Nová vláda? Ještě ne. Nezapomeňte, co nás teď čeká, připomíná Zbořil

05.10.2025 11:20 | Rozhovor

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Nové volební období se rozjíždí tradičně v neděli, hned po sečtení hlasů. Na ParlamentníchListech.cz rozjíždí novou éru české politiky politolog Zdeněk Zbořil.

Nová vláda? Ještě ne. Nezapomeňte, co nás teď čeká, připomíná Zbořil
Foto: Hans Štembera
Popisek: Politolog Zdeněk Zbořil

O těchto volbách dopředu politici vykládali, že budou historické, osudové. Voliči promluvili, takže si můžeme říci, jaké trendy ukázaly ve skutečnosti?

Byl bych opatrný při užívání velkých slov. Ta se budou ztrácet hned po euforii vítězů a vytrácejícím se žalu poražených. Mnozí zkušení žurnalisté přemýšlejí dnes hlavně o jmenování nového předsedy vlády prezidentem republiky a zapomínají, že nás čeká ještě ustavování Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. S tím pak spojená jednání o vedení Poslanecké sněmovny, složení slibu nově i staronově zvolených poslanců a poslankyň, ustavení všech možných výborů a počítání, co tato někdy roztodivná obročí vynesou.

A protože jde v těchto případech o slušné peníze a nemalé výhody plynoucí z poslaneckých náhrad a z různých vedlejších finančních zdrojů, bude se, domnívám se já, asi jednat o další střetnutí vítězů a poražených, za zřejmě jen nepřihlížejících komparzistů. Teprve pak dojde i na sestavování vlády.

Bude to jistě vyžadovat nějakou dobu a také jiné typy politiků, kteří se budou v tomto neméně temperamentním soupeření setkávat. Možná dojde i na poznání, že dosud bylo snadné stát proti sobě, ale nyní bude těžší stát vedle sebe. Pokud bude jednání nového parlamentu usilovat o blaho a dobro celé společnosti, tedy i těch 32 % potenciálních voličů-nevoličů, kteří se z jakýchkoliv důvodů těchto voleb nezúčastnili, nebude to snadné.

Pokud by došlo k překonání chápání politiky jako třídního boje, mohli bychom si myslet, že lid promluvil a že tyto volby byly historické a osudové. Protože si pamatuji, že osudovost a dějinotvornost jsou v naší zemi, a dokonce i v našem geografickém okolí, lehkým a prodejným zbožím, předpokládám, že tomu tentokrát bude nejinak, chcete-li – zase stejně.

Hnutí ANO dlouho atakovalo historicky nejlepší výsledek ze všech stran za celou ČR; nakonec skončilo o několik desetin za ziskem ODS Mirka Topolánka v roce 2006, ale přesto jde o mimořádný výsledek. V čem tkví úspěch hnutí, které se stalo tak jednoznačným hegemonem české politiky?

Je pravda, že je to pozoruhodný volební výsledek, a že hnutí ANO se díky svým minulým zkušenostem transformovalo do tradiční evropské politické strany. Ale také s mnoha jejich hříchy a politikářskými nepravostmi, které dávno zakryly pel jejich politické nevinnosti.

Jistě mezi ně patří i lpění na tzv. levicovosti a pravicovosti a zapomínání na jeden z axiomů české politiky z počátků „českého politického probuzení“, že je lepší, i když těžší, rozlišovat mezi politickými stranami, jak říkal klasik, dvou základních modelů – stran slušných a neslušných lidí. V zemi, kde se korupce, neboli kažení mravů, stalo sportovní disciplínou, v mnoha případech považovanou za hrdinství, se nemůžeme divit, že ale mohlo dojít i k tiché vzpouře nespokojených.

Většina dnešních voličů hlasovala nejen pro „Fialovu změnu“, která se obtížně zbavovala své privatizační minulosti, ale hlavně i pro tu změnu Babišovu s nejistým výsledkem.

