho kritikům, kteří poukazují na „sexuální stránku věci“ výrazné části disentu, kdy nevázaný život českého undergroundu a různé podivné Havlovy vztahy jsou již zadokumentovány tak, že o nich není pochyb. Já jsem stejně jako většina národa taky „konzerva”, mně to prostě taky vadí. Jistěže to byl jeho soukromý život, na který má právo jako kdokoliv jiný. Ovšem V. H. nebyl někdo, kdo si prostě kromě mamuš taky užil s kámoškou od vedle, když zrovna její starej byl na šachtě a bylo tudíž jasné, že dokud nevyfárá, tak se neobjeví. Takovýto proutník totiž kolem sebe nerozsévá traktáty o nutnosti jednoty slov a činů a netváří se jako celosvětová morální autorita. Takovéto chlapisko je prostě obšourník, co riskuje, že jednou manžel kámošky nesfárá a dotyčný bude plivat zuby, jak to ostatně na příklad v Karviné bylo dobře ustáleným takřka folklorním pravidlem.
Kromě toho, že se mi takovéto jednání nelíbí, mají sexuální standardy nastolené disentem nepochybně dopady do dnešní společnosti prakticky stejně velké jako nezájem Václava Havla o ekonomiku země. Odkud odjinud se totiž bere ta stálá a státem podporovaná a rozvíjená neúcta k tradiční rodině, to na straně jedné, na straně druhé pak výchova již druhé generace prominentních disidentských dětiček okupujících nyní nejvyšší vládní funkce? (Jen nyní jsou ve vládě dvě disidentská dítka: Dienstbier a Tominová-Marksová, o klanů Bendů a Uhlů nehovoře.) Když se probírám fatálními rodinnými vztahy Pavla Kohouta, které se tak negativně odrazily i na rodinných vztazích jeho dcery Terezy Boučkové, jeví se mi, že problémy české rodiny a jejího postavení v ČR mají své kořeny právě zde, v postoji českého disentu k rodině – a není pochyb o tom, že Václav Havel stál v čele tohoto disentu a pravidla chování a standardů z naprosto převažující části určoval on.
Rozpor slov a činů, který má dle mého názoru stále přetrvávající dopad na českou společnost až do dnešního dne, je tvořen i okolností, za kterých byl Václav Havel podruhé zvolen prezidentem České republiky. Byl volen oběma komorami Parlamentu ČR, avšak – a ať se před volebním aktem počítalo, jak se počítalo – v Poslanecké sněmovně stále jeden hlas scházel. A zrovna jako na zavolanou skončil jeden ze zásadních odpůrců Václava Havla, totiž tzv. „republikán“, poslanec Miroslav Sládek ve vazbě. Není pochyb o tom, že Miroslav Sládek je rasistický pablb, jehož působením dosáhla česká politická scéna dna nepřekonaného ani následným působením Věcí veřejných a dnešního Úsvitu s „Čauky-Mňauky Barbie“ v čele. Faktem ale je, že Václav Havel byl podruhé zvolen prezidentem za okolností, které se posléze rozvinuly do kriminalizace politiky, jejíž rakovinné bujení dnes vidíme na všech stranách. Začalo to zavřením Sládka, pokračovalo to trestním stíháním sociálně-demokratického podporovatele Topolánkovy vlády Petra Wolfa a posledním výdobytkem je dosud nepravomocné odsouzení bývalého primátora Tomáše Hudečka a rovněž bývalého primátora Bohuslava Svobody v cause Opencard, zatímco další bývalý primátor, Pavel Bém, se chechtá na svobodě, nikdy ani obviněn. Tyto móresy, kdy politický odpůrce se nechá trestně stíhat, sem prostě zatáhl Václav Havel; a když nezatáhl, tak jich alespoň obratně využil. Protože měl v rukách pravomoc udělovat abolici (pro neprávníky: je to právo hlavy státu nařídit, aby nebylo zahájeno anebo bylo skončeno jakékoliv trestní stíhání), měl ji, dle mého názoru, Sládkovi udělit. A to i za cenu, že by se v druhém volebním období prezidentem nestal. Takto však vytvořil standard trestněprávního řešení politické situace, ve kterém se stále vezeme.
Pokud se dnes probírám dílem Václava Havla, zejména jeho filosofickými esejemi, nemohu než vnímat jeho postavu jako navýsost tragickou. Všechno – anebo takřka všechno (a připomínám, že výraz „humanitární bombardování“ není od něj, to mu jen přišili) – co napsal, je podle mého soudu pravda a je to správné. Jenom to nějak, kupodivu, v praxi vůbec nefunguje.
A toto je podle mého přesvědčení shrnutí skutečného odkazu Václava Havla, který dnes s takovou pietou opatrují jeho pohrobci:
- Mít dobré úmysly prostě nestačí.
- Vysnít si realitu a zacházet s ní jako se skutečnou, reálnou realitou je fatální omyl.
- To, že někdo něco myslí dobře, vůbec neznamená, že to taky dobře dopadne. Naopak, velmi často to dopadne právě obráceně.
- Absurdní divadlo je hyperbola, která znázorňuje a zabstraktňuje realistický a reálný život, ale se samotným životem jako s absurdním divadlem zacházet nelze.
Život – a to i život politický – je životem, jako když v divadle scénárista, dramaturg i režisér mohou své ideje rozvinout a hru realizovat jen jako herci: jako jedni z mnoha a mnoha herců, z nichž každý má stejné oprávnění k režii jako ten, kdo si myslí, že mu toto oprávnění patří přednostně. Život je něco, co nikdy nelze přerušit zatleskáním režiséra a výrokem „tak pánové, dáme si to ještě jednou“, či scénáristy, který na poslední chvíli opraví dialogy, které nevypadají dostatečně přirozeně nebo hercům prostě nesednou.
Jestliže v očích svého národa Václav Havel – na rozdíl od vnímání zbytkem světa – zklamal, pak je to tím, že právě toto nikdy nepochopil ... totiž, že život není divadlo. Bohužel.
Klára A. Samková
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
