Analytik Campbell kvůli postupu Merkelové a masakru v Paříži: Takto děsivý osud čeká Evropu

15.01.2015 11:36

Analytik Jan Campbell se tentokrát zamyslel nad vzájemnými souvislostmi zásadních evropských událostí, které sledujeme v posledních týdnech. Mezi snahou Ruska ochránit svou suverenitu v boji se Západem a naivním sebevražedným chováním evropských politiků lze totiž vidět velmi zřejmou souvislost.

Analytik Campbell kvůli postupu Merkelové a masakru v Paříži: Takto děsivý osud čeká Evropu
Foto: Archiv
Popisek: Jan Campbell

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Libora Dvořáka, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaKarla Schwarzenberga (z 3.10.) + (ze 14.8.)  Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyMartina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9. + 8.12.) Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla SobotkyJohna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava ŠebkaHynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše ZdechovskéhoFrantiška BublanaKarla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), Džamily Stehlíkové (21.11.) či Jana Vituly

Campbell v této souvislosti obsáhle rozebírá zejména historii vztahu Ruska a Německa, který se podle něj zásadním způsobem projevil, když kancléřka Merkelová zrušila mírová jednání v Astaně. Campbell připomíná řadu historických předsudků, které za tímto rozhodnutím německé kancléřky mohou stát.

Zamýšlí se též nad pošetilou vírou Evropanů, že se jim podaří přesvědčit přistěhovalce z muslimských zemí či jejich potomky, že model sekularizované společnosti, která se ve jménu „demokracie” zříká ideálů, na nichž vyrostla, je správný.

Výsledek podle něj bude jednoznačný a naplní předpověď, kterou již před více než dvěma sty lety napsal jeden význačný myslitel – světu budou vládnout Rusko a USA a Evropa tomu, ponořena do vlastních krvavých válek, bude jenom přihlížet. ,,Zatímco Ruská federace chce chránit svou suverenitu, kulturu a tím i přírodní zdroje, to znamená svoji existenci, EU bez suverenity, bez vlastní kultury a rovněž bez vlastních přírodních zdrojů, nutných pro své přežití v současném blahobytu, se stala prostředkem a atomizovaným bojištěm, které se bude „civilizovat“ a na něm opět „stavět“ s novodobým Marshallovým plánem USA, napříkad ve formě dohody TTIP," prognózuje Campbell.

Celý komentář Jana Campbella:

Velká většina diskuzí a polemik ohledně pařížského vraždění se mi jeví jen jako mlžení a manévry odvádějící pozornost od podstatných věcí na velkoplošné geopolitické scéně. To se stalo tak nepřehledným, že je dnes už i profesionálové dokáží hodnotit víceméně až zpětně.

Zjevnou skutečností ale zůstává, že v Evropě pokračuje proces odcizení od víry, v daném případě od křesťanských principů. Křesťanství jako základ evropské kultury prakticky již odešlo do minulosti a toto „odcházení“ se dokonce stalo oficiální kulturní politikou EU. Za sebe musím, říct, že v tom vidím tragédii. Osobně se mi zdá, že proces nabírá na rychlosti právě v nepřehledných situacích, na nepřehledných místech, která se nabízejí, ale právě v dobře „načasované“ době. V tomto kontextu hodnotím pokračování publikací karikatur Mohameda jako neomluvitelnou krátkozrakost a aroganci zakrývající strach z dialogu.

Současně s procesem „odcházení“ existuje objektivně paralelní proces „přicházení“. Vakuum se naplňuje dalším zkompromitovaným vakuem, zvaným „demokracie“. Na konci tohoto procesu vidíme antireligiózní společnost, ve které je víře přiděleno místo doma v kuchyni nebo v ložnici. Logika takové společnosti přijímá vědomě satiru a karikaturu jako organickou část této „demokracie“ a „svobody“.