Jedním z problémů české politiky je nedostatek osobností politicky a ideologicky srozumitelných, což pomalu odcházející politické strany demonstrovaly svými skandály a arogancí. Nešlo samozřejmě o bitcoiny, dozimetr nebo uplácení a úplatkářství na nejrůznějších úrovních, ale o osoby, které se staly symboly zkaženosti a nedůvěry. Páni ministři Blažek, Stanjura, Langšádlová, Bartoš a řada dalších, nebyli vnímáni jako prvoplánoví „škůdci zemští“, ale stačilo, že okolo sebe šířili nejistotu ve svých slovech i činech.

Neměli bychom zapomínat ani na generační změnu, kterou si zejména v ODS vykládali jako konflikt starých a mladých. To jistě nebyla záležitost dominantní, a také příliš velké spoléhání na názory „ovlivňovačů“ (vznešeně influencerů) nebo „politických trhovců“ (politických marketérů) a představa, že se dá všechno koupit a zaplatit, sehrála svou roli. A newspeak generace listopadu 1989 byl už zastaralý, i když jím mluvili na volebních shromážděních citově povrchní histrióni.

Premiér Fiala ve volební večer neodstoupil a podle mnohých je výsledek SPOLU spíše „nevýhrou“ než „porážkou“. Může to znamenat, že lidé ze SPOLU přečtou výsledky tak, že voliči jsou s jejich koalicí vlastně docela spokojeni a že budou chtít v opozici pokračovat v dosavadní politice?

Petr Fiala tentokrát vypadal skutečně jako malý poražený, ale předpokládám, že nejen on najde v sobě sílu, aby se dokázal ubránit útokům na svou osobou. Nejen z vlastní politické strany, stejně jako ze zahraničí.

Může se mu stát, že objímání a bruselské polibky mu budou k ničemu a že jeho vedení České republiky na Západ se změní v jeho případě v cestu na tamtéž, ale přes Východ. Naše historická zkušenost je bohatá na okamžiky, kdy „cesta na Západ zarostla travou“. Často i ti nejvěrnější bývají překvapeni, jak rychle se jejich popularita u těch nejvřelejších, obvykle však proradných přátel, mění na cestu nepaměti do propasti.

Kdybychom si vzhledem k časové tísni mohli dovolit pohlédnout za oponu stranické politiky těch tentokrát neúspěšných politiků, mohli bychom rozumět hlasům volajícím po oddělení Fialovy reformy ODS od ODS historického vzniku. Od doby rostoucího významu a pádu. V takovém případě se může pokračování v dosavadní politice změnit nejenom v „nevítězství“, ale i ve skutečnou fragmentizaci strany. Jak víme, v ODS se stal předsedou Petr Fiala dokonce před svým vstupem do jejích řad, a „rychlé polní soudy“, které popsal kdysi Jaroslav Hašek, nejsou v tomto podniku něčím mimořádným.

Nejpopulárnějším „ódéesákem“ podle preferenčních kroužků je donedávna pirát Jan Lipavský. Co podle vás tato noční můra Václava Klause vypovídá o české politice? Ukazuje to spíše na posun pravice doleva, nebo na vyprázdněnost politiky celkově?

Nikdy jsem nesdílel často i zákeřné útoky na pana ministra zahraničních věcí Lipavského. Je to sice vysmívaný politik, ale jak tyto volby ukázaly, s největším počtem preferenčních hlasů. Snad by si někdo z jeho kritiků mohl dát práci a popsat tento paradox a zamyslet se nad tím, co je třeba k tomu, aby Bc. Lipavský mohl dosáhnout na tak vysoké a důležité místo ministra zahraničních věcí. Jistě musel, když pomineme některé jeho fyzické indispozice, dosáhnout vyšší intelektuální úrovně než jeho konkurenti. Má dobrou angličtinu a umí se pohybovat v kuloárech takovým způsobem, že jej musel jmenovat ministrem i takový jeho odpůrce, jako byl a je prezident Miloš Zeman.

Někdo by mohl namítnout, že Lipavského úspěch musíme hledat mimo území ČR, ale počkejme si, kdo se bude ucházet o funkci ministra zahraničí při prvních jednáních o sestavení nové vlády. A zda to nebude zase jako v minulosti někdo, kdo bude nadekretován. I to je ovšem typický rys české politiky a pravo-levé schéma nám nic nesdělí o tom, kde je moc, která tyto osobnosti i neosobnosti produkuje.

