Ať máte jasno: O mocných, kterým patřila a patří Ukrajina

06.01.2015 13:13

Analytička Veronika Sušová-Salminen se v analýze pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad důležitým faktorem ukrajinské krize – nad mocí tamních oligarchů. Mapuje minulý a současný vliv jednotlivých klanů a předpovídá možné důsledky jejich moci pro budoucnost Ukrajiny.

Ať máte jasno: O mocných, kterým patřila a patří Ukrajina
Foto: Hans Štembera
Popisek: Veřejné shromáždění při příležitosti 23. výročí nezávislosti Ukrajiny u sochy sv. Václava

Anketa

Vadí vám výroky Tomia Okamury na adresu muslimů?

6%
94%
hlasovalo: 11716 lidí

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Libora Dvořáka, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaKarla Schwarzenberga (z 3.10.) + (ze 14.8.)  Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyMartina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9. + 8.12.) Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla SobotkyJohna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava ŠebkaHynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše ZdechovskéhoFrantiška BublanaKarla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), Džamily Stehlíkové (21.11.) či Jana Vituly

Euromajdan roku 2014 – pokud nyní odhlédnu od jeho geopolitického kontextu – byl hnutím, které požadovalo skrze „evropskou volbu“ Ukrajiny hlubokou systémovou změnu. Podpora EU v tomto případě znamenala rovněž příslib asistence s tímto těžkým úkolem. Ukrajinskou realitou dneška ale není jenom konflikt na jihovýchodě, ale i to, že země objektivně potřebuje hlubokou sociální a kulturní reformu, která by jí pomohla vymanit se z dědictví nejen sovětské nadvlády a mentality, ale především postsovětského vývoje po roce 1991. Taková změna bude trvat roky a bude nesmírně náročná, protože se netýká jenom institucí, ale především myšlení a jednání lidí, tedy kultury (osvěty, vzdělávání). Dnešní otázkou je to, jakou roli v nastartování takové systémové reformy mohou sehrát lidé, kteří jsou bytostně spojeni se starým systémem, a jak může politika EU spojená s ekonomicko-institucionální asistencí v rámci asociační dohody tento stav reálně změnit?

Ukrajina a postsovětská oligarchie

Během 90. let se na Ukrajině zformoval systém, kteří někteří nazývají jako oligarchická demokracie (zdroj). Oligarchové jako skupina superbohatých vznikla podobně jako v Rusku a jinde ve východní a střední Evropě díky ekonomické transformaci 90. let a často privilegovanému přístupu k privatizovaným majetkům (konverzí privilegií sovětského systému v ekonomickou moc tržního systému). Oligarchové a jejich firmy jsou dnes dominantně přítomni téměř ve všech segmentech ukrajinské ekonomiky: v metalurgii a těžbě surovin, finančnictví, potravinářství, výrobě strojů a aut a samozřejmě také médiích, zábavním průmyslu a sportu. Ve srovnání s Ruskem ale nikdo jejich vztah ke státu neomezil, tak jak to udělal Putin kolem roku 2003.

Ukrajinská politika je tak charakterizována prolínáním velkého byznysu a politiky, ve které se stala přímá účast bohatých oligarchů normou, ale kde oligarchové politiku také ovlivňovali a ovlivňují skrze financování politických stran, patronátní sítě uvnitř frakcí parlamentu a různé formy korupce. Někteří oligarchové ve svých rukou koncentrují ekonomickou, politikou i mediální moc, ale mezi sebou se dost liší. Ukrajinští oligarchové jsou heterogenní skupina, v rámci které existuje řada protikladných nebo velmi rozdílných zájmů, které se potom promítají do ukrajinské politiky, podpory a vzniku stran a politických konfliktů v zemi.

Boje mezi oligarchy a nové mocenské konstelace mezi nimi byly také v pozadí oranžové revoluce (přezdívané také jako „revoluce milionářů proti miliardářům) a v pozadí Euromajdanu s jeho geopolitickým podtextem. Tato hnutí měla bezpochyby demokratický a politicky legitimní základ, který byl ale opakovaně „zachycen“ oligarchickými strukturami, což představovalo jednu z překážek systémové změny, kterou hnutí požadovala.