Bohužel pro velkou část takto degenerující veřejnosti zůstává nevyhnutelný střet s tou částí společnosti, která má jiné kořeny a tyto kořeny má i ve třetí generaci v podvědomí. Druhou možností je idealizace schopnosti současné společnosti ochránit „demokracii“ a „svobodu“. Bohužel západní političtí lídři, ti kteří se zúčastnili pařížského dvousetmetrového pochodu i ti, kdo zůstali doma, nechápou nebo nechtějí, či dokonce nesmějí pochopit, že hospodářská globalizace a unifikace se nedá aplikovat ve sféře víry a náboženství.

S kým také hovořily ParlamentníListy.cz o tragédii v Paříži a o problematice soužití muslimů a většinové populace:

Ředitel Česko-arabského centra Šádí Shanaáh ,ministr kultury Daniel Herman, armádní generál v z. Jiří Šedivý, profesor Stanislav Štech, důstojník Řádu akademických palem, novinářská legenda Jan Petránek, mnohonásobný šéfredaktor Pavel Šafr, poslankyně ODS Jana Černochová, senátor ODS Jaroslav Kubera, emeritní biskupka Jana Šilerová, věřící z Valašska, šéf Společnosti česko-arabské Josef Regner, senátor a někdejší kněz František Bublan

 

Tak jako se nedá teorie her, úspěšná v politice, aplikovat v hospodářství, je zcela zcestné si myslet, že nabídka otevřených dveří migrantům s jinou vírou a náboženstvím může donutit tuto skupinu našich spoluobčanů, aby se asimilovali a vzdali se v duchu naší „demokracie“ své víry nebo náboženství. Jestli je dovoleno si dělat legraci z Ježíše Krista a církev k tomu mlčí, neznamená to, že je dovoleno si dělat legraci z Alláha nebo Buddhy.

Ztracená religiózní autorita v Evropě, především v EU, neznamená, že se ztratila religiózní autorita mimo Evropu a EU. V tomto kontextu nedává smysl čekat na zveřejnění podrobností o vraždě v Paříži, protože vše nasvědčuje tomu, že migrační a kulturní politika EU je v troskách, podobně jako projekt multikulturalismu nebo euro-islamismu. Jedno jediné fiasko.

Ukrajina a Astana

Do kategorie „EU-fiaska” patří i kolaps politiky Evropské unie ve vztahu k postmajdanovské Ukrajině. V připraveném příspěvku „Co lze čekat od jednání 15. 1. 2015 v Astaně“ jsem uvedl tři možné scénáře a některé informace týkající se údajné změny postoje Francie a Německa k sankcím proti Ruské federaci. Dnes vidíme, že dokonce oficiální představitel OSN má dovoleno šířit veřejně přesně ty tři scénáře, které jsem popsal několik dní před jeho vystoupením. Ale ani on se neodvážil hovořit o řešeních, která nevycházejí z dohod z Minsku. Přesto by bylo na místě, kdyby alespoň OSN začala veřejně mluvit o hře na velké geopolitické scéně.

Jednání v Astaně ale bylo v úterý zrušeno nebo odloženo. V podstatě je to jedno –již po oznámení telefonátu kancléřky Merkelové prezidentu Putinovi 10. ledna 2015 bylo možné z formulací prezidentova mluvčího Peskova a formulací kancléřky Merkelové vyvodit, že telefonát se odehrával v atmosféře sabotáže, arogance a strachu.

Vypovídající je už to, že kancléřka Merkelová formulovala podmínky jednání v Astaně v německém jazyce. Lze z nich dedukovat značně subjektivní hodnocení toho, jak jsou minské dohody plněny. To je v diplomacii v tak vážné době přinejmenším nestandardní přístup, především ve vztahu k veřejnosti. Že se jedná o sabotáž, dokazuje i to, že ani kancléřka Merkelová veřejně nepřizná, že za poslední dva měsíce došlo k zásadním změnám diplomatického prostředí kolem Ukrajiny. Aroganci, kterou takto nestandardní vystupování představuje, lze dokázat i historicky.

