Klauni na Ukrajině, psaní o Putinovi v našich médiích a totální změna ve světové politice. Více poví novinářka Spencerová

9. 10. 2014 10:20

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Rusko díky svým finančním rezervám vydrží klidně i pět let západních sankcí, hodnotí novinářka Literárních novin a analytička zpravodajských zdrojů Tereza Spencerová spekulace o možném „vyhladovění" Ruska a brzkém pádu Vladimira Putina. Zaměřuje se i na kvality a šance Putinovy opozice a shrnuje nejnovější dění na Ukrajině.

Klauni na Ukrajině, psaní o Putinovi v našich médiích a totální změna ve světové politice. Více poví novinářka Spencerová
Foto: Sergei Grits, ČTK/AP
Popisek: Proruští ozbrojenci na východě Ukrajiny

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Bursíka (+z 6.8. a z 23.6.)   Karla Schwarzenberga (z 3.10.) Miroslava Kalouska, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10.9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky,  Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga (ze 14.8)Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava ŠebkaHynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka, Džamily Stehlíkové či Michala Marka.

Pozorovatelé OBSE na Donbasu se chystají vytyčit demarkační linii mezi povstalci a ukrajinskou armádou, boje mezitím v menší míře pokračují. Ministr obrany Pavel Klimkin řekl, že Ukrajina nemíní vstupovat do NATO. V zemi zuří“ předvolební kampaň. Co by měl český čtenář vědět o výše uvedeném i o jiných událostech v zemi, o které se stále mluví? Jaké siločáry nyní rozhodují o tom, zda bude na jejím východě klid?

Vytyčováním demilitarizovaného pásma podle mého začíná faktické dělení Ukrajiny, protože ono pásmo bude podle všeho – plus minus – hranicí mezi „zbytkem“ Ukrajiny a Donbasem, čili Novoruskem. Jestli to bude hranice mezi Ukrajinou a Donbasem suverénním nebo „jen“ superautonomním, to se teprve uvidí. V každém případě vytyčení hranice a klid zbraní pokládá za velmi důležité pro řešení konfliktu i Západ: Německo vysílá k ostraze pásma své výsadkáře a totéž hodlá učinit i Francie. Je lehce kuriózní, že Němci vyslání svých vojáků na suverénní ukrajinské území oznámili v médiích dříve, než o tom oficiálně zpravili Kyjev, což mimochodem významně vypovídá o tom, jak Berlín či Paříž vnímají ukrajinskou vládu a její roli v krizi. Ostatně, nová zpráva OSN mimo jiné konstatuje, že Kyjev beztak nemá armádu a žoldnéřské oddíly plně pod kontrolou… Tak co s ním, že?

Kyjev ani moc neprotestuje, protože je za A jen loutkou a za B je plně ponořený do předvolební kampaně. A v ní jakoby jednotlivé strany soutěžily o to, kolik a jak velkých klaunů do parlamentu protlačí. Prezident Porošenko slibuje, že „osobně vrátí“ Ukrajině Krym a k tomu našel recept na úspěch, když říká, že čím víc Ukrajinců bude umět anglicky, tím na tom bude jejich vlast líp, šéf radikálů Ljaško v televizi slibuje, že „vlastníma rukama zabije“ oligarchu Kolomojského, Klimkin může tvrdit, že Ukrajine nechce do NATO, protože ve skutečnosti platí, že NATO nechce Ukrajinu…

A k tomu přijela do Kyjeva náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová. Před rokem roztleskávala Majdan a rozdávala tam lidem bonbóny, teď namísto energetické pomoci, kterou Ukrajina -- před zimou a skoro bez plynu – nutně potřebuje, přivezla jen tým expertů, kteří mají Kyjevu poradit, jak zateplovat domy. A „své ukrajinské“ upozornila, že největší hrozbou pro Ukrajinu je korupce. Ještě před pár měsíci byla Ukrajina pro USA pupkem demokracie, teď už jen pupkem zkorumpovaným. Kyjevská generální prokuratura vzápětí zahájila šetření v nejvyšších patrech kultovního leteckého výrobce Antonov, jemuž se „ztratilo“ půl miliardy hřiven, a trestní řízení kvůli „podivným“ nákupům bylo zahájeno údajně i proti všem lidem, kteří od roku 1996 zastávali post ministra obrany. Ukrajinský volební výbor ale takřka současně konstatoval, že kupování hlasů, různé machinace a využívání černých fondů jsou běžnou součástí předvolebního postupu „prakticky všech“ ukrajinských politiků a stran. Je to bizarní divadlo.

Vladimir Putin oslavil narozeniny o samotě, národ mu však vzdával hold prostřednictvím průvodů, výstav a oslavných článků. Český komentátor Jefim Fištejn napsal, že vysoká popularita Putina je příznakem degenerace Ruska a Putinova postmoderního autoritářství. Do jaké míry je to pravda? 