Důsledky této situace jsou ale pro ukrajinskou společnost fatální v mnoha oblastech sociálně-ekonomického vývoje. Ukrajina má kvůli převládání oligarchických struktur deformovanou ekonomiku, kde tržní principy konkurence fungují jenom omezeně. Její investiční prostředí je velmi nestabilní a neatraktivní. V sociální oblasti ji charakterizují velké nerovnosti. Na Ukrajině žije malá skupina ultra-bohatých (20 lidí vlastní 20 % HDP země) a asi 5% skupina středních tříd, zatímco zbytek obyvatelstva dá 60 % svých příjmů na jídlo (v západních zemích EU jen asi 10 %), musí vystačit s nízkými příjmy anebo žije v chudobě (asi 24 % Ukrajinců pod linií chudoby). Taková situace je samozřejmě podhoubím po sociálně motivovanou nespokojenost, ale také pro nacionalismus a politický radikalismus. Liberální demokracie byla naopak vždy spojená se silnými středními třídami.

Kučmova klanová rovnováha

Pro lepší pochopení toho, co je problémem současné Ukrajiny, je třeba se podívat dále do minulosti. Do Kučmova odchodu z postu prezidenta v roce 2004 existovaly na Ukrajině tři velké oligarchické klany, mezi nimiž byl prezident schopen udržovat rovnováhu jako prostředek proti destabilizaci, popřípadě klanové „válce“. První z nich byl doněcký klan, který byl spojený především s lidmi jako Rinat Achmetov, Serhyj Taruta a Vitalij Hajduk (majiteli uhelné společnosti ISD) a bratři Klujevovi (jeden z nich byl vyjednávačem asociační dohody s EU). Politickým reprezentantem skupiny se stala Strana regionů a Janukovyč. Dalším byl dněpropetrovský klan, který byl nejsilnější v době prvního prezidentství L. Kučmy. Patřili sem oligarchové jako Viktor Pinčuk (Kučmův zeť) nebo Ihor Kolomojskij a Henadij Boholjubov, majitelé Pryvat Banky. Politické spojení na tento klan a později na jeho jednotlivé oligarchy měla Julia Tymošenková, dlouholetá šéfka strany Vlast, premiérka Ukrajiny a plynový oligarcha. A poslední potom byl kyjevský klan, kde se moc kumulovala ve druhém termínu L. Kučmy kolem Viktora Medvedčuka a jehož členové „kyjevská sedma“(Ihor a Hrihorij Surkis, Jurij Ljach, Bohdan Gubskij, Jurij Karpenko) byli ekonomicky slabší, ale politicky nejsilnější, a dnes se drží spíše mimo politiku.

Kučmův odchod byl příčinou krize, postupného rozpadu těchto klanů a zároveň důvodem k hledání nové mocenské konstelace směrem k slabšímu prezidentství a posílení role parlamentu, které vyhovovalo stále více oligarchům. O tom svědčily neúspěšné snahy o změnu ústavy před prezidentskými volbami v roce 2004.

Oranžová revoluce 2004

Politická opozice V. Juščenka Naše Ukrajina v roce 2004 nepředstavovala primárně projekt oligarchů, ale s politickým úspěchem přitáhla strana jejich pozornost. Prvním oligarchickým investorem byl Petro Porošenko, který stál doposud spíše na politickém okraji klanové politiky Kučmova období. Spojení Juščenka s oligarchy na jednu stranu představovalo nutnost v politickém prostředí Ukrajiny, ale také vedlo k jeho systémové inkorporaci.

Zároveň ale krystalizovaly nové mocenské bloky v rámci ukrajinské politiky a byznysu. V roce 2004 se zformovala skupina RUE jako oligarchická skupina kolem firmy RosUkrEnergo, která se věnovala importům ruského a středoasijského plynu na Ukrajinu a byla navázána na ruský Gazprom. V této skupině byl klíčovou postavou Dmitro Firtaš, vlastnící 45 % akcií a dále potom Jurij Bojko a Serhyj Levočkin, budoucí šéf administrativy prezidenta Janukovyče.

Oranžová revoluce byla tedy úspěšná také díky tomu, že si získala podporu řady oligarchů, kteří měli obavy z Janukovyče v prezidentském úřaděu, což by z jejich hlediska neúměrně posílilo byznys oligarchů kolem něj – především Achmetova a skupiny RUE.