Krátký výlet do historie

V německých médiích se dnes praktikuje kritika Ruské federace jako státu, který je ve své podstatě expanzivní a imperialistický, a navíc neevropského charakteru. Stačí si přečíst článek Christiana Neffa v týdeníku Spiegel z minulého roku a jeho hlavní tezi „Rusko není Evropa. A nikdy Evropou nebude.“ Tuto tezi přímočaře podporuje i vlivný deník Süddeutsche Zeitung. Například 29. dubna 2014 si zde Hans Christoph Buch vzal jako korunního svědka Astolpha de Custine (1790–1857), francouzského aristokrata, který navštívil St. Petersburg, Moskvu a Jaroslavl a je znám svojí knihou „Rusko v roce 1839“ (originál La Russie en 1839). Nevím, byla-li kniha přeložena do českého jazyka, skutečností ale zůstává, že francouzský aristokrat si nebral servítky před a ani pod ústa, když popisoval autokracii Mikuláše I. a její nebezpečí pro Evropu. „Evropa je svým liberalismem oslabená, zatímco Rusko zůstává silné, protože není svobodné,“ lze zde mimo jiné číst. Pokus o analogii je zde až příliš zřejmý.

Autor však s největší možnou pravděpodobností vědomě nepíše o základní myšlence knihy. Tu lze nalézt v tom, že Rusko a jeho obyvatelé byli nazýváni dokonce polodivokými lidmi (Halbwilde Menschen), prezentováni jako notoricky opilí otroci a podobně. Je zřejmé, že takovou knihu mohl napsat jenom patologický rusofob.

V té samé době psal například Alexis de Tocqueville o „Demokracii v Americe“, z jejíž poslední kapitoly se čtenáři dověděli, že budoucnost patří Rusku a Americe. Pravděpodobně byl Astolphe de Custine inspirován prací Alexise de Tocqueville a rozhodl se popsat Rusko po svém. V tomto spojení se proto někdy píše o Astolphu de Custine jako „de Tocquevillovi Ruska". Jeho kniha byla publikována a čtena ve Francii, Anglii a Německu, zakázána byla v Rusku. V létech 1890–1891 byly publikovány první fragmenty v ruských žurnálech, v roce 1910 a 1930 vyšla zkrácená verze knihy a v roce 1996 nezkrácená verze knihy v Ruské federaci.

Zmiňuji se o této historii, protože celá historie Ruska od roku 1840 je spojena s Německem. Toto spojení, vrcholící hororem dvacátého století, má kořeny ve statickém pojetí historie, pseudovysvětlování a ještě nestrávených německých ruských sentimentech. V současné době se německá rusofobie imunizuje právě tím posledním uvedeným, jakýmsi „rusko-sentimentalismem“.

Je však třeba si uvědomit, že ani v době Výmarské republiky to rusofilové v Německu neměli lehké. Ani němečtí sociální demokraté, ani komunistická strana Německa, o nacionálních demokratech, katolické a protestantské církvi ani nemluvě, se nikdy neodpoutali od jednostranného černého popisu Ruska. Do roku 1848 měla německá rusofobie určitou racionalitu. Zaostalé Rusko bylo ochrannou mocí německého absolutismu, stálo v cestě německé snaze o ústavnost a jako symbol zaostalosti se velice dobře hodilo při budování pocitu německé nadřazenosti „asijské krvi“. Po prohře Ruska v krymské válce se strach Němců z Ruska zmenšil, aby opět narostl po uzavření rusko-francouzského spojenectví v roce 1890. Na tomto místě si dovoluji čtenářům se zájmem o historii připomenout „Brestlitevský mír“ z roku 1918 a pseudosamostatné státy jako Polsko, Baltikum nebo Ukrajina coby neformální německé kolonie. A v neposlední řadě výroky Maximiliana Hardena (1861–1927). Tento německý vědec urazil cestu od zastánce vítězné války k zastánci a kritikovi válečné politiky. V roce 1918 obdržel Strindbergovu cenu za sbírku esejí „Válka a mír“ a zaujal socialistické pozice poté, co se do té doby vyjadřoval podobně hrubě a jednostranně jako Astolphe de Custine.