Aféry hnutí STAN, kdy se u soudu mluví o tom, že stranu v podstatě řídil organizovaný zločin, se voliči rozhodli nepotrestat a získali výsledek, který v součtu s Piráty ještě překonává jejich společný zisk z minula. Jde přitom často o voličské skupiny, které veřejně deklarují, že jim záleží na tom, aby politika byla čistá a bez korupce. Čím si vysvětlit tento paradox?

Když nezapomeneme na možnost, že volby v ČR jsou ovlivňovány z blízkého nebo vzdálenějšího zahraničí, Západ nebo Východ nevyjímaje, pak je zřejmé, že „organizovaný zločin“ není nic, co by vzrušovalo významnou část občanů, kteří rozhodují o své budoucnosti ve společnosti „organizovaného zločinu“. To je pojem z trestního práva vztahující se k Jedové chýši z pražské periferie, stejně jako k luxusním sídlům v okolí hlavního města.

V jedné vzdálené asijské zemi se i na úrovni vlády mluví o „pozitivním významu korupce“, a zdá se, že i u nás si to někteří lidé spojují s politikou. S politikou desperátů, městských gangsterů a banksterů. Dnes si snad už také myslíme, že v těchto vrstvách společnosti hraje významnou roli strach, a to doslova strach o život. Alespoň kauza Dozimetr vykazuje indicie na této úrovni a výpovědi některých trestně stíhaných jsou podle našeho názoru motivované právě tímto nebezpečím.

Piráti, kteří do těchto voleb opět vyrazili se svým pověstným Pusťte nás na ně! se snažili, a pokus o resuscitaci tohoto sloganu jim vyšel. Mimochodem také proto, že neměli koaličního spojence, který by jim vykroužkoval většinu kandidátky. Tak, jako se to podařilo v minulých volbách učinit vychytralým potomkům Karla Schwarzenberga a Miloslava Kalouska. Tehdy už v téměř kantorském provedení Vita Rakušana.

Motoristé sobě jsou novou silou v Poslanecké sněmovně, od které nikdo moc neví, co čekat. Jedni říkají, že úspěch hnutí stojí hlavně na atraktivním marketingu silných auťáků a na testosteronu, jiní tvrdí, že jde o comeback zapomenutých myšlenek pravice dle Hayeka či jiných klasiků: tržní řešení otázek, minimální stát, obhajoba svobody. Jak se na ně díváte vy?

Motoristé ve volbách do Evropského parlamentu nebo v těchto českých volbách parlamentních získali proti těm minulým novou výraznou tvář Petra Macinky a trochu pozměnili i design svého vedení. Charakteristický byl jejich slavnostní příjezd na povolební raut auty značky Mercedes-Benz. Tuto značku miloval a klaněl se jí už jako disident a později jako prezident dokonce Václav Havel. Friedricha Augusta von Hayeka jistě udržují jako dědictví po Václavu Klausovi, a předpokládám, že jim byla doporučena jeho Cesta do otroctví, považovaná na začátku devadesátých let a ekonomické transformace v Československu za Písmo svaté. Vyšla tady, pokud se nemýlím, nejméně ve třech překladech různých autorů, které se od sebe lišily.

Tato strana, Motoristé sobě, je kompilát, který Hayekovu vědeckou práci vnímá jako manifest, a trochu rituálně jako učení o liberalismu. Předpokládáme, že zájem Motoristů je takto poněkud omezený. V jejich případě to ale nevadí, protože jejich cílem je boj proti Zelenému údělu, a dokud bude toto téma aktuální, budou jej mít na praporu a třeba i na svých bankovních účtech.

Neúspěch hnutí STAČILO! je interpretován spíše jako osobní selhání jeho protagonistů a protagonistek, od Daniela Sterzika přes Janu Maláčovou po Janu Bobošíkovou. Co ale tento neúspěch ukazuje o budoucnosti levicové politiky v Česku?

