Pavel a euro. „Kdo si to u něj objednal?“ Kovářová už tuší

Prezident Petr Pavel znovu tlačí na přijetí eura a vyzval Čechy, aby se zbavili sentimentu vůči koruně. Vy jste reagovala, že koruna není sentiment, ale nástroj suverenity. Co vás na prezidentových slovech zarazilo nejvíc?

Prezident nevystupuje v zájmu svých občanů a své země, ale v zájmu mocných sil schovávajících se za Evropskou unií. A to je pro mě nepřijatelné. Nikdy dřív na tato témata nenapsal ani neřekl ani slovo o optimální měnové zóně, o vlivu kurzu na export a import, o ohromných finančních transferech nutných k zachování společné měny v některých zemích. A najednou zničehonic ví, že česká koruna je brzdou našeho pokroku. Kdo si to u něj objednal?

Petr Pavel v poslední době mluví nejen o euru, ale dříve otevřeně hovořil i o Spojených státech evropských. Nemáte pocit, že se stále více vzdaluje názorům většiny české veřejnosti?

Především se vzdaluje myšlence suverénní České republiky, ze které by nejraději učinil provincii nějaké říše. Nejenže se tedy vzdaluje tomu, co si přeje většinová společnost, ale hlásá a podporuje kroky, které jsou v jasném rozporu se zájmy České republiky.

Když prezident opakovaně prosazuje euro navzdory tomu, že většina Čechů ho odmítá, neškodí si tím sám? Nehrozí, že se z prezidenta všech občanů stává prezident jen jedné názorové skupiny?

To se ukáže u příštích prezidentských voleb. Třeba stihne fandit v tričku nějaké české sportovní reprezentaci. V každém případě ty minulé volby vyhrál jen proto, že voliči žádné jeho zájmy a postoje neznali a každý si do něj mohl promítnout své představy jako na bílé plátno. Teď je situace jiná. Petr Pavel se sám pasoval do role člena opozice a zjevně chce, aby byl jako prezident opozice vnímán. Pryč jsou všechny jeho původní sliby o tom, že bude českou veřejnost spojovat.

Zastánci eura často tvrdí, že budeme „u stolu, kde se rozhoduje“. Jenže euro přijaly i země, které později tvrdě doplatily na rozhodnutí přijímaná jinde. Co by si měli Češi uvědomit dřív, než začnou uvažovat o tom, že se koruny vzdají?

Anketa

Chcete, aby se EU změnila ve Spojené státy evropské, jak si přeje Petr Pavel?

Ano

98%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 24295 lidí

Měnová politika je hlavní součástí hospodářské politiky. A kurz měny je hlavní cenou v ekonomice. Měna je jako košile. Jedna nepadne všem. Někdo potřebuje delší rukávy, někdo volnější límeček. Nejsme stejní. Každá země má své odlišné potřeby a zájmy, proto každé zemi vyhovuje jiná měnová politika. Evropská unie je ovládána vlivnými zeměmi, které své zájmy velmi brutálně prosazují už mnoho let. My jsme kupříkladu nejprůmyslovější země v Evropské unii. Proto potřebujeme svou měnu víc než jiní. Proto nás poškozuje boj s podnebím víc než jiné. Od nás tečou řeky jinam, ne naopak. Jsme tranzitní zemí víc než cílovou. Proto máme velmi odlišné zájmy než jiní. Jsme závislejší na exportu, proto potřebujeme měnový kurz. Prezident o těchto věcech evidentně nemá tušení a ti, co mu radí, sledují jiné zájmy než české.

Když už mluvíme o suverenitě státu: současná vláda se pustila do zpřehledňování financování politických neziskových organizací a část tohoto prostředí reaguje až hystericky. Čím si vysvětlujete, že už samotný požadavek na větší transparentnost vyvolává takový odpor?

Na to vám odpoví každý. Kdo platí, ten poroučí. Tak kdo tady tedy platí? Za tím odporem je strach, že ty skupiny přijdou o penězovod, který až do současnosti plynul bez kontroly. A na jejich donátory by bylo vidět. Nová vláda to ale dělá správně. Každou korunu, kterou silou moci a práva vybere od daňových poplatníků, má vláda velmi dobře obracet a zkoumat, zda je výdaj nezbytný. A pokud to výdaj nezbytný není, pak je třeba jej utnout. Máme obrovský deficit a před sebou náročné úkoly. Nemůžeme vyhazovat peníze jen proto, aby se uživily neziskovky. Jen si přečtěte každoroční zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu. Z ní je hezky vidět, jak stát peníze svých občanů rozhazuje na blbosti a naprosto nekontroluje jejich utrácení. Stát je nejhorší správce financí na světě. Proto je třeba, aby měl největší kontrolu a aby co nejvíce peněz zůstávalo občanům, kteří své finance budou spravovat mnohem lépe.