Není snad potřeba se podrobněji rozepisovat o rasistické podstatě nacionálního socialismu, ve kterém hodnocení Slovanů jako podlidí (slawische Untermenschen) a rovněž masové vraždění sovětských vojenských zajatců a civilního obyvatelstva nebyly náhodou, ale plánovanou akcí. Kořeny těchto akcí sahají hluboko do německého pocitu převahy a nadřazenosti spojené s právem rozhodovat o osudu méněcenných Slovanů.

Bohužel ani prohra ve druhé světové válce neudělala konec německé rusofobii, který by snad umožnil začátek objektivního hodnocení Ruské federace. Euforie, která ovládla Německo po sjednocení roku 1990, znamenala pro Němce alespoň dočasné potlačení strachu z Ruska. Postupně se ale na scéně znovu objevil starý archetyp německé převahy a nadřazenosti, výjimečnosti, ale i falešné historické analogie a vědomé mlžení. Takové archetypy dnes mohou alespoň dočasně zakrýt horor minulosti a znovu vytvářet tradiční falešné dojmy.

Minská dohoda – Jednání v Astaně – Dvě bojové fronty

I když nemohu doložit své tvrzení, mohu alespoň nabídnout k individuálnímu zamyšlení čtenářů několik tezí. To i proto, že je tolik pravd, kolik je lidí. A také proto, že nejsem a nikdo z nás není Laplaceův nadčlověk, démon, který by mohl nahlížet do budoucnosti jako do otevřené knihy. Uvedený příklad nadčlověka, démona nazvaného podle Pierra Simona de Laplace (1749–1827), vyzdvihuje nutnost pravděpodobnostního popisu jevů.

Minská dohoda se v tomto světle jeví stejně absurdní jako očekávání, že by na jednání v Astaně bylo dosaženo míru. Zato chování německé kancléřky po pařížské tragédii je zcela logické. Potvrzuje to i oficiální omluva nepřítomnosti prezidenta Obamy na nedělním pařížském dvousetmetrovém pochodu politiků. Tato nepřítomnost, společně s dnešním odmítnutím účasti prezidenta Putina na oslavách výročí v Osvětimi ukazují na kvalitu a množství času, které byly dány Ruské federaci a EU. To jsou dvě strany jedné a téže mince. Na straně s Ruskou federací je více méně všem a nějak jasno. Pokud jde o EU, její veřejnost si stále neuvědomuje, že se bojuje i na druhé frontě –USA proti EU.

Zatímco Ruská federace chce chránit svou suverenitu, kulturu a tím i přírodní zdroje, to znamená svoji existenci, EU bez suverenity, bez vlastní kultury a rovněž bez vlastních přírodních zdrojů, nutných pro své přežití v současném blahobytu, se stala prostředkem a atomizovaným bojištěm, které se bude „civilizovat“ a na něm opět „stavět“ s novodobým Marshallovým plánem USA, napříkad ve formě dohody TTIP.

Stále ještě vylučuji velkou válku mezi USA a Ruskou federací. Nevylučuji ale situaci, která potvrdí staré a cenné hodnocení Alexis de Tocqueville. Budoucnost patří USA s agresivně extenzivním chováním a Ruské federaci s pasivním vyčkáváním v jejích dnešních rozměrech. Především proto, že „Rozum a pravda spočívají spíše na dně myšlení a mlčení než na povrchu mluvení.“ (Josef Čapek, 1881–1945)


 


 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Campbell

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Temná předpověď Zdeňka Zbořila: O co skutečně jde kolem dnešní ČSSD

4:44 Temná předpověď Zdeňka Zbořila: O co skutečně jde kolem dnešní ČSSD

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Rebelující místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna možná jen tuší, že v ČSSD a ok…