Petr Žantovský: Generační román Marka Přibila

Nestává se každý den, aby česká literatura zrodila cosi, čemu se kdysi, spíše ze zvyku, říkalo generační román. Tedy knihu o zamotaných lidských příbězích generace, která se – pomyslně či fakticky – setkávala na půdorysu své přítomnosti, minulosti i předminulosti, v životech svých předků či prapředků. A to vše vpleteno do sítě historických okolností, proměn, hrdinství i poklesků, vin a trestů. Před lety s takovou knihou přišel dnes žel již zesnulý doyen slovenské literatury Anton Hykisch. Kniha nesla název Rozkoše dávných časů, vyšla i česky. Tehdy jsem zalitoval, že naše písemnictví nevydalo nic ani z daleka obdobného. Dnes se to mění.

Marek Přibil, novinář a spisovatel, vydává v těchto dnech svůj čtvrtý román s nápadným a mnohoslibným názvem Děti Václava Havla. Na první pohled by to mohlo svádět k povrchnímu dojmu: ejhle, buď si tu někdo chce přihřát polívčičku na hrobě slavného muže, nebo, hůř, někdo si chce kopnout do zesnulého. Ani jedno z toho pro Přibilův román neplatí.

Kniha se rozvíjí jako do mnoha časových rovin rozložený soubor příběhů, které mají v hlavních rolích tytéž postavy nebo jejich předky. Osou je příběh lékaře procházejícího jistou osobní krizí a řešícího nejen otázky vlastní identity (nikoli v tom havlovském intelektuálním pojetí, nýbrž v optice vskutku existenciální). Do jeho úvah vstupuje jeho umírající maminka a dávno odešlí prarodiče, z nichž jeden, jak se ukáže, měl na svědomí strašné věci v minulosti. Neupřesňuju, nechci vyzradit pointy, dočtěte se k nim sami, stojí to za to. Zároveň jsou na tapetě rozpadlé či rozpadající se vztahy hlavní postavy vůči bývalé ženě a stávající milence, malé dceři a dalším postavičkám v panoptiku, které umí sestavit jen hodně zlomyslný osud.

Postava Václava Havla, procházející knihou většinou nikoli jako žijící osoba, nýbrž jako socha kdesi v okresním městě, je zrcadlem lékařových introspekcí a vnitřních dialogů. Lékař po většinu času Havlem ne snad pohrdá, ale odmítá jej vnímat jako ikonu na podstavci. Možná právě proto se teď potýká s jeho sochou z nerezu, která sestupuje na chodník, kouří cigarety a vede proslovy, mimochodem autorem dobře odposlouchané z původní havlovské dikce.

Opravdu nebudu vyzrazovat konec příběhu. Je dynamicky plynoucí, překvapivý, nápaditý, citlivý a vkusný, a to vůbec není málo, a nejen v českém literárním kontextu. A přitom si celá kniha udržuje všudypřítomnou schopnost vnitřní sebereflexe obohacované o četné politické, historické či společenské aluze a kontexty.

Potkáváme tu tak nejen polistopadovou současnost, tak intenzivně spojovanou s havlovskými mýty, jdeme ale i hlouběji do minulosti – do časů Protektorátu, nacistické okupace, koncentráků, včetně docela zásadní úvahy o podílu Ukrajinců na nacistických zvěrstvech. To je v dnešním kontextu očekávaného srazu Landsmannschaftu v Brně nadmíru živé a od autora statečné.
Jsou tu i další kulisy – digitální svět, sociální sítě a jejich mnohdy nebezpečné dopady, dokonce skvělé a věcné metafory ze světa klasické hudby. Přibilova kniha je – aspoň pro mne – jedním z podstatných čtenářských zážitků těchto týdnů.

Dovolím si tu ocitovat některé úryvky, v nichž vidíme, jak autor skrze své postavy přemýšlí a formuluje. Je to vypovídající víc než sedm recenzí. A je to také pozvání k četbě knihy samé:

„Dezinformace je buď pravda, která se právě nehodí, nebo lež, která se právě hodí. Rozhodující není obsah, ale držitel mikrofonu.“

„Vše musí být zarámováno do ochoty, laskavosti, soucitu, který má svůj předepsaný výraz. Veřejný prostor žádá stylizovanou empatii a trvalou korektnost. Jakýkoli náznak odporu vůči tomu, co má být vítáno, se automaticky stává důkazem neslušnosti. Připadalo mu výmluvné, s jakou samozřejmostí se politická třída upíná k Ukrajině. Ne snad ze solidarity, spíš z potřeby vyhnout se vlastní bezradnosti. Jako by cizí válka sloužila k zakrytí domácí neschopnosti, a proto se jejím rozšířením tak urputně strašilo. Hrůzu konfliktu nepopíral, ale právě on se mu začínal jevit jako příliš vhodná kulisa. V pozadí (byť zprvu decentně) vždy přetrvával průmysl, který z prodlužování bojů těžil víc než z jejich ukončení. Jako by válka nebyla jen tragédií, ale i stabilním trhem. Nebyla to obžaloba, spíš vtíravý pocit: mír je komplikovaný, mír nepřináší dividendu. Válka ano.“

„Svoboda existuje, ale je algoritmicky filtrovaná. Pluralita názorů je neomezená, ale každé slovo je okamžitě ohodnoceno, katalogizováno. Cenzura není nezbytná, když lze pravdu utopit v množství verzí. Politické reprezentace rotují v pravidelném rytmu, ale bez významového posunu, jako by změna obličeje znamenala změnu směru.“

„Události na sebe nenavazují, jen běží jako obrázky: pandemie, války, kulturní polarizace. Informace už mezi lidmi neputují, ale cirkulují mezi stroji bez potřeby smyslu a bez očekávání porozumění. Pravda a lež běží vedle sebe ne jako protiklady, ale jako paralelní signály, z nichž žádný nemá nárok na přednost. Digitální závislost. Algoritmická ekonomika, která nevysvětluje nic, ale řídí všechno. Meziosobní vztahy se proměnily v přenosy. Blízkost ustoupila dostupnosti. A přesto se to celé nezhroutí. Funguje to, i když už tomu skoro nikdo nerozumí.“

„Svoboda slova trvá přesně do chvíle, než někdo skutečně promluví. Svoboda se pozvolna proměnila v povinnost souhlasu a přechod proběhl téměř nepozorovaně.“

„Člověk chce být volný, ale zároveň čeká, že mu někdo řekne, co má dělat. Touží být sám sebou, ale nevydrží být sám. Pravdu by bral, pokud by za ni nemusel nic obětovat.“

„Kdo přežije svět, který ho měl zničit, nestává se vítězem, ale nositelem důkazu. A svědek mlčí jinak než většina lidí. Ticho je jazyk těch, kdo pochopili, že žádná slova nedokážou postihnout realitu ani vyvážit to, co se skutečně stalo.“

„Všechno je přítomné zároveň, chronologie se zhroutila. Morálka se přizpůsobila tempu scrollování. Daniel chápe, že nežijeme v době rozdělené do kapitol, ale v prostoru, kde se každé slovo může stát epitafem. Stačí kliknout, přidat smajlík. I to je dnes forma závěru, kdy se vše odehrává v jeden jediný okamžik. Zrození i smrt.“

„Výsledkem je systém kolektivní paměti založený na selektivní amnézii. Minulost je tříděna, katalogizována, přepisována. Kolaborace se proměnila v odpor, vina v hrdinství, fakta ve státem autorizovanou pravdu. Diskuse byla nahrazena zákonem. Historie se nevrací, jen mění tvář.“