Prezident Pavel často vyzdvihuje sílu občanské společnosti. Kde ale končí občanská společnost a začíná politický aktivismus? Nemá stát právo vědět, kdo financuje organizace, které se snaží ovlivňovat veřejné dění a politická rozhodnutí?

Pokud je občanská aktivita nezávislá, pak musí žít z dobrovolných příspěvků. Pokud ji platí stát, pak musí pracovat pro stát, a ne proti němu. Musíme být před termínem „občanská společnost“ velmi opatrní, dnes mnohem opatrnější než dříve. I Evropská unie stále častěji tento termín prosazuje. Ale je to lež a mámení. Za tím termínem je snaha prosadit do rozhodování o jiných lidech a i o veřejných penězích nikým nevolené jedince a spolky, což je v přímém rozporu s demokracií, v níž rozhoduje lid ve volbách.

Miloš Zeman vyzval občany, aby příště nevolili Petra Pavla kvůli jeho postoji k sudetoněmeckému sjezdu. Prezident Pavel naopak Zemana kritizoval, že takové výroky poškozují naši zemi. Co na tento střet dvou prezidentů říkáte?

Nemusím se vyjadřovat ke každé rozmíšce. Ale Zeman kritizoval Pavla, ne naši zemi. Názorový střet je normální v každé společnosti. Měli bychom poslouchat zdůvodnění politiků. Nenechat se zmást svým politikem, kterého milujeme a kdejaké přešlapy mu odpustíme, ale poslouchat vysvětlení, proč to říká a co požaduje. Ale od Petra Pavla slýcháváme zdůvodnění buď žádné, nebo ideologické, nebo velmi naivní.

Petr Pavel naznačuje, že by mohl usilovat o druhý mandát. Pokud by se prezidentské volby konaly dnes, doporučila byste jeho znovuzvolení?

Nedoporučila.

Fotogalerie: - Demonstrace proti landsmanšaftu

V Brně se konala velká demonstrace proti sjezdu su...

Z politických témat si dovolím přejít k jedné profesní věci, kterou jste sama v posledních dnech výrazně otevřela. Upozorňujete na návrh zákona o ekonomické ochraně státu a novelu zákona o FAÚ, které podle vás mohou znamenat zásadní zásah do advokátní mlčenlivosti. Proč by se o to měl zajímat i člověk, který si říká, že advokáta zrovna nepotřebuje?

Každý člověk může advokáta někdy potřebovat. Třeba když mu někdo zemře, když mu někdo způsobí škodu nebo když sám svou nepozorností způsobí dopravní nehodu. Advokátní mlčenlivost podobně jako zpovědní tajemství existuje na světě od pradávna a není tady kvůli ochraně kněží nebo advokátů, ale právě pro ochranu klientů. Aby svému advokátovi věřili a s důvěrou se mu svěřili. Aby advokát mohl pomoci. Prolomením advokátní mlčenlivosti, o což se v dobách totality státní moc velmi snažila a o což dnes usiluje Evropská unie, můžeme advokacii jako stav, jako pomoc a službu občanům rovnou zrušit a jako v 50. letech můžeme zavést pravidlo, že obhajoba je součástí obžaloby. Ale to pak se s právem na obhajobu vracíme do středověku a do doby útrpného práva.

Přirovnáváte důvěru mezi klientem a advokátem k důvěře pacienta v lékaře nebo věřícího ve zpovědníka. Co se stane se spravedlností a právní pomocí, pokud lidé začnou mít pocit, že to, co řeknou advokátovi, může jednou skončit u státu?

Problém vidím v zavádějícím odůvodnění. Čas od času někdo poblouzněný transparentností a dobrými úmysly omezuje normální život a požaduje více a více kontroly. Jednou je tím důvodem ochrana dětí před dětskou pornografií, jindy pominutý strach před dezinformacemi nebo před praním špinavých peněz. Žádný z těch nástrojů, které se ale legislativně pod těmi berličkami prosazují, nikdy ničemu nekalému nezabrání. Jen si vezměte loni schválený zákon o lobbingu. Původní pohnutkou byla snaha zabránit podplácení politiků. Dnešní podoba zákona naopak nutí tisíce malých dobročinných a charitativních subjektů, spolků, sokolských organizací a podobně zapisovat se do registru „lobbistů“ a co půl roku podávat bezobsažná hlášení. Kriminální činnosti žádný takový zákon nezabrání, jen zatíží bedra slušných lidí obrovským břemenem nových povinností.