Mám za to, že oslava narozenin kdesi v tajze 300 kilometrů od nejbližší vesnice, nebo jak to přesně bylo, zapadá do Putinova macho pozérství, které předvedl už několikrát. A nyní, v době politického střetu se Západem, je to i příznačný signál „silného Ruska“, které chce Putin zosobňovat. Nicméně, oslavy „národa“ jsou opravdu zvláštní. Koukala jsem před pár dny na selfie, které Putinovi k narozeninám poslal kapitán ruské fotbalové reprezentace, nebo tak někdo, a přemýšlela, do jaké míry to asi může myslet upřímně a do jaké míry má jen pocit, že se něco takového prostě musí – v současné atmosféře – dělat. A odpověď neznám. V každém případě mi to ale přišlo divné. Možná je to ale jen tím, že jsme si u nás – na Západě -- už zvykli, že politici jsou něco jako „nepřátelé“, kteří vesměs provádějí politiku pro blaho „volné ruky trhu“, protože jakákoli snaha zlepšit lidem život je podle nich jen opovrženíhodným populismem. Že jsme si zvykli, že politiky je nezbytné podezřívat a nenávidět, protože oni námi beztak jen pohrdají. Všemožné průzkumy veřejného mínění v Rusku ale ukazují Putina ve zcela jiném světle a jeho popularita je nebetyčná. Vsadím se, že mu onu – pro nás neuchopitelnou -- popularitu mnozí západní politici v hloubi duše tajně závidí.

Česká média oplakala Putinova odpůrce Alexandra Navalného, který údajně kvůli tuhé cenzuře v Rusku upadl v zapomnění a nikoho tudíž nezajímá. Současně propagovala iniciativu Michaila Chodorskovského, který zakládá organizaci na podporu údajných 12 procent evropsky orientovaných Rusů“. Co říci k těmto dvěma figurám, jejich přítomnosti a budoucnosti? A o protiputinovské opozici obecně? 

Pánové Navalnyj a Chodorkovskij jsou už dlouho hvězdami na Západě, které ale v Rusku nikoho nezajímají, stejně jako třeba naše další „ikony demokracie“ z Pussy Riot. Je až zarážející, jak si vždy dokážeme vybrat „chromé koně“ a myslíme si, že s nimi v Rusku něco vyhrajeme. Možná je to ale i tím, že s námi chtějí „hrát“ opravdu jen ti, kdo jsou v Rusku tak nějak osamoceni a nic jiného než objetí se Západem jim nezbývá. V každém případě je to ale jen další důkaz toho, že západní politika a strategie vnímá Rusko nerealisticky, spíš si promítá nějaké své vize, než aby reagovala na skutečný vývoj.

Ať je Putin populární jak chce, ekonomické ukazatele se pro Rusku nevyvíjí dobře: Roste inflace, uniká kapitál, růst ekonomiky je minimální a vláda musí na její záchranu obětovat“ rezervy vytvořené z prodeje ropy (jejíž cena klesá). Putin ovšem na konferenci v Petrohradu oznámil, že krize bude překonána rozvinutím domácího průmyslu orientovaného na vnitřní trh. Je možné toho dosáhnout v situaci, kdy soukromý sektor v Rusku ničí byrokracie a korupce? Nebo Putina čeká, jak prorokují západní analytici, propad popularity pod tlakem klesající ekonomiky, či snad dokonce osud cara Mikuláše II.?

Fakt netuším, jestli Putina čeká „carský“ osud, ale mám pocit, že jeho vyhlídky jsou nejčernější v českých médiích, pak také v polských a podle všeho i v těch pobaltských, zatímco západní zdroje se v predikcích ekonomického vývoje Ruska podstatně liší. Jedni připomínají, že Rusko může díky obřím zásobám dolarů – i bez obratu k Asii a dalším trhům -- bez větších problémů ustát přinejmenším pět let západních sankcí, což se ovšem o západní Evropě bez ruského plynu a ropy říci nedá. Další vcelku zajímavě popisují mechanismy, s nimiž by Rusko snadno mohlo – pokud by mu opravdu teklo do bot – „položit“ americký dolar. Tím chci říci, že v dnešní globalizované ekonomice není žádný stát ostrov a vše je vzájemně provázané, a tady u nás navíc často zapomínáme, že svět není jen Západ a že už se neřídí jen vůlí Západu. Nicméně, na druhou stranu platí, že se na prohlášení ruských politiků o rozvoji domácího průmyslu dívám lehce cynicky. Možná se opravdu něco někam za čas posune, přinejmenším ve strategických sektorech třeba těžebního průmyslu a technologií, ale přitom si často vybavím slavnou větu někdejšího premiéra Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky…“

Mnohem více krve než na Ukrajině, cynicky řečeno, teče na Blízkém východě. Jak se má čtenář orientovat v postupu USA, Evropy, Turecka, Íránu a Iráku proti Islámskému státu? Americký konzervativní myslitel Pat Buchanan obvinil svou vládu, že vlastně neví, zda po boku Sýrie a Íránu bojovat proti Islámskému státu, nebo bojovat rovnou i proti nim… A Turecko z toho, že neví, zda jsou pro něj větším nepřítelem militanti Islámského státu, nebo Kurdové…