Juščenko představoval slabého prezidenta, který byl ochoten ke kompromisům a k prosazení omezení prezidentských pravomocí změnou ústavy, které bylo z hlediska revolučních požadavků chápáno jako systémová změna, ale z hlediska oligarchů jako lepší nástroj jejich vlivu na politiku. Kolem jeho oranžového bloku se kumulovali vedle P. Porošenka také dněpropetrovští jako Kolomajskij, jehož vliv značně posiloval. Juščenko udržoval ale určité vztahy i se skupinou RUE a s Achmetovem. Tymošenkovou naopak podporovali někteří doněčtí, především Taruta a Hajduk, kteří se dostali do konfliktu s Achmetovem. Skupina RUE byla naopak v konfliktu s J. Tymošenkovou, která sama od 90. let podnikala v plynovém byznysu spolu s expremiérem Ukrajiny Lazarenkem. RUE také překazila pokusy o vytvoření velké koalice Vlasti a Strany regionů v roce 2008 a po roce 2010 tlačila na uvěznění J. Tymošenkové. Linie podpory oligarchů tedy nebyly a nejsou primárně ideologické a politické, ale hlavně zájmové a konkurenční. Totéž mimochodem platí o vztahu k ruskému kapitálu na Ukrajině. Byl to doněcký R. Achmetov, kdo aktivně bránil přístupu ruského kapitálu v oblasti metalurgie na Ukrajinu. A byli to například oligarchové kolem J. Tymošenkové Taruta a Hajduk, kteří prodali v roce 2009 uhelnou společnost ISD do ruských rukou.

Janukovyčovo vychýlení rovnováhy a Euromajdan

S Janukovyčem se před prezidentskými volbami v roce 2010 počítalo jako s dalším slabým prezidentem v řadě. Jenže okolnosti se zásadním způsobem změnily.

Na prvním místě ukrajinský Ústavní soud zrušil ústavní změny prosazené Juščenkem, takže Janukovyč byl v úřadě vyzbrojen arzenálem silných pravomocí.

Na druhém místě Janukovyč měl ambice vybudovat vlastní a autonomní oligarchickou strukturu ve spojení se svými syny a některými spolupracovníky. To by omezilo vliv a možnosti dalších.

Na třetím místě Janukovyčovo prezidentství vychýlilo rovnováhu směrem k doněckým oligarchům, kteří byli napojeni na Stranu regionů jako byl R. Achmetov, a to bezprecedentním způsobem. Janukovyčovi oligarchové po roce 2010 monopolizovali politický i ekonomický prostor na Ukrajině, což budilo konkurenčně motivované obavy.

Odrazem nové situace byla marginalizace politické opozice a výsadní postavení Strany regionů. Odsud vedla cesta k Euromajdanu, k „evropské volbě“ a politickému převratu v roce 2014, který byl paralelně s politickým hnutím za systémovou změnou také (bohužel) způsobem nové mocenské konstelace ukrajinské oligarchie dle principu check and balance.

Kromě toho ale sehrál svoji roli ještě další faktor, kterým byla prohlubující se ekonomická krize v ukrajinském prostředí oslabeného státu (v podstatě state capture). Krize oslabovala už tak slabý stát a vedle toho obnažila systémové problémy ukrajinské ekonomiky a nutila k ekonomickému inovování, tj. hledání nový zdrojů zisků a relativní stability. Jedna z prvních reforem, které nová postmajdanská vláda vyhlásila, byla další rozsáhlá privatizace. Právě tato nová situace a hledání vnější asistence ukrajinském hospodářství postavila do centra zájmu části oligarchie „evropskou volbu“ vůči „ruské volbě“.

Euromajdan měl svoje vítěze a svoje poražené mezi ukrajinskými oligarchy. K vítězům patří jednoznačně prezident Petro Porošenko, který podobně jako v roce 2004 podpořil politickou opozici, která ho tentokrát vynesla na nejvyšší post. Značně paradoxně vzhledem k tomu, že je člověkem, který systémovou změnu představuje jenom stěží. Dalším vítězem je Ihor Kolomajskyj, který získal velký vliv na ukrajinskou politiku a představuje finanční kapitál. Oba mohou relativně dobře ekonomicky profitovat z asociační dohody s EU. K poraženým patří jednoznačně Rinat Achmetov, který má velkou část svého majetku na válkou zničeném Donbasu. Oslabená je také skupina RUE, která měla za všech oligarchů nejblíže k ruskému vlivu skrze partnerství s Gazpromem. Válka na Donbasu dostává z hlediska souboje ukrajinských oligarchů další podobu.