Nechci věštit budoucnost, ale domnívám se, že nešlo ani tak o selhání protagonistek a protagonistů, ale o brutální mediálních útok, který „levicový program“, ve své podstatě socialistický, proměnil na komunismus, a to nikoliv ten šířený od 19. stol. ze Západu, ale vykládaný jako sovětské dějiny VKS(b).

Heslo Komunistického manifestu Evropu obchází strašidlo – strašidlo komunismu! je v nadpisu brožury vydané nejdříve ve Velkém Británii, Německu a Spojených státech amerických v roce 1848 pro Svaz spravedlivých, později přejmenovaný na Svaz komunistů. Dnes máme proti šíření takové myšlenky nebo jen nadpisu pověstný Bendův zákon, a když zde něco o něm chceme říct, můžeme se dopustit trestného činu.

Proto jen stručně dáváme na vědomí, že myšlenky Komunistického manifestu, první, druhé a třetí Internacionály, jsou populární v západní Evropě a v USA zejména na univerzitách, a že proto je možné předpokládat, že až budeme na tom vysněném Západě, a nejen společně s Petrem Fialou, budeme muset o podobném manifestu, nebo manifestech, začít přemýšlet. Třeba tomu nebudeme říkat levice, ale antikapitalistické sdružování lidí tady bude, dokud to, čemu říkáme kapitalismus, bude na světě existovat.

Jeden známý mi ve volební večer napsal, že kdyby v čele ODS seděl normální pravicový politik, ne profesor Fiala, pokusil by se o širokou koalici s Piráty, STAN a Motoristy, které by měl jako protiváhu liberálnímu sebevědomí hnutí STAN. Byla by podle vás takto široká koalice možná?

Zejména v pražském a možná i v brněnském maloměstském prostředí je možné všechno. O „liberálním sebevědomí“ STAN bychom neměli příliš přemýšlet. Je to kompilát účelového sdružení, jemuž duši vdechl česko-německo-rakouský aristokrat. Jeho pojetí liberalismu bylo účelové a politicky monotónní. Snad by se mohlo hledat, jak by tento spolek mohl vzniknout, ale důvodem jeho existence byla jen touha po majetku, časově neohraničené restituce a participace na likvidaci zbytků národního bohatství. Dokonce s nadnárodními Piráty, a pod vedením současného Hřibova vedení, nic jiného než cesta směr Brusel.

Je to příliš mnoho nečitelných zájmů a pro některé z jejich nositelů, když se před nimi objeví prázdný prostor, je možné sdružovat se jen dočasně.

Rýsuje se však podle všeho většina ANO, SPD a Motoristů, je otázkou do vyjednávání, v jakém formátu. Jak se, podle vašeho názoru, programy a vize těchto stran porovnají?

Myslím, že se dnes už nemusíme obávat, že se na této úrovni bude jednat o programy. K tomu si všichni všechno už řekli v předvolebních debatách. A ty byly opsané jedna od druhé. Teď jde jen o to, umístit správné lidi na správná místa a doufat, že se neobjeví něco podobného jako Dozimetr. Jak říkal ještě v devadesátých letech jeden dnes už zapomenutý politik na Ostravsku, dohodnout se musíme a můžeme, je zde toho stále ještě dost.

 

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: Jakub Vosáhlo

Proti komu bojujete chápu

Ale má otázka je s kým? Respektive s kým byste pak chtěli vládnout? Na to vládnout sami asi mít nebude (myslím hlasy) a jestli jste proti této vládě a pirátům, tak kdo vám pak zbývá? Opravdu je pro vás přijatelnější SPD nebo komunisté než třeba ODS nebo STAN? Děkuji za vyjádření. Saudová

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Diskuse obsahuje 36 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Konec pětidemolice a vláda osobností, to lidé chtějí. Výzvy Babišovi ze štábu SPD

15:15 Konec pětidemolice a vláda osobností, to lidé chtějí. Výzvy Babišovi ze štábu SPD

Chceme být součástí vlády. Tento vzkaz vysílala SPD po celé sobotní odpoledne směrem k Andreji Babiš…