Je pravda, že nynější Obamova válka v Iráku a Sýrii už běží a krev teče, ale motivy a cíle všech zúčastněných jsou stále zatím jen hádankou. Neví se, čeho chtějí vlastně dosáhnout USA, neboť plnohodnotná válka „světa“ proti asi 30 tisícům ozbrojenců Islámského státu vypadá přece jen jako poněkud přitažená za vlasy. Není jasné, co chtějí získat američtí vazalové ze Saúdské Arábie a dalších feudálních diktatur z Perského zálivu, kteří si IS vyfinancovali a vyzbrojili k obrazu svému – je třeba kuriózní, že IS na „svých“ územích ve školách učí děti podle saúdskoarabských učebnic. Není jasné, co chce Turecko – pro Ankaru je výhodnější sledovat, jak IS likviduje Kurdy a „řeší“ tak v zastoupení „kurdskou otázku“ a odsouvá okamžik, kdy bude jednou muset kurdský stát na území Turecka, Iráku a Sýrie logicky vzniknout. Přitom by Turci zároveň chtěli svrhnout Asadův režim v Damašku, protože vždy stál v cestě turecké regionální hegemonii, ale současně dynamicky rozvíjejí obchodní a jiné vztahy s Ruskem, které naopak Asadův režim už přes tři roky úspěšně chrání.

Zkrátka, v této otázce je zatím spousta neznámých a na nějaké smysluplné předpovědi je brzy, byť krev už dávno opravdu teče. Nicméně, cynicky dodávám, že na ujasňování motivů a cílů máme čas, protože Obama tvrdí, že je to válka na desetiletí, ale bývalý šéf CIA Leon Panetta mluví už o třiceti letech…

Poněkud se zapomíná na dění v Izraeli a Palestině, zejména Pásmu Gazy. Jak vzdáleno je další kolo“ bojů a jak současný válečný výbuch v Iráku ovlivnil situaci v palestinském polostátu“?

Válka v Iráku a Sýrii situaci na izraelsko-palestinské „frontě“ nijak přímo neovlivňuje, ale dopady na celkovou situaci určitě má. Například izraelský premiér Benjamin Netanjahu nedávno na Valném shromáždění OSN zkoušel rozehrát starou kartu a tvrdil, že IS je sice hrozný, ale Írán je daleko horší, ale dokonce i Američané mu vysvětlili, že se „mýlí“. Nová švédská vláda mezitím oznámila, že uzná „stát Palestina“ a britský parlament se chystá o stejné otázce jednat. Palestinu jako stát uznává několik východoevropských a středomořských zemí včetně České republiky, ale stalo se tak ještě před naším vstupem do EU. Švédsko je tak prvním členem EU, který se k tomuto kroku rozhodl. Obecně vzato je to krok symbolický, protože současnou „Palestinu“ tvoří fakticky tři navzájem nepropojené a tím i neživotaschopné ostrůvky v Izraelem okupovaných územích, ale na druhou stranu je důležité, že Švédsko uznání Palestiny oznámilo bez předchozích konzultací s Bruselem či Washingtonem, natož s Jeruzalémem. Prostě zcela samostatně a svrchovaně. A pokud se přidá i Británie, bude to významná změna paradigmatu světové politiky ohledně Izraele a Palestiny.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Zajímavých věcí je hodně, namátkou: Soud v Detroitu bez ohledu na mínění OSN rozhodl, že dostup k pitné vodě nepatří k základním lidským právům, a tak se obyvatelé zbankrotovaného velkoměsta v srdci vyspělých USA ocitají v pozici obyvatel nejchudších afrických zemí. V době, kdy Obamova administrativa vynakládá na válku proti IS už miliardy, je to obzvlášť neuvěřitelné. Nebo bude zajímavé sledovat postup západních energetických koncernů, které se už chystají proměnit – zatím jen západ Ukrajiny, protože na východě se válčí – ve frackingovou bonanzu, což ale pro samotné Ukrajince může skončit pohromou. Nebo je alarmující, že EU uznala kanadskou ropu z dehtových písků za čistý zdroj, čímž jen pomohla k likvidaci nespočetných kilometrů kanadské divočiny. Zkrátka, výčet důležitých a zajímavých událostí byl dlouhý…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Soudkyně zastávající se Bakalova listu už rozhodovat nebude. Vrchní soud jí sebral kauzu, v níž Respekt očerňoval regulérně zvoleného ředitele ČTK

16:02 Soudkyně zastávající se Bakalova listu už rozhodovat nebude. Vrchní soud jí sebral kauzu, v níž Respekt očerňoval regulérně zvoleného ředitele ČTK

Když jde o to pomoci Bakalovu vydavatelství, může se i soudkyni stát, že pozapomene na symbol sochy …