Euromajdan a systémová změna?

Je pár měsíců po parlamentních volbách a více než půl roku od prezidentských voleb, které následovaly jako důsledek svržení Viktora Janukovyče, se začaly objevovat známky toho, že se ukrajinská politika vrátila do starých kolejí, které charakterizuje status quo antes. Je jistě pravda, že nelze očekávat za tak krátkou dobu velké změny, ale je možné už nyní zhodnotit, zda se ukrajinské reformy staví na pevných a demokratických základech. K tomu, aby Ukrajina mohla doma nastoupit evropskou cestu vnitřně, potřebuje bezpochyby omezit extenzivní vliv velkého byznysu na politiku a stát a nastavit pevnější hranice mezi legálním a nelegálním.

Ukrajinský parlament tvoří (zdroj) celkem 54 % nových tváří a objevili se v něm aktivisté Majdanu a někteří žurnalisté, kteří ho podporovali, a dále také členové vojenských jednotek, často ale spojených s oligarchy. Tato skupina lidí budí určitou naději na změnu, ale je tu samozřejmě také nebezpečí toho, že budou v rámci tohoto vysoce mocenského prostředí integrováni (inkorporováni) do starých struktur a praxí systému či se spolehnou na politický extremismus. Některé prvky inkorporace jsou v pohybu už nyní.

Politicky oslabená skupina RUE, především Dmytro Firtaš a Serhyj Levočkin si ale i na postmajdanské Ukrajině udrželi určitý politický vliv v parlamentu, a to hlavně skrze tak odlišné strany jako je Radikální strana a Opoziční blok, který vede jejich kolega Jurij Bojko. Mají k dispozici mezi 70 až 80 poslanci. Poslanci nové politická strany, „městské alternativy“ Svépomoc a frakce Lidové fronty jsou spojeni s Ihorem Kolomajským a jeho vlivem. Celkově podle odhadů může počítat s podporou asi 100 poslanců Rady. Do postmajdanského ukrajinského parlamentu byli zvoleni také členové zakarpatského klanu Balogů (zdroj), kteří nyní patří do mocenského orbitu prezidenta Porošenka.

Vedle toho ale oligarchické struktury na Ukrajině souvisí s pokračující mocenskou fragmentací, kterou umožňuje slabá nebo žádná autorita státu. Ta doprovází fragmentaci politickou, která už v minulosti opakovaně paralyzovala parlament, a tím i celou legislativu. Balácz Jarabik v nedávném článku (zdroj ) varoval před feudalizací Ukrajiny, která právě souvisí s tím, jak se skládají vztahy mezi ukrajinskou oligarchií, regiony a sociálně-ekonomickým kontextem. Jarabik upozornil, že k feudalizaci by přispělo hned několik faktorů: chudoba obyvatelstva, převládání paternalistické mentality ukrajinské společnosti, pokračující vliv oligarchů na parlamentní frakce, ale také v regionech, které se obracejí ve vlastní „knížectví“ (viz např. Balogovi v Užhorodě), klanová strukturace ukrajinské politiky, která podporuje nepotismus a klientelismus (nově zřízené ministerstvo informací například obsadili obchodní partneři Porošenka), a anoncovaná decentralizace. To jsou všechno signály jedné verze budoucnosti, která by mohla (i když nemusí) přijít.

Na Ukrajině podle všeho zatím pokračuje politická hra podle upravených, ale v zásadě stejných pravidel s jinými hesly. Reformy naordinované MMF a Evropskou unií mají nezbytně technokratický charakter zaměřený na instituce, nikoliv na politickou kulturu, na sociální sféru a neformální vztahy a praxe, které se formovaly historicky. To, že Euromajdan a následné volby udělaly už poněkolikáté „kozla zahradníkem“, představuje jednu z hlavních překážek na cestě k lepší budoucnosti této země, navíc v době, která systémovým změnám obecně nepřeje. Další selhání„eurorevoluce“ by ale Ukrajinu mohlo nezadržitelně směrovat k politickému extremismu.


 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Veronika Sušová-Salminen

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Tereza Spencerová: Mládež bude vzhlížet k nacistům? Silné kafe. A zprávy o stavu NATO

8:30 Tereza Spencerová: Mládež bude vzhlížet k nacistům? Silné kafe. A zprávy o stavu NATO

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Bourání památníků nám šlo vždycky a dějiny jsme přepisovali už také…